Roll‘s Royce
(vulgo Pařížský Průnik)
(c) Jiří W. Procházka 1999
Přinášíme vám ukázku z aktuální kyberpunkové tvorby Jiřího Walkera
Procházky. Jedná se o část nové, dosud nikde nepublikované povídky. Úryvek
uvádíme s autorovým svolením, žádná jeho část nesmí být přetisknuta či
jinak použita bez autorova souhlasu.
...
Za chvíli seděli na svých místech. Před sebou měli nad barem naskenované
3D Avignonských slečen, hodně nadprůměrný animovaný art-soft od lucemburské
nadace Campbell’s Soup: 2001. Pod vlnícími se trojúhelníkovitými ženami
se lesklo souvislé zrcadlové pole, jež opticky zvětšovalo malý bar a dělalo
z něj VELKÝ BAR. Na kulatých stolcích s deskami z umělého mramoru byly
místo popelníků zmenšené repliky Picassových keramických talířů s motivy
lidských ksichtů. Na stěnách matně, jako hororové nasvícení v creep-show,
zářily holografie pochmurných monochromních obrazů z Modrého období s motivy
mrzáků, nemocných dětí a lidského utrpení.
Byl to vůbec veselý podnik.
Hostinský vyplul zpoza pultu jako Titanic II. Byl stejně mohutný, stejně
dokonalý a stejně nepotopitelný. Možná. Když ho Rox poprvé uviděla, vzpomněla
si na Pepeho Námořníka, starého válečníka z bitevního křižníku Reagan,
jinak barmana, starajícího se o svou živnost v Greenwich Village ve Velkém
Jablku. Proslulý Arpunx Nova, runnerský bar, bazar i binární kolbiště.
Oba výčepní teď měli společné jmenovatele: Roxannu a Kokrháče... To stačilo,
aby se o nich šuškalo, že jsou nejlepší v branži.
Titanic jim položil na stůl dvě sklenky absintu a vodu z alpských ledovců.
„Kde jste?“ ohlásil se Hvízdavý Dan. V levém oku měl lehký tik. Díval
se na široké manžety Roxaniny kožené bundy. Má to tam...?
„Čekali jsme venku.“
„Jako vždycky nedůvěřiví, co?“
„No, Victor byl důvěřivější,“ podotkl Kokrháč a napil se s Roxannou
absintu.
„Za Victora nemůžeme, toho musela sejmout Třetí armáda - nebo někdo
od vás.“
Rox se zamračila. Na čele a kolem sevřených rtů se jí vytvořily hluboké
a naštvané vrásky. Nevypadala, že by chtěla vyprávět vtipy. I když používala
humorné vulgarismy.
„Poslouchej, sráči,“ sykla, „kdybysme nepotřebovali ten klíč, tak už
jsi podruhý tuhej. A to tak, že HODNĚ!“ Rox se nahnula přes stůl a dýchla
mu absint do obličeje: „Teď budeš odpovídat jenom: ano, ano - ne, ne. Jasný,
xindle?!“
„Nepřesně cituješ Ježíše Krista, sestro,“ Herman lehce strčil do Roxanny.
Zasyčel přes ohromný ukazovák přiložený k ohromným našpuleným rtům - že
zbytečně zvyšuje hlas. Někteří návštěvníci kavárny pohazovali po jejich
stolku kradmé, pohoršlivé pohledy. Rox kývla. Hermanovi to stačilo. Počítal.
Kdo se k jejich stolku otočil - a kdo ne... Počítal. Mesiáši a Oni. Potom
se již nedíval po místnosti, ale naproti do kočičích očí. Počítal.
Věděl, kolik brzo uhodí.
Bylo to z té nejméně očekávané strany.
Roxanna zaslechla tichý a známý zvuk: CVAKnutí pojistky!
Otočila se k barpultu. Zahlédla hostinského, třímajícího v rukou upilovanou
luparu. Mířil jí na hlavu. Že by se spletla? Vždyť měl tetování z Pacifický
delfíní. Když pomáhal delfínům, tak to přece nemůže být úplně špatný člověk.
Může, ty krávo, protože to je - ČLOVĚK!
Z koženého náramku na zápěstí vylétly dva bumerangy. Zasssssssvištěly
pod stropem mezi zavěšenými chromovanými, pomalu rotujícími rameny větráků.
Jako první zareagoval Hvízdavý Dan. Bleskově tasil devítimilimetrového
Pit Bulla…
… a zblízka vystřelil Roxanně do obličeje.
Zasáhl by, kdyby ho nesrazila strašlivá rána. Na Riviéru dopadl obávaný
asteroid s kódovým značením Herman Likvidátor. Malíková hrana punkerovy
ruky zasáhla na Danově lícní kosti spolehlivě paralyzující bod. Dan ani
nezahvízdal, zato vynaložil maximální úsilí, aby překonal „ledový“ efekt.
Povedlo se mu to jen zčásti. Sice se pohnul, ale pak se zřítil ze židle
jako kvádr ledu a rozrazil si hlavu o mramorový schůdek pod stolem. Lebeční
kost se roztříštila a v krvavém otvoru se zablýskla šedavě slizká hmota
mozku.
To vše Rox nevnímala. Neměla čas, jako obvykle. Mířila prstenem na
barmana a laserový paprsek mu umístila na otylém krku. Bumerangy zacílily,
zasvištěly & vyrazily.
Rox jistila bar a Herman se staral o sousedy.
Barman celou dobu něco řval a gestikuloval potetovanými pažemi a Rox
v zrcadle nad ním zahlédla stíny, zaplňující sál. Otočila se a prstenem
pozměnila cíle bumerangů.
Konečně vnímala, co na ni sirény Titanicu ječely:
„Lehni, krávo! Lehni!“ - a když padala, nad hlavou jí prolétla ohnivá
smršť a ožehla jí půlku hlavy. Tu oholenou. Ještě stačila šmejknout laserem
po nejbližších parchantech s kuklami na ksichtech, bumerangy se vrhly za
světelnými body jako mechaničtí chrti a oba zaměření střelci se vzápětí
jevili na biolokátorech jako „exit deadline“. Na lokátorech zářila rovná
zelená čára, a ne litry rudé krve tryskající z proříznutých hrdel.
Ode dveří řinčelo staccato ručních rychlopalných zbraní. Návštěvníci
baru, kteří se nestačili vrhnout na zem před chvilkou, padali k zemi až
teď. Pozdě. Rotující střely jim rvaly vnitřnosti a z explodujících těl
létalo kolem tolik nevyužitého materiálu, že by genochirurgové hořce plakali.
Mesiáši reagovali na útok jednotek SS okamžitým protiúderem.
Třetina návštěvníků tasila palné i chladné zbraně - a výměna projektilů
i ocele záhy nebyla tak jednosměrná.
„Potřebuju náboje, Hermane! Hoď po mně kabelu!“
Kokrháč neměl čas. V rukou svíral štěkajícího Sterlinga, odlehčený
model, se kterým šel i do Picassova muzea. Tam ho nepoužil. Tady ano. Z
děrovaného pláště hlavně sršely souvislé dávky střel a prázdné nábojnice
z vyhazovače cinkaly o keramickou dlažbu a mramorové stolky. Zvonkohra
smrti.
„Chytej!“ zařval do rachotu zbraní barman a mrskl naslepo přes pult
po Roxanně škorpióna a tři zásobníky. Trefil se. Rox místo poděkování zasyčela
bolestí, protože zatímco zpoza překoceného mramorového stolku vystřelovala
mozky dalším zakuklencům, dárek od hostinského jí rozsekl tvář.
„Máš to?“ houkaly sirény Titanicu - a z něj byla vidět jen svalnatá
paže s útočnou UZI, chrlící z hlavně jednu dávku za druhou. „Hele, co tady
blbnete?! Runneři s vaší úrovní – a teď tohle..“
Rox neměla potřebu vést dialog s volem, který jí nejdřív ožehl temeno
hlavy a pak rozsekl obličej. Instinkt dravé šelmy ji však přesvědčil, že
všechnu tu bolest jí ten někdo nezpůsobil proto, aby jí ublížil, ale aby
jí pomohl. Bylo to stejné, jako když své černé pumě s bílou skvrnou na
hrdle tahala z hnisavých ran klíšťata. Omámeného mazlíčka drželi Herman
a Rolland, ona „operovala“. Velká kočka kňučela jako kotě - ale držela.
Věděla, že jí pomáhají, i přes tu bolest.
Rox se taky držela a jen slušně odpověděla:
„To se musíš zeptat jich, kdo tady blbne! A jinak dík! Kryj mě!“ a
vrhla se do volného prostoru. Hermanovi nemusela říkat nic. Ten byl v bitkách
jako doma. To se už barman zvedal nad pult a před ním se jako datel z hnízda
vysouval německý lehký kulomet MG99 na pavoučích nožkách. Kolem to štěkalo
jako v Normandii při Druhé invazi proti Rudé armádě, než ji zase zahnali
do Střední Evropy, za hranice dohodnuté Pražskou smlouvou.
Rox potřebovala vypadnout. Nutně. A rychle. Nezávislý a nelokalizovaný
CYB byl dost dobrý důvod na to, aby ti, co přepadli bar uprostřed mafiánský,
a tedy nejlépe hlídaný zóny na Azurovém pobřeží, na ně nasadili tuhle divizi
SS. Každopádně někdo musel žvanit.
Dostal někoho Wolanski? Podělal se zase Mac? Nebo mají Rolla?
Bhrouuuumm! Od vchodu se zablesklo.
Bazuka! ========)))
Vzduchem to zasvištělo a výčep se změnil ve výheň. Za ním se potácela
hořící pochodeň. „Do prdele, ten chlap nemoh’ bejt špatnej,“ řekla
si Rox mezi pádem za další stolek, přikryla se prostřílenou dívkou v úpletových
stripšatech se zlatem v bradavkách a s olovem v těle. Jen kdyby tolik nekrvácela,
kráva silikonová.
„Rox, padej! Já to zmáknu!“
Roxanna se otočila a spatřila v rukou Hermana šedivě matné IM-vejce.
„Jdeme spolu!“ zakřičela na něj nesouhlasně.
Herman poslal ke dveřím první IM-granát, kterých nosil na opasku půl
tuctu. IMploze do sebe za praskavého třesku vstřebala pět střelců, rozestavěných
pod Kejklířem z růžového období. A tři stoly i s hosty. Další IM vejce
do sebe vsáklo část zrcadlové stěny v masívním dřevěném rámu - vyvedeném
podle nejlepších tradic pražského kubismu, ojedinělého světového experimentu
v rámci užitého umění a architektury - s dalšími třemi černooděnci. Z posledního
útočníka odřízla IMploze šikmo spodní polovinu trupu a kus pravé ruky.
Zbytek chlapa se válel na zakrvavené podlaze a byl na něj pohled jako na
špatně odvedený F/X v béčkovém trideu. Jenže od něj ještě stačila vylétnout
ta pitomá střela:
Ssssvissst...
„Kokrháči!!!“ Rox zahlédla, jak punkerovi vybuchuje rameno v gejzíru
krve.
„Běž už konečně do prdele! Roll tě potřebuje!“ řval na ni. Rox prostřelila
dalšímu zakuklenci hrudník. Cáklo to. Půjčila si od něj škorpióna a se
stisknutou spouští se přesunula k příteli. Zahlédla, že ji Mesiáši dostatečně
jistí. Položila zbraň. Prohlédla ránu, otočila ho tam a zase zpátky. Zasténal
bolestí. Poznamenala:
„Nekňuč. Blbej průstřel, ale jenom průstřel.“
„Fajn. Tak vypadni! Já se pak stavím na pohotovosti.“
„Ha ha. Vtip,“ odsekla Rox a zpoza okraje stolu obhlédla situaci.
Mezi dřevěnými kuličkami kuchyňského závěsu svištěly do baru dávky
třaskavých střel a vybíraly si oběti mezi zakuklenci. Stejně urputně se
ozývala další ohniska střelby ze schůdků do vinného sklípku i z VR/III
herny vpravo od rozstříleného a napůl sežehnutého baru.
Jenže SS parchantů zvenčí přibývalo, jako kdyby tady Armáda
spásy rozdávala crack. Rox zahlédla v rozstřílených dveřích další vztyčenou
postavu s kládou na rameni. Zase! Vytrhla z Hermanova opasku IM-granát.
Suchý třesk a podivně uříznutý křik jí potvrdil, že minimálně několik sekund
se nemusí bát žádné těžší pěchotní zbraně.
„Chyť se mě kolem krku!“ ječela na punkera, úspornými pohyby rukou
naznačila obráncům, aby je kryli, a uchopila ho za svalnaté paže. Zasekla
kovové nehty do kožené Cooper bundy. Všude se řinoucí krev, a to nejen
z Hermana, pomáhala smýkat těžké tělo po zemi - jenže to mělo i jiný problém.
Rox měla kotníkové botky Ravelli tak zakrvácené a obalené vyhřezlými vnitřnostmi,
že se prokluzovala jak bezzákluzový kanón z První Světový.
A zvenku přibíhali další a další a další členové jednotek SS. Zůstávali
u dveří a zuřivou palbou kryli soukmenovce svírající bazuky. Bar se začal
měnit v hodně věrnou kulisu filmu o druhém vylodění v Normandii. Exploze
trhavých granátů i protipancéřových střel čistily bar s budovatelským heslem
„Všichni jsou si rovni – a někteří jsou si rozdrcenější.“
Ohromující odpor odhodlaných obránců opravdu ochaboval.
Kokrháč mezi výkřiky posílajícími Roxannu do mnoha míst pochopil, že
se té ženské nezbaví. Že ho ten drobek chce za každou cenu odtáhnout z
pekla. Nápad! Hučel sice bolestí jako vydlabaný javor v twisteru, ale podařilo
se - vytrhl Roxanně svou pravou ruku a vytáhl z kapsy na stehně masívní
vodítko na psy.
„Mrskni tam ty dvě poslední vejce a chyť se mě!“
Rox nevěřícně zírala na psí vodítko:
„Ty jdeš venčit Lasii - nebo nás bere skrytá kamera?! “
„Nežvaň a dělej!“ zahučel Herman, položil vodítko na zem a přitáhl
si vedle ležící strojní em-sedmnáctku a zaměřil na druhou stranu, do zdi.
Rozstřílel všechno, co se nacházelo v akčním rádiu zaměřovače. Rox se divila,
ale poslechla ho. Znala ho. Mrskla to tam.
Sssssss - Ssssss....
Dvojí zasvištění imploze.
Herman zase svíral to svý pitomý vodítko.
„Teď!“ zaslechla ho. Držela se ho kolem krku, jako se před chvílí on
držel jí - a držela se ho jako klíště. Věděla, co dělá. Herman nikdy neměl
daleko od slov k činům.
Dhoooouammmm.... Těžko rozjímat, kolik gé s nimi trhlo, ale
bylo to šílené. DOST.
Miniaturní nálož cé čtyřky na konci kevlarového lana zaječela po vzoru
silvestrovské rachejtle. Prorazila dvacet metrů vzdálenou stěnu a rotující
trojramenná skoba se konečně zasekla do něčeho pevného. Do masívního železobetonového
opěrného sloupu sousedící cukrárny - a teprve tam svá ramena rozevřela.
A Herman stiskl pojistku navíječe...
Letěli prostorem rozstřílených židlí a stolů, proletěli rozšklebenou
zdí a mezi dřevěnými bednami dvanáctileté zelené Grantsky. Herman včas
upustil rukojeť hydraulického navíječe, aby závěr volného vodorovného
pádu zakončili na kartónových krabicích s cukrářskými polotovary.
BAAHHHH!!!
Za nimi se v otvoru stěny ozvala závěrečná akce několika bezzákluzových
Wombatů. Detonace trhavých granátů vyřešily „konečnou otázku“ Mesiášského
odporu - a kolem kyberpunkerů se pro změnu „uuuiii uiiii uiiiii uiiiii....!
rozječela siréna alarmu, začaly blýskat stroboskopy a do prostoru cukrárny
se valil značkující barevný kouř.
„Co to je za vola! Hlídá si marcipán jak zlatý cihly před Goldfingerem!“
řval vzteklý a zraněný Herman. Rox se pokoušela rozstřílet agresívní reflektory,
ale byla spolehlivě oslněna šíleným bílým rejem řízených paprsků.
„Do hajzlu, tak jedněm vypadnem z lopaty - a teď tohle.“
Rox si podvědomě přepnula na infra, aby se mohli bránit a…
Najednou vše utichlo.
TMA.
Co se děje...?
Na pultu se blankytně rozzářil monitor pokladny. Na něm rotoval kód
001.
„Žije!“ hlesla Roxanna. „On si nás našel.“
Herman ji dloubl do žeber. Pochopila.
„Teď si nás našli jiní!“ tiše hučel punker.
Ve tmě a náhlém tichu i ona zaslechla šramot. Kokrháč opatrně, dlaní
velkou jako skrejpr, obrátil její tvář k sobě. Pokynul hlavou dolů. Kývla.
Jestli bylo v něčem na Hermana spolehnutí - kromě propitých nocí - tak
to byla neuvěřitelná zásoba zbraní. Na těch nejneuvěřitelnějších místech.
A teď... Bylo to nevhodné - všude zabijáci - ale ona se usmála:
„Mám to vytáhnout rukou - nebo pusou?“
„Kolik za co?“
„Pak ti to strhnu při pokeru.“
Rozepnula mu zip džínsů, ignorovala jeho hlavní zbraň a sáhla po
hlavni. Tu měl na vnitřní straně stehna. Dobře ošetřovaný a nabitý
browning.
„Teď uvidíš, co je to 002,“ zašeptala nula nula trojce. Sebevědomě.
Černé siluety se blížily.
Prásk! Prásk! Prásk!
„Kupte si infra! Nabízejí ho v teleshopu,“ poznamenala Roxanna. Krátkou
přestřelku viděla zřetelně ve žlutomodročerveném provedení. Oba se převalili
z místa, odkud před chvílí šlehaly záblesky Roxaninných výstřelů a kde
po nich zbyly jen prázdné nábojnice. Včas.
Teď se záblesky objevily na druhé straně - a kolem nich pršela omítka
a třísky z pultu.
Bhrooummm! Pětkrát bhrooummm…
Rox si myslela, že jí ustřelili hlavu. Herman zpoza ní pálil z pumpovací
brokovnice.
„Blbče, už takhle vypadám jako Rocky, a ještě budu hluchá!“ čílila
se dívčina.
„Promiň. Vono jich je pořád moc,“ strkal do nábojové schránky další
pětici nábojů, zaklínil předpažbí do sevřeného loktu zraněné ruky a zase
nabil. Rox mezitím kontrolovala přesnými zásahy stále průserovější situaci.
Bylo jich vážně moc! Průlezem z již ztichlého baru sem pronikaly další
temné stíny. Rox vystřílela zásobník, prázdný ho nechala spadnout na zem
a zarazila do browningu plný. S tichým cvaknutím natáhla závěr dozadu a
zase se připravila.
„Hej vy dva, už toho bylo dost,“ ozvalo se z reproduktorů cukrárny.
„Chci se s vámi dohodnout jako chlap s chlapem... Tedy i s ženou. Prostě
se vzdejte!“
Hlas byl zmoogovaný, ale tu dikci mohl použít jediný člověk. Tedy -
jestli se dalo říct: Člověk.
„Macu, vyližte si už konečně prdel. Zatím mají problémy vaši hoši,“
zasípal Kokrháč. Všechno ho bolelo a sralo. „A stejně neznáte rozdíl mezi
chlapem a ženskou.“
„Já to s vámi myslím zaručeně dobře.“
„Jako s Victorem?“ ustřelil nejbližší reprobednu Herman.
„Nechám vás vystřílet všechno, co máte. Lidí na to mám dost. A pak
od vás ty Black Boxy dostanu – a nechám vám je vyrvat z těch vašich obarvených
palic zaživa.“
„Jste se teda rozjel,“ uznale kývl Herman. „Myslíš, Rox, že to s námi
fakt myslí dobře?“
„Vždycky byl dobrák,“ kývla Roxanna. A zase úspěšně vypálili do přebíhajících
stínů.
„Kolik nám zbývá střeliva?“ zeptala se při další výměně zásobníku.
„Málo. Myslel jsem, že ti naši v baru budou tvrdší. Aspoň jako Batman.“
„Teď už nejsou tvrdý, ale tuhý,“ suše ho doplnila Rox.
Po dalších minutách vše vypadalo jinak.
„Tak je konečně sejměte, hajzly runnerský!“ poradil Mac ze zbylých
reproduktorů.
Stíny se pohnuly. Bylo to výhružné a vypadalo to jako scéna od Eda
Wooda.
Kokrháč v pravé pěsti svíral boxer, Rox klečela vedle a rukou se mu
opírala o zdravé rameno. V ruce měla útočný nůž se žlábkem na krev. Podívala
se na Hermana.
„Hele, ty postavo,“ zachvěl se jí hlas. „Víš, že jsem tě vždycky měla
tak trochu ráda?“
„Dík. Že´s neřekla dřív. Mohli jsme si dopisovat.“
Rox jen smutně kývla. Jo. On to asi nepochopí.
„Já vím, kočko,“ překvapil ji. „Jenže máš Rolla.... a Royce. Ale v
každým případě jsi dneska to tvoje vyznání tak trochu dokázala.
Víš?!“
Kývla. Věřila, že Roll a Royce jsou v bezpečí. Roll se o sebe a o kluka
vždycky dokázal postarat - ale teď se jí chtělo brečet kvůli něčemu jinému.
Byl tady on... Kokrháč. Přítel do nepohody. Neohrabaný, ohromný, neomalený
obr - s obrovským srdcem.
A teď asi umře. I to ohromné srdce přestane tlouct.
Díval se na ni.
„Teď jim to nandáme,“ hlesla a nechtěla si setřít slzu z tváře. Od
tichých stínů se ozvalo sborové cvaknutí pojistek brynýrovaných Redhawků.
Mac si potrpěl na divadlo.
„Sbohem, přátelé,“ ozvalo se ze zbylých reproduktorů cynicky.
„Ano, slyším! Ne, ten alarm jsme nevypínali! Rozstříleli ho oni...
„Co?!
Opakujte hlášení!
Že ho... Koho?!
Zaměřte toho šílence!!!“
Macovi se zdálo, že se propadá do ohavné bažiny. Uvízl v ní a bezmocně
kolem sebe plácá rukama i hubou. Nemohl uvěřit tomu, co teď už bylo jasné.
Bohužel pro něj.
Oba přátelé na sebe pohlédli. Oba věděli.
„Ne! To není možné,“ ječely reproduktory. „Vždyť ho držíme v Nulté
Úrovni! Dokonale izolovaného. To nemůže překonat! Potvrdili nám to z
Rebexu! A s nimi spolupracuje i Hard Core Bejbyho. Tomu, co se děje, přece
odporuje i Desatero!!!“
„Desatero teď vypadá jinak, blbečku,“ zazvučel soundblaster pokladny.
„Rollande, já vás vyzývám...“
„Teď fakt nemám čas, Macu.“
Ssswisssh... Z pulzujícího monitoru pokladny do místnosti vyhřezly
světelné obrazce obsahující terabyty informací modifikovaných k jedinému
účelu. Z obrazovky neskutečně rychle pučely gigantické binární orchideje
a lačně pohlcovaly okolní prostor. Orchideje ne. Spíš masožravé rostliny.
Ten pohyb byl však pozorovatelný jen přizpůsobeným vnímáním B-runnerů.
Pro ostatní „smrtelníky“ to byl pouhý záblesk. Rox se vrhla na Kokrháče,
zakryla mu obličej tělem (Kokrháč byl rád, že to bylo ňadry), zavřela oči
a zaječela:
„Nedívej se! Nehýbej se! To je Rollandova ORChideA!“
Vířící terabyty informací zasáhly střelce.
Nebyla to hezká podívaná. Ještěže ji CNN nevysílala v přímém přenosu.
Strukturovaná, indexově nezávislá databáze v málo používaném „šlechtickém“
formátu WWP do sebe nasávala další a další informace ze zaměřených objektů.
Vnikala do těl obrovskými póry v pokožce, její substance prolínaly kolem
marně se shlukujících mraků bílých krvinek, které nevěděly, proti čemu
bojovat. Vnikala nejen do buněk a krvinek, ale i do parazitů. Ovládla jak
skryté rakovinné bujení, tak i dravé mlhoviny virů. Stejně hladce jako
do jater vnikla i do mozku.
Neurony byly její živnou půdou, krev živným roztokem.
Zasažená těla zprůhledněla jako medúzy. Byly vidět kosti, šlachy, vnitřnosti,
pulzující srdce a rubínově se lesknoucí proudící krev. Pokožka na hlavě
zprůsvitněla také, zbyly jen obličejové svaly, obnažené dásně s bílými
zuby - a vyvalené oční bulvy. V okamžiku absorbování celé oběti se tělo
rozzářilo, potom se bělostný svit rozložil na žlutočervené spektrum a v
kvadratických objektech tělo barevně rozdělil.
Vypadalo to, jako by ti lidé byli stvořeni z binární lávy, plynoucí
v krychlových, pomalu rotujících a vzájemně se prolínajících objektech.
A pak se rozpadli.
Na kvádry a krychle.
Na hranolky a kostky.
Na hromadu barevně fosforeskujících kostek dětské stavebnice.
Terabyty likvidujících informací se samy staly obětí svého útoku. Těla
pohasla, zabijácká databáze splynula s genetickou výbavou rozkládajících
se buněk. Teprve teď bylo možné poznat krychle z kostí, svalů; z jedné
kostky zírala obnažená oční bulva a v další, která se svezla z vrchu hromady,
humorně cvakla levá polovina čelisti.
Roxanna pomalu vstala.
„Bože! On skutečně vypustil ty svý Kytky!“
„Holka, myslím, že bys místo Boha měla oslovovat Rollanda. On je Stvořitel.“
Z reproduktorů se ozývalo temné šumění - jako ozvěna sonaru pátrajícího
po dně Filipínského příkopu - občas přerušovaná krátkými signály Systému.
Stejně jako když ozvěna sonaru nalezla vrak jihoafrického Titanicu II.
„Rolle, jsi tady s námi?“ hlesla Rox.
Dvě nuly v runnerově kódu na obrazovce pokladny byly netečné jako oči
mrtvého, které nikdo nestačil lehkým pohybem dlaně zavřít.
„Rolle?!“
Místo odpovědi se kolem nich zatetelil vzduch. Prostor se zavlnil a
prohnul.
„Rolle, jsi tu ještě?!“
Rox se při zhoupnutí Reálu svalila na zraněného Hermana. Ten jen suše
hekl.
„Promiň..., A hele, Houstone, máme problém,“ sdělila Rox.
Rozhlédli se.
„Večeřeli jsme dneska?“
„Ne. Ale bude pečeně. Přírodní.“
Runneři leželi na skalnatém výběžku v jícnu sopky a začínalo jim
být horko.
Bublající lávu pod nimi čechraly výrony smrtících plynů -
- a oba shodně zjistili, že se začínají dusit.