Pátek 20:11 
     Carolina ženská prozíravost se opět projevila a nejen, že nezapomněla přibalit do mého batohu dvě deky, přidala tam i termosku s kafem a balíček nějakých sušenek, o nichž jsem ani netušil, že je doma mám.
     Seděli jsme na korbě rezavého náklaďáku. Nastavil jsem svůj druhý dalekohled na infra a namířil ho na místo kde jsem čekal Alenku. Pak jsme se s Carolou přitiskli k sobě, zabalili do dek a tiše si povídali.
     "Proč nezavoláš Majorovi?" zeptala se mě po chvíli nevinného erotického klábosení.
     Zavrtěl jsem hlavou. "Zaprvé ho nechci provokovat - děkuju Bohu a Radimovi, že mi protáhnul ten termín do půlnoci - jsem rád, že mi zatím dává pokoj." I když jsem si byl skoro jistý, že lov dopadne úspěšně, otřásl jsem se při představě, že se to nepovede. "Zadruhé by to ti jeho kašpaři se samopaly jen pokazili. Uspořádali by tu vojenskou přehlídku a ta holka by zdrhla ještě než by stačili zasalutovat."
     "Co když se to nepovede?" zeptala se Carola a z jejího hlasu byl slyšet strach.
     "Budu muset zavolat Majora a říct mu, že mám tip, ale že nevím, jestli je to ono." Pokrčil jsem rameny. "Pokud se pletu -"
     Chvíli jsme mlčeli.
     "Miláčku, můžu se tě na něco zeptat?" řekla Carola tiše.
     "Ptej se," řekl jsem a stiskl jsem ruce, které jsem měl položené na její hrudi.
     Usmála se a řekla: "Co se s tebou stane, když to bude špatně?"
     Ztuhnul jsem a Carola se začala hned omlouvat: "Promiň, já jsem nechtěla," políbila mě na tvář a zoufale nakrčila obočí. Nevydržel jsem to a usmál se. Vypadala jako malá, zoufale krásná holčička.
     Zavrtěl jsem hlavou a políbil ji zpátky. Pak se mi úsměv někam vytratil.
     "Udělá ze mě zase tělo," řekl jsem. Carola se na mě nechápavě podívala a já přikývl. "Mám sobě montáž. Je to nějaký starší typ, ale to je úplně jedno. Je v perfektním stavu - stačí nabít akumulátory a nahrát software."
     Carola se ode mě trochu odtáhla. "Jak se ti to - Jak jsi k tomu -"
     "Kdy mě upravili?" zeptal jsem se za ni, když jsem viděl, že si s tou otázkou neví rady. Na chvíli jsem zmlknul a začal vzpomínat. Bylo to jako začít se přehrabovat v hrobě, který už dávno zarostl travou.
     "Bylo to tak tři roky po bombě - Město už bylo rozdělené na Majorovu a ruskou část. Bylo nás osm a už se nám nějak nelíbilo tady hnít. Chtěli jsme ven. Tak jsme naplánovali Velký Útěk.
     Honza - byl předtím u letecké záchranky - uměl pilotovat vrtulník. Marek býval chemik, takže nám dal dohromady nějaké výbušniny, Ondra byl expert na vymýšlení katastrofických scénářů - každý jsem uměli něco, co se hodilo. Já jsem třeba uměl trochu střílet z kuše, což byla v té době jedna z mála zbraní, která ještě nebyla zakázaná.
     Když jsme byli připraveni - když jsme si mysleli, že jsme připravení - dopravili jsme se k plotu na západní straně a začali do země nastřelovat malé nálože, abychom probudili ty čidla, co jsou tam zakopaná. Když jsme odpálili asi tři, nebo čtyři nálože - byly to spíš takové prskavky, jen se trochu zatřásla země, aby se ta čidla probrala - zalezli jsme pod maskovací plachty, které jsme si nachystali.
     Za patnáct minut tam byl ruský transportní vrtulník. Pomalu sednul a vyskákalo z něj tak dvacet kluků, kterým sotva začaly růst vousy. Začali se opatrně rozhlížet a kontrolovat okolí, jako by byli v nějaké špatné počítačové hře.
     Já a Pavel jsme leželi připravení kousek od ostatních, takže když Marek vyhodil svůj první granát - byla to plechovka, která udělala strašný randál a trochu oslepila - vyskočili jsme a rozběhli se k vrtulníku z opačné strany. V tu chvíli už začali ti kluci střílet ze samopalů a rozhazovat opravdu ostré granáty, takže jsme dost spěchali. Já jsem se zastavil asi pět metrů od vrtulníku, Pavel doběhl až k okénku pilota, přilepil k němu malou nálož a skutálel se pod čenich té mašiny. Když nálož vybuchla, počkal jsem chviličku, a než se pilot stačil vzpamatovat a odstartovat, prostřelil jsem to popraskané sklo kuší. Tyhle sportovní kuše jsou malý zázrak - na padesát metrů prostřelíš deset centimetrů dubu, nebo půlcentimetrový plech, takže tím popraskaným bočním sklem šíp proletěl skoro bez nehody. Hlavně ale dokázal projít kevlarovým opletením pilotovy přilby. Opeření se strhalo, ale pilot měl helmu přišpendlenou k hlavě a ještě kousek šípu vyčníval.
     Na druhé straně vrtulníku se mezitím už pořádně střílelo. Pár Rusů bylo oslepených, pár popálených, ale většina už se jich stačila dát dohromady a začínali dělat problémy. Pavel, který se před tím schoval pod vrtulníkem, se začal dobývat do pilotní kabiny, aby vyhodil toho mrtvého pilota. Já jsem se, přesně podle plánu, protáhl pod ocasem a začal jsem kuší tiše kosit vojáky. Než si všimli, že je někdo zezadu ostřeluje, bylo jich o pět míň.
     Ta moje střelba je trochu zmátla, čehož využili ostatní a z pistolí a jednoho ukradeného samopalu, je pokosili všechny. Bylo to všechno podle plánu - až na jednu drobnost. Počítali jsme, že máme tak deset minut, než se někdo objeví. Od začátku našeho útoku uběhlo tak pět, maximálně sedm minut a od severu se už blížil další vrtulník.
     Začali jsme panikařit. Někdo se na to chtěl vykašlat a utéct zpátky do Města. Honza už ale seděl ve vrtulníku, připravoval se na start a řval, abychom se rozhoupali a naskákali dovnitř, že to zvedne. Stáli jsme tam a nevěděli co dělat. Ten vrtulník letěl nízko a byl pořád ještě hodně daleko, takže na nás s kanónem nemohl - a jinou výzbroj asi neměl. Ten náš tedy neměl nic. Jenže jakmile bychom se zvedli do vzduchu, neměli bychom šanci. Honza uměl létat, ale ne vyhrávat vzdušné souboje.
     Pak vyběhl z mašiny Pavel a měl v ruce jednu z těch malých příručních raket. Měl jsem o těchhle hračkách něco nastudováno, takže jsem ji hned rozbalil a pokusil se ji zapnout. Chlapi už byli ve vrtulníku - jediný kdo byl ještě venku, jsem byl já. Nakonec se mi povedlo uvést tu věc do provozu. Zamířil jsem směrem odkud se měl objevit ten druhý vrtulník a čekal. Honza začínal být netrpělivý. Pomalu sa začal zvedat a já pořád stál na zemi a snažil se alespoň přibližně zamířit na ten druhý stroj. Pak se najednou objevil ve středu zaměřovače, já odpálil raketu, odhodil prázdný tubus a otočil se, že naskočím. Jenže vrtulník byl už dobře pět metrů nad zemí. Mával jsem na ně, řval, nadával jim, aby mě tam nenechávali, ale nikdo mě neslyšel. Vrtulník přeletěl přes plot a pokračoval dál na západ.
     Chvilku jsem tam stál a litoval, že nemám ještě jednu raketu, abych je mohl sundat. Pak jsem z východu uslyšel další vrtulníky a začal utíkat směrem do Města.
     Ještě ten večer mě vyhmátli Majorovi hoši. Dovedli mě do Hnízda - tehdy se ten podzemní komplex teprve začínal stavět - a Major si mě podal. Řekl, že pro mě má nabídku. Když se mu na dva roky upíšu a budu pro něj dělat, tak mě nevydá Rusům, kteří na mě tou dobou už pořádali štvanici. Major řekl, že jim někdo prásknul, že jsem byl v té skupince a že jsem zůstal ve Městě, a že si na mně chtějí smlsnout za tu sestřelenou helikoptéru. Myslel jsem, že jsem z toho vyváznul vlastně ještě dobře a aniž bych si ji četl, podepsal jsem mu smlouvu. On se jen podivil, že souhlasím tak rychle, že většina lidí má k tělům odpor.
     V té chvíli mi došlo, co mi ten hajzl udělal. Podvedl mě. Říkal, že pro něj budu pracovat, ne že ze mě udělá tělo. Skočil jsem po něm a chtěl jsem ho zabít. Jednou ranou mě smetl a když mě uklidnil pár kopanci do ledvin a do hlavy, řval na mě, že jestli si myslím, že jsem dopadl špatně, tak ať si laskavě uvědomím, že FREE-FOR na naléhání ruské diplomacie vrátily ostatní členy naší skupinky zpátky Rusům. Řval, že mi vlastně prokazuje laskavost, protože to, co se stane se mnou je úplná dovolená na Havaji proti tomu, co čeká těch zbylých sedm."
     Odmlčel jsem se a přemýšlel jsem, jestli jí mám říct i ten zbytek. Jestli jí mám vyprávět, jak jsem se probouzel jako troska bez vůle a bez myšlenek. Jak jsem začal docházet do Brázdy, abych něčím vyplnil to strašlivé prázdno, které jsem měl v hlavě, a které bylo horší než cokoliv co může člověk zažít. Jak jsem si po vypršení Majorovy smlouvy půl roku ulevoval dvěma tabletami Styxu denně, abych zahnal ozvěny věcí, které se se mnou děly, když jela montáž. Jak jsem si někdy nastříkl i něco ostřejšího, když jsem před očima viděl obličeje a místa a slyšel hlasy a zvuky, které se draly ven a já nevěděl odkud se berou ani jak se jich zbavit. Jak mě Kyklop s Rozumem dávali tři měsíce dohromady a jak mi pak pomohli z Majora vymámil licenci na čmuchání.
     Pak jsem si ale řekl, že pro dnešek toho Carola slyšela už dost. Jestli spolu vydržíme, možná jí někdy řeknu, jak je to hrozné když jede montáž a najednou ji vypnou a mozek tápe, jak hledá čeho by se zachytil, vytahuje ven ty nejhorší věci, které v něm jsou uloženy. Možná ta malá holčička v ní někdy bude připravená slyšet všechny tyhle věci, ale teď ještě ne. Teď se musí vzpamatovat z toho co jsem. Nemá cenu ji zatěžovat i tím jaké to je. 

     Bylo skoro jedenáct, když se dalekohled rozblikal. Byl jsem rozhodnutý, že jestli se nic nestane do půl dvanácté, zavolám Majorovi a celou tu věc ukončím, ať už to bude znamenat cokoliv.
     Carola hmátla po dalekohledu o něco pohotověji než já a začala pomalu prozkoumávat místo, kam byl zaměřen. Po chvíli mi přístroj vrazila do ruky, seskočila z korby na které jsme seděli a rychle se rozběhla někam do tmy. Zůstal jsem jako opařený. Vůbec jsem nechápal co se děje. Teprve po chvíli mi došlo, že bych se mohl taky podívat, abych zjistil, co přesně ji přimělo k tomu nočnímu joggingu a začal jsem pátrat po místech, ve kterých jsem očekával nějakou aktivitu. Carola, o které jsem si do té chvíle myslel, že technice rozumí zhruba stejně, jako já rozumím vaření, přepnula dalekohled z infra na fotonásobič. V zorném poli jsem neviděl žádnou aktivitu, takže jsem začal přejíždět terén kolem místa, kde jsem čekal nějaký pohyb.
     Pak jsem zachytil Carolu, jak se rychle přesouvá směrem k řece. Nemělo cenu běžet za ní, když jsem nevěděl kam míří. Takže jsem seděl a čekal, až zastaví. Místo aby zůstala stát, však najednou zmizela a na displeji dalekohledu zbyla jen hromada trosek. Chvíli jsem na to zíral a snažil se to pochopit. V hlavě se mi objevilo několik myšlenek, které nebyly nijak zvlášť příjemné, ale rychle jsem si je zakázal. Na přemýšlení bude dost času potom.
     Kdy potom?
     Později.
     Zvedl jsem se, popadnul svítilnu, která ležela vedle batohu, neohrabaným skokem jsem překonal ten metr který mě dělil od země a dal se do klusu. Cítil jsem píchání a svědění, takže jsem zalovil v kapse, vytáhnul platíčko a vyloupnul další seprotrofin. Nasucho jsem ho polkl a doufal, že zabere rychle. Běžel jsem k místu kde jsem Carolu viděl naposledy.
     Když jsem se konečně octl před tím, co jsem do té chvíle považoval jen za hromadu kamení, všiml jsem si díry, které se vyzývavě otevírala směrem k obloze. Posvítil jsem do ní svítilnou, ale viděl jsem jen rezavé železné stupačky vedoucí kamsi dolů. Váhal jsem jen chvíli. Pak jsem lampu vypnul, zasunul do bundy a začal se cpát do toho neširokého otvoru. 

     Dole to vypadalo strašně. Strop stoky byl polorozpadlý, chodníky, které vedly po obou stranách kanálu byly rozdrolené, hustá páchnoucí břečka, která zalévala většinu podlahy, stála stejně nehnutě jako Indián ve frontě na ohnivou vodu. Rozhlížel jsem po nějakých stopách, po Carole a po tom, kdo do stoky vlezl před ní, ale nic jsem neviděl.
     "Carolo," zachraptěl jsem tiše. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že zakřičet na místě jako je toto se rovná sebevraždě. Rozhlédl jsem se. Chodba pomalu klesala směrem k řece. Nerozhodně jsem otáčel hlavu zleva doprava a přemýšlel, kam se mám vydat. Pak jsem si vzpomněl na svou vizi a dal se doprava - dolů k vodě. 

     Došel jsem na další křižovatku. U první jsem se rozhodl poměrně rychle - chodba, která se připojovala, byla po pár metrech zasypaná, takže jsem se jí nezabýval a pokračoval směrem dolů. Teď jsem ale stál na místě, kde se k chodbě kterou jsem přišel, téměř pravoúhle připojovala druhá - o něco menší. Posvítil jsem do ní. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být zavalená.
     Kdyby mě neobklopoval ten omračující smrad, zhluboka bych se nadechl. Místo toho jsem jen sevřel víčka a snažil se přenést zodpovědnost na své podvědomí. Moc to nepomáhalo, takže jsem zakroutil hlavou a pokračoval dál v přímém směru.
     Po chvíli jsem dorazil k závalu. Levá strana chodby byla zavalená až po strop, napravo však zůstal úzký průchod, kterým bych se případně mohl protáhnout.
     "Carolo," řekl jsem znovu stejně tiše jako předtím. A stejně jako předtím, mi odpověděla jen slabá ozvěna a čvachtání mých goretexových bot v tom slizkém odporném bahně. Zatnul jsem zuby a začal se tlačit mezi hromadu propadlého zdiva a dosud pevnou stěnu chodby.
     Cítil jsem se jako ve špatném hororu. Místo abych zavolal Majorovi, vběhnul jsem do stoky, místo abych se držel dál od úzkých nepřehledných míst, cpu se do té nejužší části, kterou tu můžu najít.
     Protlačil jsem škvírou pravou ruku. Levá, ve které jsem držel lampu, byla pořád zaseknutá v mezeře. Pravou nohou jsem šlápnul do nějaké zvlášť odporné kaluže a ucítil, jak se mi ta nechutná hmota dostává do ponožky. Otřásl jsem se hnusem a začal se tlačit zpátky. Snažit se dostat na druhou stranu, byla od začátku pěkná blbost. Kdybych místo máchání si nohou v nějakém sajrajtu zavolal Majorovi a nechal jeho chlapce, ať to tu vyčistí, mohl jsem teď mít nohy v suchu a být na cestě domů. To s Carolou by se nějak vysvětlilo. A pokud by Major dodržel slovo zůstal by mi můj čtvrtmilión -
     Protlačil jsem se zpět a v kuželu světla, kterým se svítilna marně snažila prosvětlit temnotu stoky, se něco mihnulo.
     "Carolo!" zavolal jsem a rozběhl se tím směrem. Kužel světla se míhal sem a tam, a jako stroboskop v husté mlze ukazoval na krátké okamžiky části stěn a stropu a podlahy. Doběhl jsem ke druhé křižovatce. Na okamžik jsem se zastavil a pokusil se popadnout dech. Znova mě začalo někde něco píchat a bolet. S obličejem zkřiveným bolestí jsem vytáhnul platíčko a polknul další prášek. Na okamžik mě napadlo, jaká je u seprotrofinu vlastně povolená denní dávka. Pokrčil jsem rameny, vyrobil trochu slin, abych se zbavil odporné pachuti, která mi po tabletce zůstala v puse a znova se rozběhnul - tentokrát bočním tunelem, který jsem předtím minul. Chodba po chvíli začala zahýbat doprava. Běžel jsem - nebo spíše se rychle belhal - a snažil se nemyslet na to, co tohle všechno znamená.
     A najednou chodba skončila. Stál jsem pár metrů před výustí a viděl matná světla lamp na mostě Legií. Zpomalil jsem a opatrně postupoval dopředu. Pak se něco strašně rychle pohnulo před výustí a já se reflexivně vrhnul dopředu abych to chytil. Vyskočil jsem ven a -
     Dva paprsky bolesti mi proletěly z holení směrem nahoru k mozku. Nohy se pode mnou podlomily a já se složil k zemi.