Tři kolosální lodě s dunícími kolesy se draly proti proudu.
Před nimi, daleko, přes padesát říčních mil, na ně čekalo největší císařské překladiště v neutrální zóně - bývalá horalská tvrz Hamdogger Ellen. Podaří-li se jim dopravit tuto dosud největší zásilku kůže na místo, budou všechny pobřežní rody mít dost, aby se zabezpečily na dlouhou zimu.
Ale zde nešlo jen o jednu zimu - konečně dokáží, že jsou schopní zásobit systémy Transmise stejným objemem převodů, jako to dosud po staletí činili dobytkáři. Největší - a jediný - protiargument suchozemců byl ten, že lov hadů je záležitost vskutku nejistá.
„Když ty mořské obludy zrovna neuloví, kde bude Transmise? Kde bude posvátná energie? A tak zatímco se bude někdo takhle ptát - my na našich farmách pěstujeme statisíce zvířat! Těmi zásobujeme, stejně jako naši dědové, Věčnou Transmisi! A došlo někdy kvůli nám k jejímu zhroucení? Nikdy! Třetí císař byl moudrý, ano. Ale tušil, kam až dojde rozpínavost mořských primitivů a zároveň jak dalece bude ohrožena říše jeho potomků?“
Další argumenty farmáři neměli. Protože hadí kůže byly o celé řády delší, byly nezměřitelně kvalitnější a vydržely zátěž, s níž mohly soutěžit jen složitě vydělávané části kůží suchozemského dobytka. Jenže farmářů a laggurů byly statisíce, milióny.
Hadařů jen desetitisíce. A hadů možná jen stovky...
Navíc se brzy po této rozhodující dodávce oceán pokryje ledovým příkrovem. Mořští hadi se stáhnou na jih, do teplých moří. Tam je nikdo neuloví, protože teplá voda je zabíjí - a oni se celé měsíce pohybují v obrovských, chladných hloubkách a jen krátce se vynořují nadechnout nad hladinu. Zima je špatná. Hadi jsou pryč.
A Transmise potřebuje jejich kůži.
A hadaři ještě více...

Nad hladinou Tiany, rozčeřenou obrovskými trupy lodí, rolovaly koberce z mlhy. Občas kolem prolétli pterodi, lovící ve dvojicích. Jejich ohromná, napjatou lesklou kůží pokrytá křídla tiše hladila vzduch a ozubené zobáky sem tam smrtelně klaply. To když se nad vodou objevila ryba, která se chtěla podívat, jestli už bude ráno. Bylo... Pterodi se potom vznesli nad příkré břehy, porostlé změtí stromů, keřů a popínavých akátů a tam ulovené tuňáky porcovali prudkými údery karmínových zobanů.
Břehy s rozmanitým terénem a rostlinstvem mohly v sobě skrývat sterá nebezpečí. Čerstvě vystřídané hlídky právě dodupaly na svá stanoviště. Neklid vládl všemi, co byli vzhůru.
„Co létači?“ zeptal se sice zbytečně, ale přece jen s jakousi skrytou nadějí Loran Lud, řečený Šílený, když se protáhl otvorem v podlaze strážního můstku. Ani nepozdravil. Jen si upravil koženou čapku na temeni lysé hlavy a pravou rukou si pomohl odsmrknout z nosu. Neočekával sice převratnou informaci, ale aspoň ta nejistota kdyby padla... Provincie Giriada, kterou právě proplouvají, má nejlepší přepadové oddíly v Říši. Bodejť by je neměla, když je vede jeho bývalý spolubojovník - a respektovaný masový vrah. Svůj přístup k boji a k protivníkům se mu podařilo během pár let přenést i na řádné vojenské jednotky. A to i přes odpor císařského válečného guru, tajemného Bílého Táty.
Hadař si bezděky si protáhl vlhké, visící boltce. Nervózně je promnul a pak je zase odložil zpět na široká ramena tak, aby zakryl žaberní otvory na krku a šíji.
„Nic, vůbec nic,“ zavrtěla hlavou Jerwa, zkušená koukačka, a ještě jednou projela pohledem vrostlých mušlí okolí. „Registrovali jsme podezřelé pohyby na břehu, ty právě zpracovává datař. Měli bychom zrychlit. Nelíbí se mi to tady.“
Intervaly hlídek koukačů vypovídaly dost samy o sobě. V noci, v mlze, v dešti, v popelu.
Koukači byli opravdu dobří. Vůbec to je podivuhodný nárůdek. Hadaři je objevili při spanilých jízdách, při nichž rozšiřovali své teritorium na jih, za hady. Spojenectví předcházely popravy ostrovních stařešinů a důrazné vysvětlování, proč je dobré být právě s pobřežními národy v jednom svazku. Jediné, co hadaři zakázali mužům z ostrovů, bylo mít děti s ženami z pobřeží. Ne, styk s přístavními děvkami nevadil. Nešlo o jakousi pitomou čistotu rasy. Z toho hadaři při svých expanzích dávno vyrostli. Ale děti koukačů se musely rodit jen koukačům - na jejich rodném ostrově. Jen jejich geny přijímaly sklovinu světelných škeblí, jen jejich lebeční prolákliny byly přizpůsobené pro vrůst škeblí.
„Jerwo, mohla bys vzbudit další vaše lidi? Mě se to tady taky nelíbí, kruna! Mám pocit, že se nám stahuje smyčka kolem uší,“ řekl Loran a pro změnu si překřížil dlouhé zelené boltce pod krkem. A utáhl je, až chrupavky tlumeně zapraskaly. Jerwa vnímala nervozitu vůdce tak fyzicky, že při praskotu chrupavek měla pocit, že jí praská oční sklovina mušlí.
„Jak žádáš, Šílený Lorane,“ svisle mrkla mušlemi, až to klaplo. Jako když koňské kopyto uhodí o dlažbu z krunýře trilonita. Kulové, perlové oči s olbřími zornicemi se oddaně upřely do chladných úzkých očí Lorana.
„Jdi - a nezapomeň, Jerwo, že vám věříme.“
Koukačka vztáhla ruce, obřadně přejela po boltcích vůdce a vzápětí zmizela v podlaze můstku. Loran po chvilce slyšel mokrý pleskot jejích nožních ploutví po dřevěné palubě. Bojovník pohlédl na protější vlajku. Všude nad hlídkovými můstky vlály černé vlajky se stylizovaným mořským hadem.. Nestvůra byla stočená do fraktálu a člověk se po delším pohledu přestával orientovat a ztrácel se v symbolickém obrazci. Byl to opravdu hypnotický obraz.
Loran se vzpamatoval z krátkého uhranutí hadem a dál přehlížel strážní body. Koukači už byli na všech místech doplněni dalšími bojovníky. Bylo ráno, teď uvidí i oni. Na pozorovacích stanovištích, jednoduchých můstcích s provazovým zábradlím, stáli muži i ženy s koženými přilbami a samostříly v rukou. Další hlídali na bocích. Nad kapitánskou kajutou tiše rotoval otočný kamenopal. Loran přijal provázkovým zařízením signály o obsazení strategických míst lodi svými muži.

Jóna připravila zbraň. Derek naslouchal. Přiložil dlaň k uchu a zaslechl jízlivý smích.
„Nechceš si protahovat uši jako hadaři, hi?!“
Chtěl jí odseknout, ale...
Bzrhrouum... zase zaúpěla transmise na kladce z protějšího břehu. Převody z kůže mořských hadů jsou opravdu trvanlivější. Vyskytly se i případy, kdy z původně pět loktů širokého převodu zbyl po kolizi s hejnem pterodů sotva deset palců úzký řemen, a přesto ještě celou noc stačila transmise zásobovat celé Hamdogger Ellen, obchodní středisko v zóně mezi horskými a vnitrozemskými kmeny. Kdyby se trhlina na tomhle zatraceném pásu na každé kladce dvakrát zvětšila, mohlo by to vydržet celé dva kruhy. Derek pohlédl na časoměr, vydlabaný v těle samostřílu. Mohlo by to vyjít. Mohlo.
Táhlý nářek sýčka. A zdáli vzteklý štěkot makšalů.
„Rausner je chce nechat projet. A napadnout je, až se vrátí. Abysme se neprozradili. Ale Bílej Táta se bojí, že nám uprostřed akce vpadnou do zad. On se hodně bojí o lidi,“ šeptala Jóna, naslouchajíc kódovým skřekům hlídek. „A to už slizáci určitě hledají svý lítače.“
Derek sledoval remorkéry. Plovoucí kožené kvádry táhly krabicovité ložnice a zásobárny. Ty se používají jen cestou proti proudu - všechny velké lodě cestou nahoru jsou naložené k prasknutí. Zpátky se však vracejí poloprázdné - zato bohatě zásobené zlatem, zbraněmi, pružinami a hlavně: studeným kovem! Všechny zásobárny se při zpáteční cestě přepravují přivázané k bokům lodí a na vyprázdněných palubách říčních gigantů tancuje mořská chátra, chlastá, vyřvává; a my zase musíme jít po dalších Velkých jatkách s cenou dolů. Do hajzlu!
Nás zlato a zbraně nezajímají! My jsme hrdý národ!
My jen nechceme hady! A hlavně nechceme hadaře! Protože i to zlato nám ubírají…
Remorkéry zmizely v mlze. Už bylo slyšet rozrážení vody kolesovými koráby. Těmi největšími, co kdy pluly po Tianě.
Už byla cítit rybina, hromady a hory kůže, Derek měl pocit, že cítí i smrad těch zelených primitivů. Otřásl se.
Zpoza ohybu řeky vplul první koráb.
Byl opravdu ohromný a Derek měl v první chvíli dojem, že je nesmysl uvažovat byť jen o tom, že by mohli poškrábat jeho obrněné boky, natož ho vážněji poškodit. Byl to majestátní, pyšný výtvor. Proti těmhle gigantům musí být přepad rychlý, neomylný - a hlavně brutální. Zajatci se neberou, ženský většinou není ani čas znásilnit. Rausner je génius. Bílý Táta s ním sice často nesouhlasil, ale Rausnerovy výsledky mluvily za vše. Taktika spálené země spojená s permanentním vybíjením všech generací protivníků vycházela.
„Jsou moc blízko remorkérů,“ sykla Jóna.
To je pravda! Oni se ještě stihnou vrátit!
Pohlédl na dívku a ukázal do mlhy, kde mizely tři kocábky. Jóna kývla, složila dlaně, přiložila je k ústům, zkušebně si potichu houkla a potom táhle zaskřehotala. Jako pterod. Ještě jednou se zhluboka se nadechla..., a Derek si všiml hrbolků bradavek pod hrubým plátnem. Taky je jí zima. Vzpomněl si, jak jí večer mnul a zahříval chladné, pevné prsy. Bradavky měla nyní ztopořené stejně.
Jóna chraplavě zaskřehotala znova. Z míst, kde se řeka nahoře stáčí, se ozvala odpověď. Z protějšího břehu taky.
Bzrhrouum... trhla se na kladce poškozená transmise. Zvuk byl už výraznější. Rausner určitě někoho vyslal, aby zkontroloval stav na převodní věži. Sám Derek takhle lezl nahoru, po hrubé kamenné stěně, a bylo to mockrát těsně před útokem, kdy si musel dávat pozor, aby ho nezahlédli protivníci. Šplhal opatrně po odvrácené straně a zespoda jej navigovali další dva, kteří odhadovali soupeřovy zorné úhly, ze kterých bylo možné zahlédnout byť jen mihnutí podešve bojovníka.
Derek pohlédl na časoměr. Už zbývalo jen několik čárek, než do kruhu vsazený křemen ťukne do kovové zarážky. Zpoza ohybu vyplul druhý gigant. Kolesa na jeho zádi se zakusovala do klidné hladiny a strkala loď proti proudu. Kolem korábů plulo přes dvacet doprovodných lodí, obsazených ztichlými obránci.
Zbraně na všech stranách byly připraveny.
Lidé taky.
Derek soustředěně pozoroval dění kolem hlavní části konvoje, když ho vyrušilo šťouchnutí lokte do slabin.
„Jdu pro další zásobníky. Zatím to usaď,“ řekla Jóna a ztratila se v porostu. Třímetrové kapradí se za ní zavřelo jako opona. Derek dotlačil rotomet na kraj skalního ostrohu. Zamířil jej do mlhy na horním toku a začal kolem něj obkládat kamení do výšky podvozku. Kola, osa, spodní kryty, vše mizelo pod těžkými balvany. Dívka mezitím přitáhla už třetí plátěný pytel a začala skládat ohromné zásobníky.
„Co setrvačník?“ zeptala se starostlivě, ačkoli ho kontrolovala již nejméně pětkrát.
Derek místo obvyklého odseknutí otevřel kryt a pohlédl do útrob rotometu. Stočená pružina neslyšně vibrovala. Píseň tiché smrti. Mladík prohlédl pojistky, manometr a ložiska. Vzal z vnitřní strany dřevěnou nádobku s tukem a opět promazal převody, spoušť a závěr zásobníku.

„Lorane, máme je!“ vylétla na můstek Jerwa.
„Kde?! Kde jsou?!“
„Levý břeh, těsně pod převodem. Je tam trhlý řemen!“
Loran Lud zatáhl za nouzové signální lano a vyhlásil poplach prvního stupně, ale chtěl si ještě ověřit pár věcí: „To slyším taky, ten prasklý pás. Na to nepotřebuji koukače! Kruna - tak co jste viděli jiného, než jsem já slyšel?!“ úzké zelené obočí se svraštělo. Loran si odhodil boltce volně na ramena a pročísl si oběma rukama namodralou kštici vlasů.
„Přece si na nás nedovolí zaútočit sotva pět mil od Modré Vody! To není možný... Rausner přece není blázen!“ Loran prskal kolem sebe. Jak to, že nejlepší stratég Rausner jde do tak nápadné, provokativní bitvy? Leda že by se nějak dobytkářům doneslo...
Loran se opřel čelem o studené ozdobné kování stanoviště. Bylo toho na něj někdy moc. Jako jeden z mála věděl, že v tomhle konvoji nejde jen o zásilku hadích kůží. Konvoj byl sestavený tak, aby vypadal maximálně chráněný - proto, že veze největší zásilku hadích řemenů, co kdy tahle řeka nesla ve svém korytu. Ale chráněný byl hlavně proto, že pět hadařů bylo nositelem „Zelené buly“, která mohla podstatně zvrátit současný poměr sil v celém císařství - a Císař by si to mohl jen přát. Jeho moc, jeho legie a jeho centrumové by na všem jen vydělali. Jen kdyby se astrologové, dataři - či jak říkali u dvora „počtáři“ - seznámili s podrobnými ekonomickými i převodovými daty pobřežních vizionářů.
Jak by Rausner mohl vědět... Nebo ne on. Ale ten jejich Bílej Táta...
„Co jste teda viděli?!“ opakoval unaveně. Boj s Rausnerem je tedy už nevyhnutelný. Tohle je „jeho“ provincie, tohle je jeho úsek řeky. A když chce, tak nechá projet, když ne...
„Šplhají na věž z druhé strany, od hor,“ odvětila Jerwa. „Není to Komando. To se nepotřebuje schovávat.“
„A taky bysme slyšeli jeho sirény, barakudo,“ podotkl Loran. „To mi řekni, jak jste je tam objevili? Odkdy vidíte skrz kámen?!“
Na lodi začalo být rušno. Pod palubou duněly setrvačníky vrhačů a tiše předly kožené převody, ovládající pohyb malých i těch největších střílen. V palubě se odsouvaly kruhové kryty a z nich vyjížděly palebné můstky a věže. Z věží samých se vysouvaly hlavně rotometů a jako okvětní lístky se kolem nich rozevíraly želvovité pancíře.
Tam někde v podpalubí spí moje malá holčička, usmála se bezděky koukačka a pohladila rukou náramek s identifikací jejich rodu. Byl to široký kruh studeného kovu, cennějšího než celá jejich chatrč na pobřeží rodného ostrova. Takový má i ta malá, a nikdo si na ni nedovolí do té doby, než ona to někomu dovolí. Posvátný talisman ji chrání - a dej, ať ji chrání i při této cestě, povzdechla si Jerwa.
„Ptal jsem se tě na něco, kruna!“
„Ne! Nevidíme skrz kámen. Ale ze tří míst na lodi jsme zahlédli odrazy na lesklých křídlech pterodů. Dali jsme si dohromady odstíny a vyšel nám obrys člověka, šplhajícího po skále.“
Loran mlčky a uznale kývl - k tomu výkonu neměl co říct - a vší silou zatáhl za červený, zlatými objímkami sevřený provaz.
Konečně, kruna...