Podezíraná a nenáviděná skepse      Návrat do rubriky Occamova břitva

(Věra Nosková, členka sdružení Sisyfos - klubu skeptiků)

Časopis Reflex se snaží reflektovat skutečnost v poměrně slušném záběru a nasvěcuje ji častěji skrze   subjektivní články názorově vyhraněných redaktorů. Je to jeden z více možných mediálních přístupů ke zpracování společenských témat, přístup mnohdy efektní, polemický, dráždivý až konfrontační. Je ale zajímavé, že navzdory zřejmě původně zamýšlené pluralitě redakčních názorů se Reflex v oblasti vědy, kritického přístupu k módním paranormalitám, postmodernismu a skepticismu vůči sporným tvrzením a jevům, staví téměř vždy na stranu obchodníků s tajemnem a jsou mu v článcích některých redaktorů blízké, řečeno s nadsázkou, úlety bizarních strejců. Je to zároveň pochopitelné. Zvláštní, bláznivé, sporné až rozčilující má větší schopnost připoutávat pozornost a pobavit než pohled střízlivý, pochybující, omezený trváním na dokázání pravdivosti sporných tvrzení. Dlužno dodat, že ten první přístup je vlastní především bulváru, k jeho stylu patří kromě povrchnosti a voyerství, také levné efekty.
Poté, co mi redakce Reflexu uveřejnila článek na téma sporné clusterové medicíny (přejmenované později jejími propagátory na cellhelp a nejpozději na SIAB - specifickou individuální autobioterapii) nabyla jsem dojmu, že Reflex se nebrání ani kritickým pohledům na sporná tvrzení, a vědu včetně lékařské nemapuje jen proto, že na to momentálně nemá vhodného člověka. Upřímně řečeno, líbila se mi představa, že bych tuto tématickou mezeru mohla vyplňovat svými články já (už předtím jsem na stránkách Reflexu publikovala reportáž o neutronové záchytové terapii a článek o problematice likvidování starých či bezprizorných lidských embryí na klinikách mimotělního oplodňování). Ale mé námluvy s Reflexem brzy skončily.
Článek o sporné clusterové metodě (nazývám ji tak proto, že pod tímto označením je mezi lidmi známa, zatímco její nové názvoslovné převleky spíš slouží k matení kritiků) vyšel v 44. čísle minulého roku a jmenoval se "Čemu věřím, tím se léčím". V prvním čísle letošního roku vyšel od redaktora Ivana Breziny konfrontační článek reagující na můj a jmenoval se "Čemu nerozumím, proti tomu bojuji". Nemohu zde srovnávat oba články, takového úkolu by se mohl se ctí zhostit snad jen nestranný odborník. Ráda bych jen poukázala na některé nesolidní novinářské způsoby poněkud paranoidního kolegy.
Už v úvodu vyslovuje podezření: Jde o dogmata obhájců racionality, nebo ekonomické zájmy farmaceutických firem? K této lákavé představě redaktora zřejmě inspirovala MUDr. Stanislava Svojsíková, kterou v závěru článku cituje: “Může za tím být i ekonomický zájem mamutích farmaceutických firem, který ostatně před lety vyhnal SIAB z akademické medicíny i v Německu. Léčba metodou SIAB je totiž ralativně velice levná. Kdyby se prosadila v masovém měřítku, poklesl by možná odbyt řady drahých léčiv.” Toto účelové a komické podezření ještě doplňuje popisek pod fotografií: Metoda SIAB není samospasitelná, bez jakýchkoli nepříznivých vedlejších účinků prý ale dokáže pomoci zhruba šedesáti procentům pacientů. Představme si pro srovnání, že by se lékařská věda chlubila, že dokáže vyléčit například šedesát procent pacientů se zánětem slepého střeva, ostatní prostě mají smůlu. Takovou problematickou sebechválu si může dovolit jen metoda, která, jak přiznávají její propagátoři, kombinuje klasické léky a terapii se svými preparáty a zabývá se chorobami jejichž zanedbání nebývá osudové - například jimi objeveným manažerským únavovým syndromem nebo i na psychickém stavu závislou lupenkou.
Redaktor Ivan Brezina zřejmě od redakčního fotografa, s nímž jsem na článku spolupracovala, dostal informaci, že jsem členkou České skeptické společnosti Sisyfos. Se získáním pravdivých informací o této společnosti se nezdržoval. V odstavci pod mezititulkem Sisyfos zasahuje například veřejnost informuje, že naše společnost vznikla na půdě Akademie věd (není to pravda - vznikli jsme zdola, jako občanské sdružení, později nám díky sympatiím předsedy Akademie věd profesora Zahradníka začala Akademie bezplatně půjčovat prostory a rozvinula se spolupráce s jejím tiskovým oddělením). Naším předsedou je prý MUDr. Ivan David (už téměř rok jím je prof. MUDr. Jiří Heřt), já jsem prý archivářkou (jsem pokladní a vlastně iniciátorka vzniku naší společnosti). Tvrdí, že nikdo ze spolku skeptiků Sisyfos, který proti metodě SIAB rozjel křižácké tažení, se s její podstatou neseznámil. Cituji: "Jejich boj není odborný, ale ideologický. Podle stejné logiky by se mohla inkvizice vědeckých dogmatiků snažit zakázat v Čechách dětské očkování a acylpyrin." Zmínka o dogmatismu a inkvizici připomíná jiný hysterický článeček a to v Telegrafu, který vyšel poté, co naše společnost byla na jaře roku 1995 ustavena. Mladičká redaktorka se v něm obávala, že může přijít doba, kdy budeme léčitele upalovat na Staroměstském náměstí. Je zvláštní pozorovat, jak naše společnost navzdory tomu, že pořád ještě není dost aktivní a nemá moc ani vliv, o majetku nemluvě, vzbuzuje v některých lidech hysterické reakce a paranoidní představy už svou existencí. Existuje prostě myšlenkový svět, kde nejsou podezříváni z nesolidnosti a fantazírování divoké teorie, obchodníci se zázraky, kontaktážníci s mimozemšťany, ale je podezíraná skepse a kritické myšlení z dogmatismu a z mocenských choutek myšlenkový svět neomezených možností zakázat.
Když článek kolegy Breziny vyšel, požádala jsem dopisem pana profesora Rudolfa Zahradníka, předsedu Akademie věd, aby se vědy v tomto sporu, pokud možno zastal. Pan profesor mě telefonicky ujistil o své podpoře. Oba články, můj i odpůrcův nechal okopírovat a rozeslat členům Učené společnosti České republiky. Dostala jsem pak po čase kopii protestního dopisu, který tato společnost s podpisy třiceti předních českých vědců poslala šéfredaktorovi Reflexu. Přiznávám, že tato podpora mě hluboce oslovila a zavázala. Na svých stránkách na tento dopis Reflex nereagoval. Než šéfredaktor dopis obdržel, napsal do Reflexu náš člen Pavel Vachtl a jeho reakce uveřejněna byla. Končí ji takto: "Pokud se někomu zdá, že věda je dogmatem, pak nechť ví, že jediným, ale základním “dogmatem” vědy je dogma experimentálního ověření, které rozhoduje o životě či smrti určité teorie."
V druhém čísle Reflexu tohoto roku Ivan Brezina opět mapuje dráždivý boj iracionality a skepse v článku Den závislosti. Tentokrát se soustředil na rozjařující tvrzení ufologů a navštívil také akci Sisyfa a tiskového oddělení Akademie věd, promítání filmu Pitva mimozemšťana. Největší část článku zabírají čtenářsky vděčné fantazie jistého ufologa: Plejáďané mají ve švýcarských Alpách své podzemní základny. Vědci je nenajdou, i kdyby se zbláznili. Nebo: Vždyť i ten skeptik Grygar musí vědět, že se ozvali a pokoušeli se nás kontaktovat, ale vláda nám to zatajila. Americká armáda už několik talířů sestřelila a jejich posádky rozpitvala. A pak se divme, že nás mimozemšťané nechtějí přijmout do Galaktické rady. Američtí papaláši mají dneska v Nevadě několik sestřelených talířů a lítají s nimi na Mars. Bulvární způsob psaní si žádá takového legračního strejdu dokonale vytěžit, takže žvanění tohoto muže v článku nemá konce a po několika sloupcích přestává bavit, ale unavuje. Náš člen, psychiatr MUDr. Ivan David, může doložit příklady z praxe, že postava kontaktážníka s mimozemšťany, či vesmírného zasvěcence je velmi oblíbená mezi dnešními schizofreniky a hraje významnou roli i v dalších duševních chorobách. Je otázkou vkusu, nakolik bludy postižených osob, ať už jsou internováni nebo se neléčí, bavit čtenáře časopisu. Redaktor Brezina se snaží čtenáře přimět k pohrdlivému úsměvu i záběry z akce protivníků ufomanů. Když popisuje přednášku v budově AV s filmem Pitva mimozemšťana, použije přímou řeč na rozdíl od části ufologické jen zřídka: Kdosi v sále vykřikne: Jé hele, co to z něj leze? To vypadá jako prejt! Jiný pak polohlasem dodává, že se z toho svinstva poblije. Ozve se jakýsi chudák ufolog a militantní vědkyně ho v přímé řeči sepsuje a končí svůj útok výzvou: Styďte se. Nakonec si skeptici potřásají rukama prý: s hřejivým vědomím, že nebezpečí pominulo a víra v racionalitu byla zachráněna. Všichni jsme prostě komické figurky, pinožící se prosťáčci s legračními emocemi a žabomyším sporem - tak nás zřejmě vidí redaktor Ivan Brezina, který se nad námi vysoko vznáší - vědoucí, mocný a posměšný.
Redaktorka Martina Coufalová v jednom z dalších čísel Reflexu jde ještě dál. Jejím vědomím prorostly jako samozřejmá fakta bláboly typu: vyrovnávání energií v akupunkturních drahách, atd. To, bohužel, nevěděl jeden ze "Sisyfů", který ji upozornil na monstrózní, novinářsky vděčnou kauzu: Vysílání životní energie z tajných vysílačů Jiřím Langem z Berouna. Pan Lang a jeho tým nejsou troškaři, ale na hlouposti lidí a firem slušně vydělávají. Náš člen nabídl oné redaktorce i odborný servis a poukázal na slabá místa v tvrzení zastánců teorie, na níž je tento byznys postaven. Nabídl jí dokonce soupis odborných otázek, kterými by tyto zjevné podvodníky mohla dostat do úzkých. Je ovšem možné, že tím mohl nastartovat v redaktorce odpor k ovlivňování. Nezávislost a neovlivnitelnost novinářů tito pochopitelně pokládají za hodnotu téměř posvátnou. Jinými slovy, jen oni sami rozhodnou, kým se nechají ovlivnit. (Mimochodem, proč a co hlavně dámy ponouká nadržovat citlivcům, léčitelům a jasnovidcům? Lísání některých redaktorek, nejčastěji v rozhlase, k mágům všeho druhu je odpudivé, neprofesionální a jejich neschopnost vnímat zřetelné signály podvodu či jurodivosti dotyčných se někdy podobá až slabomyslnosti. V každém případě jde o zajímavý psychologický a sociologický fenomen, který bych s chutí doporučila i pozornosti feministek.)
Martina Coufalová sice zpočátku o podnikateli Langovi píše s laskavým, ironickým nadhledem, ale nakonec dochází k názoru, že: pan Lang postavil “elektrárnu”, která opravdu funguje, i když je otázka nakolik a s jak trvalým efektem. ... Lang je tříletým dítětem, které se rozhodlo obsluhovat jaderný reaktor. Dále redaktorka domýšlí, že jeho klienty jsou zákonitě podobně založení lidé. Sami by se mohli naučit pracovat s energiemi, ale protože sebepoznání je namáhavá a dlouhodobá záležitost, je pro ně pohodlnější si totéž předplatit. Čtenář, jemuž funguje přijatelně mozek nad tímto krátkým odstavečkem setrvá v úžasu a jen bezmocně se ptá: O jakou práci s energiemi jde? Co je to za energie? Jsou snad závislé na sebepoznání? Proboha jak? Co myslí autorka oním totéž? Předplácí si tito lidé sebepoznání pana Langa nebo sebepoznání svoje?
Reflex, který aspiruje na časopis inteligentní, časopis s redaktory osobnostmi a má excelentní fotografy, podlehl módní vlně, která podezírá a odsuzuje vědu a omezenou racionalitu a vyhledává radostně osoby tak říkajíc z druhého břehu. I my musíme přiznat, že bývají barvitější, a je s nimi občas legrace. Ostatně racionalita JE omezená. Už proto že třídí, ověřuje, pochybuje, zkoumá. Zatímco bláboly okultistů s vědátorským mimikri, monology podivínů či spekulace postmodernistů nejsou omezené ničím a omezované nikým. Valí se líně, kalně a bohorovně dobou, která by se paradoxně bez vědy a techniky propadla do ničivého chaosu a bídy.

 Návrat do rubriky Occamova břitva                 UNIVERSUM - antikvariát