Manifest Wiredu

podle časopisu Wired UK, Oct/96
připravil Pavel -BVer- Šuchmann

Budoucnost není místo, kam cestujeme, je to něco, co vytváříme.
My všichni. Jenže naši politici se pokusí - na svých konferencích a předvolebních kampaních - tuto budoucnost dirigovat a to špatně, nebezpečně a strašně.
Digitální revoluce zaplavující svět je ve skutečnosti revoluce komunikační, revoluce měnící společnost. Pokud jsou informační technologie používány komunitami a lidmi, kteří jim rozumí, informace mohou být šířeny a transformovány prakticky neomezeným způsobem. Tato vlastnost informací je základem ekonomického úspěchu po celém světě.
Ale informace nabízejí více než jen to. Nabízejí neocenitelné a nehmotné hodnoty přátelství, pospolitosti a porozumění. Nabízejí novou demokracii, bez nadvlády právně zaručených zájmů politických stran, bez štekavých nářků lůzy. Mohou zeslabit mezeru oddělující kapitál od práce, můžou prohloubit vazby mezi člověkem a planetou.
Nová, globální generace vítá tyto skutečnosti, bez ohledu na žvanění politiků. Jakýkoliv politický program pro budoucnost musí chápat a zahrnovat tyto věci. V tomto duchu je napsán zde i ten náš:

Technologie = kultura, kultura = technologie

Dnešní lídři pohrdají možnostmi zlatého věku, v němž jsou ekonomiky založeny nikoliv na omezených materiálech, ale na neomezených myšlenkách. Nechtějí vidět, že nadbytek - nikoliv nedostatek - určuje budoucnost, a že všeobecně rozšířená konektivita může nahradit všeobecně rozšířené odcizení.
Ale vládnoucí vrstvy nepovolí své lpění na přítomnosti, aby sáhly do budoucna. Podvědomě preferují velké a ovladatelné před malým a samostatným. Chtějí svět národů a států, nikoli svět svrchovaných společenství, komunit, které si určují své vlastní meze. Předstírají, že demokracii nejlépe poslouží odstraněním názorů, které by mohly šokovat, pochybovat, ohrožovat. Podporují nás, abychom si o sobě mysleli to nejhorší, cítíli nekonečné morální pohoršení a nečestné touhy. Když vedou kampaně do svých úřadů, chovají se k nám jako k idiotům, pějí pokryteckou chválu naší moudrosti nad volební urnou a pak nás ignorují v přesvědčení, že sami vědí, co je nejlepší.
Takové vládnutí kategoricky a absolutně zavrhujeme. Lídři digitální společnosti nás musí přesvědčit o tom, co je dobré, a ne jednoduše zakázat, co by mohlo být špatné. Musí pochopit, že technologie není jen prostředkem k vyrábění věcí, ale také prostředkem vytváření kultury - a samostatným kulturním výtvorem, za který neseme všichni zodpovědnost. Musí vědět, že optimismus je podstatný pro přežití ve světě prudkých změn. Musí nám umožnit vybudovat novou občanskou společnost, v níž je každému technologicky umožněno mluvit, připojení se by se mělo stát základem jakékoliv politické akce. Tento typ vládnutí u dnešních politiků nenalezneme. Toto vůdcovství musíme objevit sami v sobě a nyní máme nástroje, abychom to udělali. Musíme se naučit, jak je používat.

Otevřte volný trh myšlence

Digitální technologie obrací cenzuru naruby. Tradiční pokus o umlčení potenciálně závadné řeči je nejen morálně pochybený, je také prakticky neproveditelný. Politici v Británii a v celé Evropě - ve francouzském parlamentu, v německém landtagu - to přesto chtějí dělat a tak regulovat to, co může být na Netu vyřčeno a jak to může být řečeno, podobným způsobem, jakým regulují televizi. To je jak špatné, tak zbytečné.
Kapacita digitálních sítí k přenosu informací je vše, jen ne omezená. "Špatné" zprávy nevytlačí ty "dobré". Neexistuje zde společně vyhovující základ pro omezení komunikace, jako tomu může být v případě vysílání přes limitované spektrum, které je vyhraženo pro televizi. Takže neexistuje ani dobrý důvod k omezení práva na řeč. Důležitá věc je dovolit lidem, aby si sami určovali, co chtějí poslouchat. Ujistit se, že jedinci a společenství mají způsoby a prostředky, kterými si zvolí své vlastní standardy pro to, co je či není příliš urážlivé pro obecnou spotřebu. Technologie již dovoluje filtrovat potenciálně závadné zprávy bez vnucování vlastních standardů druhým a tato technologie se vyvíjí a je stále propracovanější. Vlády, které se nyní snaží učinit poskytovatele internetu zodpovědnými za nápady a obrázky šířené po jejich sítích, by udělaly lépe, kdyby je chránily a šly po opravdových pedofilech, teroristech a dalších zločincích. Státy by měly podporovat společnosti - včetně těch poskytovatelů, kteří si zvolili kromě své role komunikátora i roli stavitele společnosti - a také jejich schopnost odstraňovat to, co si členové těchto společenství nepřejí slyšet.
Základní princip zůstává stejný: všichni, kteří chtějí hovořit, by měli být vždy tak svobodní jako ti, kdo chtějí mluvené ignorovat. Digitální společnost je místo hojnosti, nikoliv omezení, místo volby, nikoliv diktátu.

Žádejte svá data, chraňte své soukromí

Technologie učiní v příštím století z osobních informací největší problém týkající se občanské svobody. Informace vyrábíme už jen tím, že jsme naživu; nemůžeme nevyrábět, tak jako nemůžeme přestat dýchat. Lidé mohou jednoduše a veřejně sbírat tyto informace. Jakmile je informace jednou vytvořena, může být jednoduše uložena, prolinkována, sdělována, kopírována. To je nevyhnutelné, otázka je, co se s tím dělat.
Má-li někdo o vás informace, chtějte je vidět. Jsou-li na vašich ulicích kamery, chtějte se skrz ně dívat. Jakýkoliv systém CCTV toho typu, na němž trvají britští politici, by neměl být provozován, dokud nebudou mít jím sledovaní lidé možnost přístupu k jeho záznamům, a to jak přímý přístup, prostřednictvím snadno dosažitelných obrazovek, tak i nepřímý. To je podstata veřejného prostoru, kde může jedinec vidět - a být viděn.
Toto zveřejnění neospravedlňuje nové diskriminace. Jak informace o barvě pleti, tak infomace o tom, že je někdo HIV pozitivní, nejsou přijatelnými základy pro diskriminaci. Fakt, že jedna z těchto informací je nyní veřejně přístupná a druhá obvykle důvěrná, je nepodstatný.
Vždy budou tajemství. Vlády lpějí na představě, že postaví-li šifrování mimo zákon, znemožní ostatním schopnost ukrýt věci do nedobytných čísel. Ale to neplatí. Každý správný terorista použije šifrování a skryje fakta, ať už je to legální či ne. Kriminalizace šifrování pro poctivé a její ponechání v rukou zlosynů se vysmívá všem zákonům přirozené spravedlnosti. Úroveň utajení při komunikaci bude jednou provždy věcí individuální volby.

První povinností vlády je její průhlednost

Svoboda informací - na radnici v Edinburgu, Bruselu, Westminsteru a dokonce i ve stanici technické kontroly vozidel ve Swansea - to není dobrovolná nadstavba. Stát je mechanismus pro vědění a všichni z nás by měli být schopni využít tohoto aparátu. Minimální průhlednost znamená využít technologii ke zpřístupnění daňových a pojišťovacích dat, informací z městské rady, ze zasedání parlamentu, o monitorování životního prostředí, o danění úroků, o školních výsledcích a všech dalších informací, které vláda poskytuje.
Ale jejich jednoduché on-line zpřístupnění je pouze začátek. Technologie by je mohla a měla učinit plně otevřené. Každému by neměla být dána jenom možnost podat daňové přiznání, ale také možnost sledovat jeho postup skrze daňový systém a vidět, kdo a kdy a proč s ním pracoval. Svoboda informací ve státě je právo občanů na otázky.

Nová technologie vyžaduje novou politiku

Zesíťování procesu vládnutí je pouze prvním krokem. Online národ je jen tak dobrý, jako jsou občané, kteří jej tvoří. Naší výzvou je navrácení veřejného sektoru zpět veřejnosti.
Privatizace byla použita k tomu, aby stát odstoupil z oblastí, kde ho nebylo třeba. Nyní potřebujeme zjednat "publicizaci" (v orig. "publicisation", pozn překl.) : proto, aby se soukromé osoby vrátily do procesu vládnutí jako zainteresovaní, aktivní občané, kteří si tvoří vlastní politické programy a reagují na potřeby lidí kolem sebe.
Žádná z věcí, jako je služba občanům řídící se jen vlastními pravidly, třída politiků více zaujatých volbami než povinnostmi, nebo státní správa, která jedná za maskou oficiálního utajení, nebude přijatelná v éře, která bude brát informace a participaci jako univerzální fakta života.
Musíme vytvořit nový typ demokracie. Nikoli nekonečný digitální plebiscit na každou otázku; politická reprezentace hraje stále svou roli. Ale proč by měly mít politické strany monopol na reprezentaci? Nové vymezení demokracie znamená rozdrcení kartelu politické reprezentace, které strany ustavily a to, že si dáme navzájem vlastní volební hlasy, jako jedinci i jako skupiny.

Redefinice veřejnosti

Znovuvymezení demokracie také znamená být připraven k práci. Každý z nás stráví každý v průměru tři měsíce nebo i víc prací pro stát. Nebylo by lepší, kdyby byla tato práce zaměřena pro něco, k čemu cítíme, že dokážeme přispět - pro něco, co vyžaduje náš hlas a nadání, ne jenom naše daně?
Technologie mění byrokracii v ad-hoc-kracii (v orig. ad-hocracies, pozn překl.) ryzího zájmu. Namísto neměnných a pevných rolí byrokracie dovoluje informační síla technologie při improvizované organizaci soustředit odborné znalosti a převzít tvar nejlépe vyhovující vykonávané práci. Internet je první úspěch tohoto samoorganizování. Sítě vyvěrají všude napříč světem: kabelové společnosti, firemní intranety, bezdrátové sítě, satelitní sítě, optické kabely běžící podél kolejí a zkrze stoky. Internet je jednoduše globální mozaika vytvořená spojením všech těchto sítí.
Politici tvrdí, že chtějí budovat "informační superdálnici" a budou úvěrovat její stavbu. Ale ona tu již je. Nazývá se telefonní síť - a její přenosová kapacita může být, pokud bude správně podpořena, použita k přenosu jakékoliv digitální zprávy, což ve skutečnosti znamená k přenosu každé zprávy.

Rozšiřujte své sféry vlivu

Musíme zajistit, aby lokální sítě mohly být propojeny - aby velké telekomunikační společnosti neomezovaly přístup ke svým infrastrukturám za účelem uchopení trhů, o kterých věří, že na ně mají právo prvorozeného. Pak budou lokální sítě dále růst, budou se dál řetězit. Celek poroste jako jeho části, ale souhrn bude vždy větší. Internet je jenom první příklad veřejného statku budovaného veřejností - mnohem více bude následovat.
Síť dělá ze světa naši sféru vlivu. Lokálně můžeme připojit naše školy - a pak je propojit k jiným, kamkoliv si zvolíme. Můžeme si navzájem ochránit domy, jak přes ulici, tak brzo i po celém světě. Můžeme říci svým médiálním společnostem, co od nich chceme, nebo se stát sami globálními médii, než abychom se spoléhali na to, jaký má nějaký byrokrat názor na veřejné médium. To se vše sečte - a vyvine v něco většího.

Organizujte se!

Politici si myslí, že lidé, kteří se neobtěžují volit, na sebe nevezmou ani jiná břemena státu. Ale odmítání voleb je prohra politiků, nikoliv naše - znamení odcizení, nikoli apatie. Devatenácté století nám odkázalo způsob státu založený na statistice - zdánlivě nepřístupný vlivům ve svém měřítku a zobecnění. Stát jednadvacátého století, který budujeme, bude přístupný - osobní, vtipný a otevřený jednotlivci.
Zkrze technologii můžeme získat vědomosti a svobodu k jednání. To stát nemůže zastavit. Může tomu bránit, nebo pomáhat a způsobit, aby odcizení pominulo. Budoucnost náleží těm, kdo jí vytvářejí. Pojďme ji začít stavět hned.


BVerova poznámka + analogie apendixu:

Tento manifest byl uveřejněn v časopisu Wired roce 1996, v období před parlamentními volbami ve Velké Británii. Nestojí za ním žádné politické hnutí nebo strana, pouze redakce britské mutace tohoto časopisu.
Při jeho prvním čtení před dvěma roky mne zaujaly určité jeho pasáže, přesto jsem však odolal pokušení k jeho překladu, měl jsem za to, že britská politická realita je příliš vzdálená té naší. A pak - trochu mi vadil jeho budovatelský tón. Nedávno jsem se do něj náhodou znovu podíval a podivil se, jak moc tento text sedí v kontextu současné české politické scény.

A teď se dopustím názoru.
Vždy jsem se díval na stát jako na něco nadbytečného, avšak evolučně omluvitelného a tolerovatelného. Tak, jako příroda ve svých plánech narychlo improvizuje a hledá nejrychlejší konstrukční řešení při stavbě organismů, připouští bolavé zuby moudrosti a slepá střeva v zájmu co nejrychlejší adaptace, chová se při svém vývoji i civilizace a společnost, její části a orgány. Začátkem devadesátých jsem - asi jako každý z nás - doufal, že se naše společnost postupně zadaptuje, zefektivní a pročistí své zkornatělé informační cévy.

Ale nic tak moc podstatného v tomto ohledu se nestalo. Stále jako podnikatel ztrácím čas a energii při obíhání pojišťoven, abych mohl zaplatit ze zákona povinný příspěvek na úředníky a povaleče a ze svého podporovat tu děsně provařenou firmu, jakou je stát, stále musím stát na chodbách fronty a nechat si zdát o elektronickém vyplňování formulářů. Omrzelo mě vést se svými kolegy a kamarády, "pravicovými i levicovými intelektuály" nekonečné a vášnivé politické debaty - přesně v rámci všeobecné deziluze z naší současné a minulé politické reprezentace.

Když jsem letos volil, dost těžko jsem se rozhodoval mezi špatným a horším. Manifest Wiredu mne jenom utvrdil v mém současném názoru: dokud bude naše vláda - ať už je v ní kdokoliv s "vůlí k moci" - ignorovat Internet, a dokud bude stát a veškeré jeho metastázující instituce nadále a vytrvale odmítat to, čemu v časopise Wired říkají informační společnost, zkrátka dokud neuvidím aspoň nějaký náznak toho, že se věci hýbou dopředu, budu dělat to, co jako občan dělat mohu - budu sabotovat tu nepoctivou hru a odmítnu trousit svůj hlas do volebních popelnic našeho státu.

Tolik ke slepému střevu. Jsem ale založením technoptimista a nechtěl bych podporovat všudypřítomnou blbou náladu, brblání, skuhrání, obecnou intoleranci a nevůli k činům - rád skončím něčím více pozitivním.

Bude to zvolání.

Lidi, začněte od sebe, vyserte se na politiky a pomáhejte místo toho těm, kteří si to zaslouží. Znáte jich kolem sebe dost!