***
„...a necítí chlad! Oni totiž vůbec necítí! Nemají žádný lidský cit,
není v nich nic lidského! Jsou odporní, nelidští, jsou to zvířata!" Bělovlasý
muž v černé sutaně vysokého kněžstva byl už pořádně v ráži. Cesta byla
dlouhá a často téměř neschůdná, takže vůz by projel jen stěží, a jeho tak
kromě notné dávky únavy z nadskakujícího sedla trápilo také revma, dna,
věkem zkostnatělá páteř a též teprve nedávno se objevivší hemeroidy, které
byly pro cestování na jízdních prasatech pravým požehnáním. Oblíbené téma
mu tedy přišlo vhod a on svému mladému společníkovi uděloval - sedě na
drncajícím sedle bokem jako na papežském stolci - zanícená kázání o nejvyšším
poslání Církve, zapomínaje při nich alespoň chvílemi na nesnesitelnou bolest
a lezavý chlad, které tak urputně cítil v celém těle.
„Myslíte, že zvířata necítí?" Jeho mladší společník se sutanou o poznání
světlější měl před spravedlivým rozhořčením starého muže náležitý respekt,
a tak rozhorlenému knězi namítal jen nesměle, téměř neslyšně. Starý kněz
měl ale pro všudypřítomné dílo ďáblovo uši naostřené.
„Neřekl jsem zvířata, řekl jsem stromy! Jsou to jen stromy! Odporné
stromy, které se odporným dílem ďáblovým mohou vydávat za lidi a tím pokoušet
věrné a poslušné!.. Áu! Koukej, kam šlapeš, svině zatracená!" Knězovo zvíře
uklouzlo na ledu skrytém pod sněhem a bolestivě jej nadhodilo. Než bolest
polevila, stačil kněz proklít - jmenovitě jednoho po druhém - celý Vznešený
Církevní Koncil, který nechal vyměnit všechny koně za tahle jistě úsporná,
odolná a levná, avšak k jízdě nepoužitelná -
„Zvířata odporná!" Ulevil si nahlas alespoň takto.
„Ano pane, řekl jste stromy." Zablekotal zmatený mladík, který nepochopil
následnost knězových myšlenek.
„Jistěže stromy, řekl jsem stromy, kusy dřeva!" Když se starý pán rozčílil,
celý zrudl, na krku mu naběhly žíly a hlas mu začal ošklivě přeskakovat.
„To je také jasné znamení pro každého inkvizitora. Alriani nemají žádné
touhy přirozené každému bohabojnému člověku. Neví, co je to ctižádost,
neumí se rozzlobit - to je obzvlášť dobré vodítko u inkvizičních soudů
- můžeš jim řvát do obličeje a oni se ani nepohnou, můžeš je poslat na
smrt a oni ti nebudou spílat, nebudou tě proklínat, vůbec nevědí, co je
to nenávist či zloba. Che, říká se o nich, že se nebojí smrti, že neznají
strach, ale to je jen to, že nic necítí. Kdyby cítili jako my... Ah!..."
Bolest ze spodní části knězova těla proletěla mučenou páteří a napjatý
hlas přeskočil už příliš a zadrhl se starému muži v hrdle. Měl jej vyprahlé,
jako by těch mnoho džbánků kyselého vína nevypil včera, ale už před týdnem.
„Nepřejeli jsme snad už ten hostinec a nejsme už snad v proklatém alrianském
Hargedonu?" O alrianech měl kněz jasno, avšak jinak už to nebylo nejlepší.
„Nemějte obavy, strýčku, je ještě daleko před námi." Jeho mladý společník
jej uvedl do reality, která ležela v podmračeném, šedivém zimním dni na
zasněžené cestě obklopené starým ponurým lesem nejméně půl dne cesty na
všechny strany. Kněz se ale odmítal tak lákavé myšlenky hned vzdát.
„Opravdu, Raolo? Proč ale potom stojíme?" V tom měl pravdu. Nejprve
se - bez jakéhokoli pobídnutí - zastavila jeho malá svině, a poté i Raolův
velký kanec (když vyjížděli, jel samozřejmě starší a výše postavený muž
na větším zvířeti, ale jednak se mu na něj špatně nasedalo, a potom - mohutný
a poněkud línější kanec se vždy loudal a stále se otáčel za sviní. Takto
bylo vše mnohem pohodlnější.). Raolo pobídl své zvíře, ale kanec jen popošel
pár kroků a zase se zastavil s rypákem i ušima zvednutýma.
Na tomto místě je třeba upřesnit myšlenky starého pána, který ve spravedlivém
rozhořčení opomenul důležitý moment, jenž Koncil Církve církví při svém
rozhodování dobře zvažoval (ostatně starý pán byl u toho a hlasoval pro
- prasata, ale to jen pro pořádek). Dlouhonozí jízdní vepři byly vyšlechtěni
z divokých druhů ze severské tajgy, čímž získali nejen obrovskou odolnost
a výdrž potřebnou v těžkých dobách po Zjevení, ale také bojovnost, jež
byla třeba při setkání se sibiřským lvem či smečkami masožravých goril.
Prasata z klášterních stájí prošlá dobrým výcvikem byla proto něčím víc,
než jen jízdními zvířaty. V mnoha doložených případech dokázala ochránit
svého pána a vypořádat se jak se smečkou divokých psů, tak s bandou lupičů,
jakých bylo v zemích nejmocnější a nejbohatší Církve církví vždy dostatek.
Raolův kanec znepokojeně zachrochtal a nervózně přešlápl. Raolo seskočil,
sundal ze zad luk a založil šíp.
„Děje se něco, Raolo?"
„Všechno je v pořádku, strýčku." Mladý Insigno Raoalo di Spraevi byl
nováčkem v Církvi, nikoli však v lese. Jeho děd, starý don Raoalo, bratr
starého pána, zešílel z kterési nešťastné lásky tak šťastně, že jak jen
to bylo možné předal svůj hrad a panství svému synovi, nechal si postavit
malý domek uprostřed lesa a celé dny si tam se svými vnuky hrál na robinsony,
poustevníky či právě na zbojníky. Byly to sice jen hry a dědeček byl jen
blázen, ale právě díky jim byl mladý Raolo v církevním lyceu v Gró Nisabé
nejlepší jak v meči tak v luku a mohl být přísnou klášterní radou vybrán
jako průvodce vznešeného Dona Trevora di Spraevi, svého prastrýce, Konzula
a Inkvizitora Non et Ultra.
„Opravdu je všechno v pořádku, Raolo?"
„Jistě, strýčku." Ve stromě kousek od starého kněze zadrnčel šíp. Jeho
svině polekaně poskočila, kněz vyjekl bolestí, rozhodil rukama a svezl
se do sněhu. Dvěma skoky se Raolo ocitl mimo cestu, kde se skulil do závěje.
Ze stráně nad nimi se ozval hlas.
„Vzdejte se a nic se vám nestane!" Raolo uskočil na druhou stranu,
než z které byl vystřelen šíp. Teď však zjistil, že má nepřítele také za
zády. Vybrali si samozřejmě příhodné místo, pomyslel si a zapíchl do sněhu
vedle sebe čtyři šípy. Na cestě se zatím motala zmatená a nervózní zvířata.
„Držte svoje prasata na uzdě a nic se vám nestane!" Křičel hlas ze
stráně. Zdál se malinko vystrašený.
„Raolo, co se děje? Jsme přepadeni?"
„Nevím, strýčku." Raolo ještě nikdy neslyšel, že by lapkové vyjednávali
a dokonce slibovali, že své oběti ušetří. Lesním tlupám rozhodně nešlo
o čest a nikdy zbytečně neriskovaly. Využívaly překvapení a jejich oběti
se ztrácely ze světa navždy nebo dokud vlci nevyhrabali jejich kosti a
neroztahali je po lese.
„Co jste zač?" Křikl Raolo do stráně. Také zatím nikdy neslyšel o přepadení
v lesích tak vysoko na severu, kde se podle Církevních prohlášení konaly
na hrůzami opředeném místě Hargedonu střeženém smečkou bílých vlků schůzky
samotného Ďábla Non plus Ultra s alriany, a kde cest i poutníků bylo pomálu.
Je ovšem pravda, že na alriany se už pomalu přestávalo věřit a Církev pěstovala
jejich zlou pověst s více méně praktických důvodů, a potom - o většině
přepadení neměl kdo podat zprávu.
„Jsme slušní lapkové... slušní lidé, máme jen hlad." Raolo nevěřil
svým uším. Slušní lapkové?
„Máme něco zásob, rádi se rozdělíme se slušnými lidmi." Vyčkával s
tětivou napnutou. Dlouho bylo ticho, na chvíli k poutníkům dolehly zvuky
tlumeného dohadování, pak se rozhrnulo křoví...
„Přeji dobrého dne a šťastné cesty, milí poutníci." Raolovi vyklouzla
tětiva z prstů a šíp se jen zabořil do sněhu před ním.
„Raolo, to jsi ty?" Starý pán měl též poněkud horší zrak a zejména
za šera neviděl téměř vůbec.
„Opatrně, otče, pomohu vám..."
„Ne, stůj!" Raolo vyskočil z křoví, ale bylo pozdě. Svině starého pána
konečně uviděla nepřítele a teď už ji nebylo možné zastavit. Raolův kanec
se přidá jen, co mu všechno dojde. Dívka v krátkém šedivém kabátci a dlouhé
suknici se však ani nepohla, jen na okamžik jako by jí hřívou plavých vlasů
provál lehký vánek a pohled širokých černých očí se na chvíli jakoby zamžil
a ona celá vrostla do lesní cesty. Obě zvířata proběhla kolem ní, zatímco
Raolo do ní málem vrazil.
„Neboj se, neublíží mi." Její obrovské oči se mírně smály a Raolo nebyl
schopen slova.
„Kdo je to, Raolo? Nějaká žena?"
„Uklidni prosím vaše zvířata." Usmála se na Raola ještě zářivěji, strnulého
jej obešla a jala se pomáhat knězi na nohy.
„Jmenuji se Yiori, monsignore... Héj, pojďte mi přece pomoct!" Zvolala
do lesa. Z křovisek začaly vycházet podivné postavy. Malé, shrbené, kulhavé,
všechny otrhané, zarostlé a špinavé, některé z nich snad byly i ženy, dokonce
nějaké děti.
„To jsou moji přátelé, nemusíte se jich bát. Byli bychom rádi, kdyby
i vy jste byli našimi přáteli." Řekla dívka.
***
Vedli potom poutníky úzkými pěšinkami vysoko do lesa, kde se v závějích
na okraji malé louky choulilo několik ubohých chatrčí a další hromada dětí.
Starý pán celou cestu mohutně naříkal a sténal, tak ho hned uložili do
jedné z chýší a ta krásná dívka u něj dlouho zůstala. Raolo zatím hlídal
zvířata, zimomřivě podupával a nedůvěřivě se díval na chmurné postavičky,
které si je prohlížely pichlavýma očima, v nichž se mísil respekt s bezděčným
olizováním rtů.
„Nemáš nic k jídlu?" Nebojácně přišla až k prasatům, dokonce je začala
drbat za ušima a zvířata se nechala. Hleděla přitom ale na Raola a on cítil,
jak se mu třesou kolena.
„Říkal jsi, že máte nějaké zásoby, nerozdělíš se s námi?" Měl dojem,
že ho její velké smějící se oči propichují, že vidí až dovnitř. Otočil
se k ní zády a dlouho hrabal v sedlových vacích. Rozdala všechno jejich
sušené maso i ovoce dospělým, kteří poslušně stáli a čekali, než je všechny
podělí.
„Tvůj starý druh je velmi nemocný, udělala jsem pro něj, co jsem mohla.
Teď spí. Nepůjdeme také spát? Mám ve srubu teplo i něco k jídlu." Nechápavě
na ni hleděl.
„Ty mě nechceš?" Naklonila hlavu ke straně a celá se k němu přiklonila.
Raolo měl z té náhlé blízkosti dojem, že její - i jeho - kůže doslova hoří.
„Já..." Srdce se mu divoce rozbušilo.
„Já jsem..." Nemohl zastavit zběsile mrkající víčka.
„Tak pojď!" Chytila ho za ruku a vedla ho pryč.
***
„Raolo, Raolo!" Probudil jej knězův hlas. Hlavu měl těžkou a matně si
rozvzpomínal, co bylo. Pitka? Ne, to bylo včera, vlastně předevčírem. Abern?
Ne, to ještě ne. Aha, les a to podivné přepadení a... Leknutím vyskočil
z lůžka a rozhlížel se kolem.
„Yiori?" Chatrč byla prázdná, ale on byl nahý. Od doby, co vstoupil
do církevního lycea, nikdy nespal nahý. Byla to tedy pravda. Rychle se
třikrát pokřižoval a naházel na sebe věci.
„Raolo!" Monsignor di Spraevi se rozhlížel kolem sebe stejně překvapeně
jako Raolo. Že si nemohl vybavit, kde se právě probudil, to jej nepřekvapovalo.
Neuvěřitelné však bylo, že necítil téměř žádnou bolest, že mohl hned po
ránu chodit a nemusel se zoufale rozhýbávat kousek po kousku a že také
svět byl nějak jasnější a on z něj viděl víc než pouhé obrysy.
„Ano, strýčku?" Raolo doběhl víc udýchaný, než by těm pár krokům odpovídalo
a nepřestával si dýchat na zkřehlé ruce. Skrýval tak svoje studem hořící
tváře.
„Kde to jsme, Raolo?"
„Včera jsme byli přepadeni, strýčku. Jsme v doupěti zbojníků. Ale jsou
přátelští."
„Přátelští? Cože?" Z lesa vyšli nějací muži a mířili k nim.
„Tak vy jste zbojníci? Dejte se hned na pokání, nešťastníci!" Zahrozil
jim kněz.
„Odevzdejte se do rukou Pána a k vaší spáse bude stačit jen čtvrcení
za živa." Za jeho zády se ozval smích.
„Máme jen hlad, monsignore, když nám církevní šlechta bere víc než
polovinu úrody." Z krajní chatrče vyšla Yiori.
„Dobré ráno, monsignore. Dobré ráno, Raolo." Smála se, kabátec rozhalený
a pod ním bílou halenu se šněrováním po straně roztrženým. Raolo zalapal
po dechu, hned ale svoji slabost skryl za náhlý záchvat kašle. Nebylo to
třeba, neboť kněz překvapeně zíral na to zjevení, které stálo před ním.
Bylo zřejmé, že vůbec neví, co bylo včera.
„Vy... vy k nim patříte také?"
„Jsem poutník jako vy. Pomáhám těm, kdo potřebují. Jak se cítíte?"
Dokonce se mírně uklonila, dívala se však přitom na Raola, který se opět
rozkašlal. Kněz jí milostivě pokynul, ale oči z ní nespouštěl. Její otázku
přeslechl - neměl ani tušení, komu vděčí za zažehnanou bolest.
„Milosrdná sestra? Neznám žádný potulný ženský řád."
„Nejsem v žádném řádu, jeden takový mi vzal mé blízké."
„Tak? To je pozoruhodné. A kdopak vás ochraňuje, sestro?"
„Nemyslím, že by tu bylo víc nebezpečno než ve městech, monsignore.
Nebojím se."
„Eh, jistě, města, ta lůza... To vy jste jim přikázala, aby nás, ehm,
nezabili? Jak to děláte, že vás poslouchají?"
„Nic jim nepřikazuji. Spíš já poslouchám je."
„Vy?"
„Ano já. Církev příliš nenaslouchá tomu, co její ovečky potřebují,
a proto je ztrácí. Já jim naslouchám a oni mi věří."
„Mluvíš podivně na ženu poslušnou Beránkových přikázání! Buď pokorná
a budeš nade vše - non et ultra! Církev neztrácí žádné ovečky. A rozhodně
tu není od toho, aby naslouchala lidu, non! Jedině Církev církví ví, co
je dobré."
„Jedině Pán ví vše." Znovu se při těch slovech lehce uklonila.
„Pán a Beránek." Dodal kněz bezmyšlenkovitě, zatímco jeho dalekozraké
oči v tu chvíli dívku doslova propalovaly. Přehlédla to.
„Z klášterů vypadá všechno jinak. Tam nevládne hlad. Mohu se vás zeptat,
monsignore, jedete daleko?"
„Do Abernu. Jsem Svatý Inkvizitor Církve církví Non et Ultra. Lidé
už zapomněli, ale alrianský mor stále hrozí. Právě se zdá, že znovu propuknul.
Církev a její svaté údy jsou však stále ve střehu!" Kněz přitom mimovolně
vypjal hruď a Raolo zaraženě hleděl, jak dnes jinak shrbená a schoulená
postavička stařičkého muže působí náhle nezvykle mohutně a přísně. Zřejmě
ne neprávem se říkalo, že s ďáblem může bojovat jedině Ďábelský, jak di
Spraevimu přezdívali. Ďábelský nebo také Malleus alrianum - Kladivo na
alriany. Muži z lesa, kteří doposud stáli poblíž, o krok ustoupili.
„Alriany? Myslela jsem, že už žádní nejsou. Hodně štěstí, monsignore.
Ale určitě to není tak daleko, abyste tam nemohli dojet i na jednom zvířeti."
Upřené soustředění v knězových očích vystřídalo překvapení.
„Svině bude mít zanedlouho selata, když ji tu necháte, budou si moct
lidé tady založit chov."
„Myslíte moje svině?" Hlas knězi znatelně ztvrdl.
„Ano, tu myslím."
„Jsem Svatý Inkvizitor Non et Ultra..."
„...vážený monsignor Trevor di Spraevi..." Dívka se opět nepatrně uklonila.
„Velmi vás prosím, signore, o tak velkorysý a požehnaný dar, jaký můžete
věnovat těmto strádajícím ovečkám... Není to mnoho za tolik bolesti, které
jsem vás zbavila."
„Ty?" Kněz se zamračeně rozhlédl kolem.
„Uzdravuješ?" Vypadal, jako by mu konečně došlo to, co celou dobu tak
úporně hledal. Pak náhle vztáhnul ruku a rychle se křižoval.
„In nomine Agna dei, Domine mundi... Našli jsme jejich doupě, Raolo!
Stůj při nás, Pane, Beránku boží, upadli jsme v chřtán satanův, ve smečku
krvelačných alrianů, jistě v samotný Hargedon!" Zároveň s knězem padli
na kolena i všichni muži stojící okolo, začali se křižovat a modlit.
„In nomine Patris et Agnus..." Stát zůstal jen překvapený Raolo a dívka.
Kněz se zarazil.
„Ty nejsi alrian?" Vstal kněz a uhodil na nejbližšího muže. Ten se
vrhl k jeho nohám.
„Alriani diaboli! My ne, my ne, máme jen hlad, jsme slušní lapkové."
Střídavě se křižoval a bil hlavou o zem.
„Jsi alrian? Ty? Nebo ty?" Knězova postava v černé sutaně s širokou
kápí musela na vyděšené ovečky Beránkovy hrozivě.
„Ne, ne, ne! Ne alriani, nejsme, nejsme ariani! Chraň nás pán..." Blekotali
jeden vedle druhého.
„Modlete se, ubozí! Budete zatraceni v pekle pekel, duše vám Pán napne
na skřipec a tisíc let je bude natahovat, až budou jak nitky!" Kněz ucítil
sílu vlastního hlasu a rozhodil rukama.
„Patři na ně, Pane všech pánů, a ztrestej jejich neposlušnost, sešli
na ně mor a dnu a hemeroidy!"
Yiori stála a nic neříkala. Raolo se na ni podíval a v tu chvíli v
něm zatrnulo nejvíc. Ucítila jeho pohled a slabě se na něj usmála. Kněz
se pomalu otočil.
„Ty!" Bílá stařecká ruka vystřelila z pod černého hábitu jako jedovatý
had. Mířila na Yiori. Raolovi se přitom zatmělo před očima.
„Říkala jsi, že nejsi v řádu? Říkala jsi, že se nebojíš? Uzdravuješ?
Žiješ v lese? Ty dokonce nejsi v tomhle mrazu ani oblečená! Ó, svatý Auerxi
z Bressy, patrone pravé víry, kterému inkvizičnímu soudu by nestačilo tolik
jasných důkazů?! Jsi alrianka!" A náhle nastalo dlouhé ticho. Pak začaly
klečíčí a ležící postavy pomalu zvedat hlavy. Hleděli na ni.
„Je to alrianka!" Vykřikl do ticha znovu kněz, ale nic se nedělo. Kněz
znejistěl.
„Je to ďábelská alrianka!" Opakoval, ale lidé se stále nehýbali. Až
po hodné chvíli se zvedl jeden z mužů, vystoupil o dva kroky a promluvil
na dívku nejistým hlasem.
„Je to pravda?"
„Je pravda, že pomáhám těm, kdo potřebují pomoc, a že uzdravuji. To
není nic zlého, Bure." Odpověděla obyčejně, dokonce se u toho usmála.
„Ty jsi nám lhala."
„Nelhala, Bure." Raolo na ni nevěřícně zíral. Chtělo se mu křičet.
Křičet nebo utíkat.
„Alriani vždycky lžou."
„Nikdy jsem nelhala, Bure. Ani když jsem pomohla tvé ženě a Jakumovi
a Ulině a Popi."
„To byla ďábelská kouzla. Všechny nás chceš do pekla."
„Už byste tam všichni byli, kdybych vám nepomáhala."
„To jsou ďábelská kouzla." Opakoval muž a jeho hlas zněl bezbarvě a
hluše.
„Bure? Kdo ti vzal úrodu? Nebyl to on? Kněžská šlechta?" Kněz vytušil
nebezpečí.
„Chcete vědět, kdo vám vzal půdu? Alriani to byli! Na severu ji otrávili
a lidé pomírali po stovkách, po tisících, bylo třeba jim přivést potraviny
z jihu, z vašich polí!"
„Bure, neposlouchej ho, lže ti stejně jako když ti odvedl první dceru.
Také ti říkal, že se brzy vrátí." Kněz se však nehodlal pustit příležitosti.
„Alriani vždycky lžou!" Rozkřikl se.
„Omámí člověka a pak ho v ústraní zabijí, usadí se na něm, zapustí
do něj ty svoje odporné kořeny a jimi ho vysají, všechnu jeho krev až zbyde
jen prázdná kůže a kosti, a s tímto příšerným nástrojem pak létají po lesích
a chřestí, aby přivolali samotného satana. Ďábla s rudýma očima a studenou
hadí kůží, který spaluje jen svým pohledem, mění lidi v prach a popel a
jejich duše vaří v oleji a napichuje na kůly!" Raolo se bezděky otřásl.
Knězova slova i jeho hlas působily děsivě a on je cítil až na nahé kůži.
„Jedině Pán a velký a mocný Beránek vás může ochránit před úklady satana."
Přešel kněz do útoku.
„Beránek a jeho věrná Církev církví a její poslušní služebníci, kteří
bojují s nejhnusnějším ze všech nebezpečí, kteří odhalí každého alriana,
jenž by chtěl škodit, jako tato zakuklená ďáblice! A vy všichni jste povinni
být v tomto boji Církvi církví nápomocni a ona vás za to vděčně odmění
věčnou spásou a velkým bohatstvím. Za dopadeného alriana vám dá Církev
odměnou milost! Milost a pole, které uživí celou rodinu! A k tomu dům z
kamene a pět zlatých! Slyšíte, vy ubožáci, pět zlatých! Pět opravdových
zlatých za tuto obludu v rouše nevinnosti! Rozumíte mi vůbec? Každý z vás
dostane pět zlatých, když tuto prokletou alrianku odvedete do města! Pět
zlatých, když ji chytíte, svážete a dovezete do města. Tam si budete moct
za pět zlatých koupit jídla, kolik budete chtít. Masa pro všechny vaše
děti. Deset takových prasat, jako je tohle, si budete moct koupit za tuhle
prolhlanou alrianskou alrianku!" Mluvil, mluvil, mluvil. Lidé už všichni
stáli, semknutí u sebe v jednom hloučku. Teď se dívali střídavě na kněze
a na dívku. Pak někdo udělal první krok.
„Živou! Musí být živá!" Ryčel kněz. Raolo se za celou dobu nedokázal
ani pohnout.
***
Hlídali ji dobře. Kněz nepřestával se sliby, výhružkami, barvitými popisy
ďábla i nebeských požehnání, jež lze pořídit za pět zlatých a oni byli
jako uhranutí a se slepou poslušností plnili každé jeho slovo. A Raolo
byl zmatený - pokud lze vůbec tak jednoznačně znějícím slovem vystihnout
stav naprostého chaosu, který způsobily dvě tak rychlé proměny - první
překrásné Yiori, s níž měl ještě nedávno pocit, že vstoupil do nějakého
vyššího ráje určeného jen pro papeže a nejvyšší kněžstvo, v alrianku a
druhé stařičkého směšného kněze, dobrého strýčka v hromy a blesky dštícího
Inkvizitora Církve církví Non et Ultra. Nechápal zhola nic. Očima stále
těkal po těch dvou a měl pocit, že se mu co nevidět rozskočí hlava. Starý
kněz jel v čele průvodu na velkém kanci, kterého neustále mladicky popobízel,
a co chvíli hřímal z toho vysokého trůnu na otrhané postavičky pod sebou
divoké výlevy božího hněvu. A ty postavičky poslušně vedly krásnou dívku
Yiori s rukama svázanýma lýkovými houžvemi, jako by ji nikdy předtím neviděli.
A ona šla s hlavou vztyčenou a s očima stále se mírně smějícíma. Ať Raolo
hleděl, jak hleděl, nechápal, kam se poděl ten starý milý don Trevor, který
ho učil pravé bázni boží a poslušnosti, který mu tichým a procítěným hlasem
předčítal pokorné verše z Písma písem. A ať hleděl, jak hleděl, neviděl
v klidné, hřejivé tváři dívky Yiori sebemenší náznak ďábla, jak jej přece
tak dobře znal z mnoha věrných vyobrazení v církevních kodexech a postilách.
Za živého Pána nemohl pochopit, že by zlo mělo přicházet odtud, odkud on
cítil jen teplo, odtud, kam mu oči samy znovu a znovu zabíhaly a vybavovaly
si tu nádhernou noc, jež ho hřála po těle... A že by dobro mělo být ve
skřípavých a neupřímných slovech starého kněze, jenž se opět začínal hrbit
a připomínal tak teď spíš starého čaroděje než Vznešeného a Svatého Inkvizitora.
Nemohlo mu dojít kdopak kdy slyšel, že Církev dává za dopadené alriany
odměnu? Dokonce dům a pole a peníze. A copak se dá za pět zlatých pořídit
dům ve městě a palác a vůz a... Au! Nejspíš se zbláznil jako jeho dědeček...
Dědeček? Proč si jej vybavil právě teď? Přece už na něj zapomněl. Všichni
se snažili, aby zapomněl, rodiče, lyceum, klášter, vlastně i don Trevor.
Přesto - nedovedla ho dědečkova průprava až sem? Věř tomu, co cítíš, ne
tomu, co ti říkají. Věř svému tělu!
„Vaše hříšná těla hladoví - dobrá, ale co duše? Nasytíte těla a zahubíte
duši! Zapomeňte na svá těla, odhoďte je, věnujte je Církvi výměnou za své
duše!" Hřímal právě z kancova hřbetu kněz a Raolův pohled po tisící a první
zabloudil k ní - prosím, řekni něco! To přece není pravda, řekni, že to
není pravda! Vyjížděli z lesa a na obzoru se objevila jízdní hlídka.
Lidé při pohledu na vojáky zakolísali, ale kněz si toho ihned všiml
a začal nadšeně vykřikovat o blížící se odměně.
„Raolo, vezmi ji a jeď za mnou! Vy ostatní zůstaňte tady, jedu vám
vyjednat vaši zaslouženou odměnu, vašich pět zlatých." Rozjel se napřed
k hlídce. Raolo se zpozdil, než vzal od mužů provaz s přivázanou Yiori,
a když vyjel, stál už kněz mezi vojáky, něco jim říkal a ukazoval přitom
na lidi z lesa. Raolem projelo známé leknutí. Ohlédl se ke skupince a zatrnutí
se zopakovalo - otrhané postavičky bázlivě přikrčené pod prvními větvemi
lesa - a na druhé straně vojáci na mohutných černých vepřích s kovovými
vesticemi, s vysokými pestrobarevnými chocholy a dlouhými kopími s vlajícími
zástavami. Mezi pak nimi výrazná černá postava v kápi s panovačnými gesty
ukazujícími k těm pár vystrašeným lidičkám. Kněz se teď v sedle postavil
a přátelsky na ně mával. Jeho pohyby však byly strnulé, neživé. Neupřímné.
Vojáci sesedli z vepřů, odložili dlouhá kopí a vykročili k lesu. Lidé na
jeho okraji se ani nepohnuli, přesto se zdáli ještě menší a ztracenější
než předtím. Raolo sklouzl pohledem k Yiori. Její se oči se nesmály, pak
se dokonce zavřely. Kněz přestal mávat a vojáci posledních pár desítek
kroků proběhli s tasenými meči. Křik Raolem otřásl, a i když netrval dlouho,
Raolo ho slyšel ještě dlouho potom. Ještě v Abern v síni inkvizičního soudu.
***
„Na příkaz této prokleté alrianky nás potom vláčeli svázané do kozelce
na alrianské krvavé obětiště a bylo jen velkým štěstím, že přitom narazili
na abernskou jízdní hlídku, která lapky do jednoho nelítostně pobila, nás
osvobodila a tohoto vtěleného ďábla zajala, abychom nad ním mohli vynést
spravedlivý rozsudek, stejně jako nad všemi těmito ostatními neřády." Velká
síň abernského velkoopatství, proslavená za dob honů na alriany a zvaná
proto Inkviziční, byla dnes vyzdobená jen ledabyle několika pruhy černého
sametu - zašlého a na mnoha místech prožraného moly. Zato soudcovský stolec
zářil sametem krvavě rudým a soudci sami, jimž předsedal abernský Velkoopat
don Diomini di Amendola, i sám Svatý Inkvizitor starý Trevor di Spraevi
měli dlouhé bílé peleríny z vlčích kožešin, neboť v rozlehlé síni bylo
přes velké ohňě ve dvojici obřích krbů chladno, až od úst stoupala pára.
Lidé zimomřivě přešlapovali a tlačili se dopředu ve snaze lépe vidět i
se v těsnějším hloučku a blíže ohňům více zahřát.
Yiori stála spolu s dalšími dvanácti obviněnými před Inkvizičním tribunálem
jen v rozedrané hrubé haleně, bosá na kamenné podlaze, s rukama i nohama
zakovanýma v těžkých řetězech, které všechny končily v železném kruhu po
straně dubového Inkvizitorova stolce. Stála ke stolci nejblíž a všech pět
mistrů vymahačů stálo hned vedle ní.
„...jen nám ukaž, jak se klaníš svému pánu, Satanovi s řití smrdutou
jako tisíc kozlů!"
„Neklaním se..."
„Směješ se mi do očí, prokletá alrianko, vidím to! Mistře vymahači,
ať se pokloní svatému tribunálu až k zemi!" Na Trevorův příkaz přiskočilo
všech pět katů a dřevěnými obušky svěcenými třikrát Božím hněvem srazilo
dívku k zemi.
„Klaníš se samotné Dravé Šelmě! Plazíš se před ní a líbáš její ohnivý
úd, který ti tento Satan satanů hnusně strká do huby! Mistře vymahači!"
Kati ani nepotřebovali další příkazy. Dva drželi Yiori za ruce, třetí jí
otvíral obuškem ústa, čtvrtý podával nástroje žhavící se v krbu a pátý
jí strkal do ruda žhnoucí železo do úst. Yiori se ani nepohnula. Jen zavřela
oči.
„Vidíte ji, ani nehlesne! Dělá jí to jen dobře! Je to ďáblova milá!
Je to tak, vy zrůdy?!" Katové ihned přiskočili k ostatním obviněným a jednoho
po druhém během okamžiku zručně srazili k zemi.
„Ty!" Kat jen škubnul řetězem a jedna z dívek upadla na podlahu přímo
před kněze.
„Vstaň a řekni nám, jak to bylo!" Dívka nebyla schopná se sama zvednout
ani na všechny čtyři. Kat ji zvednul za okovy a řetěz přehodil přes připravenou
kladku spuštěnou ze stropu.
„Řekni nám, jak jste hodovali před satanovým ohnivým trůnem. Co dělala
tato ďáblice?" Kat jen přitáhl a dívka se zhoupla ve vzduchu.
„Smilnili vám všem na očích a vy jste po nich vše opakovali..." Kat
jen mírně přitáhl řetěz a cuknutí vypadalo jako přikývnutí.
„...muži s muži, ženy s ženami, s dětmi, se zvířaty..." Znovu cuknutí.
„...a požírali jste lidské údy a pili jste krev nevinných pannen!"
Další cuknutí. Druhý kat přiskočil s nádobou horkého oleje.
„Ne, olej ještě ne!" Okřikl ho kněz.
„Palečnici!" Dívka sebou začala házet, udeřila přitom jednoho z katů
do břicha a rozlila horký olej, který dalšího spálil. Spustili ji a ona
se v mdlobách svezla k zemi, kde se na ni všech pět sesypalo. Za okamžik
její křik zamrazil v zádech celou síň.
„Zvedněte ji!" Křičel kněz, ale ona už zase bezvládná vyklouzla katům
z rukou a spadla téměř k nohám Yiori. Ta se rychle shýbla, jako by jí chtěla
pomoci, jen se však zlehka dotkla oběma rukama dívčiny hlavy. Nejbližší
kat ji srazil obuškem zpět.
„Táhni, mrcho!"
„Výš! A přitáhněte palečnici pořádně!" Ryčel kněz, když kati marně
zápasili s ochablým tělem. Síní proběhlo temné zahučení.
„Je mrtvá, vypustila duši, je po ní, ta už je satanova..."
„Babralové! Proberte ji, snaží se nás oklamat!" Proud ledové vody ze
džberu zasáhl i první řady. Mistr vymahač se sklonil nad zhrouceným tělem.
„Je mrtvá, monsignore."
„Nevěřte jí! Vždyť je to posluhovačka ďáblova, zkuste ji železem!"
Síní začpel pach spáleného masa. Dívka se však nepohnula.
„Odneste ji, hlupáci. Ať její hříchy, jež nebude moci vykoupit utrpením,
padnou na vaše hlavy!" Dav se bázlivě rozestupoval, drobné tělo vláčené
na řetězech za sebou nechávalo na podlaze krvavou stopu.
„Ďáblové, ďáblové, vy jste ďáblové, proklínám vás!" Jedna z obviněných,
starší žena s šedivými, rozcuchanými vlasy a tváří zakrvavenou se vrhla
k Inkvizitorskému stolci.
„V hodině své smrti, proklínám vás!" Dva kati vláčeli pryč mrtvou,
třetí jim otvíral dveře, čtvrtý šel pro nový olej. Zbylý vyskočil, aby
ženu obuškem zahnal zpět.
„Proklínám tě, aby ti srdce zkamenělo, protože už kamenné je!" Vztáhla
proti němu žena ruce s polámanými prsty. Kat se zarazil a zavrávoral. Síň
zahučela. Kat upadl.
„Proklínám vás všechny a zvu vás na boží soud! Ještě dnes!" Prudce
se obrátila s rukama stále zvednutýma k Velkoopatovi.
„Tvůj patron tě bude ještě dnes učit víře a povede tě k soudu Beránkově!"
„Umlčte ji, ať mlčí!" Křičel marně di Spraevi. Velkoopat se zděšeně
tiskl k opěradlu svého křesla a nepřestával se křižovat.
„Mlč, nečistá stařeno!" Žena se však otočila i ke knězi.
„Vidím tvou smrt, už přichází a ty jí spěchej vstříc, protože tě očistí
tím, co je ti nejvíc nečisté."
„Zalejte jí hrdlo vařící smůlou, dejte jí hlavu do žhavé masky, zavřete
ji do železné panny!" Jediný, kdo měl vůli vykonat zběsile chrlené inkvizitorovy
příkazy, byl malý hrbatý soudní posluhovač. Vytáhl z ohně nažhavené páčidlo
a rozběhl se k ženě.
„Tfuj, slouho satanášův!" Uplivla před ním ona
„Pekelní psi budou ožírat tvoje kosti, než odbyde půlnoc!" Hrbáč se
vyděsil a švihl těžkým nástrojem vší silou. Žena se bez hlesu sesula na
podlahu, kde se jí kolem hlavy rozlila červenobílá kaluž.
***
Raolo seděl bokem sálu v první řadě privilegovaných přísedících a viděl
dobře jak na Trevora di Spraevi tak na Yiori. Čím víc mluvil starý kněz
o ďáblu, tím připadal Raolovi sám ďábelštější. Pane, pane,a to přece ne!
Bušilo mu v hlavě. Zatímco, čím déle alrianka mlčela - a to i přes to,
že jí do ramen, do lýtek, do boků vráželi dlouhá bodla a rozžhavená železa,
i přesto že jí prsty drtily v palečnicích a do ran lili rozpálený olej
a ocet - tím mu připadala krásnější. Střežil se na ni hledět, ale nemohl
jinak. Visel na ní očima, nevnímal křik a pláč ostatních obviněných, zápach
škvařené kůže, ostrý pach zvratků, vodnaté stolice a moči marně přebíjený
kadidlem, nevnímal mručení davu tísnícího se kolem stěn a na galeriích
ani chlad, který museli pustit dovnitř, když už se pro zápach nedalo dýchat.
Jen slova starého pána ho vytrhávala z bolestného zasnění.
„...tito zlořádi, jež nedbají Písma, jež neznají kněží ni klášterů
ni pokory a poslušnosti, jež nectí majetku ni zákona, protože jejich jediným
zákonem je krev a panovníkem ďábel..." Raolo si všiml, že kněz, přestože
oslovuje všechny, hovoří jen k Yiori. Že také on má oči jen pro ni. Ty
knězovy však plály nenávistí stejně jako jeho slova.
„...jen prchají před údělem, který nám všem naložil náš Pán a Beránek,
zbavují se bolesti na úkor nás, bohabojných a věrných, sají naši krev,
a pak rejdí na svých pohanských obřadištích neznajíce nijakých zábran ni
studu ni hanby. Jsou to zrůdy a vyvrhelové a my je musíme vykořenit už
jednou provždy! Vypálit to hnízdo satanovo!" A zatímco starý kněz hřímal
stále silněji a nenávistněji ze svého vysokého stolce, zatímco dívka Yiori
mlčela, v Raolovi rostla touha vykřiknout, křičet, hrozně, hrozně moc křičet
a řvát na ně na všechny. Každým dalším Trevorovým slovem, každým dalším
děním v síni v něm rostla ta známá tíseň na hrudi a on měl pocit, že mu
teď nevybuchne jen hlava, ale že vybuchne celý. A že nemůže jinak.
***
„Raolo? To jsi ty?"
„Ano, strýčku, to jsem já."
„Nemůžeš spát?"
„Ne, nemůžu, strýčku."
„To je v pořádku, chlapče, brzy bude po všem, neměj obavy."
„Upálí ji?"
„Samozřejmě."
Ticho.
„Chlapče. Raolo?"
„Ano, strýčku?"
„Je ti něco?"
„Ano, strýčku."
„Co je ti?"
„Já nechci, aby ji upálili."
„Cože?"
„Nechci, aby Yiori upálili."
„Proč ne?"
„Nevím, nechci."
„Uhranula tě? Těma černýma očima? Omámila tě jedem ženy?"
„Ona není ďábel."
„Ona je ďábel a ty se musíš naučit rozeznávat pravé od zdánlivého,
pravé od falešného!"
„To se snažím, strýčku. Snažím se, až se můžu celý rozletět, ale nejde
to. Nesmíte ji upálit."
„Musíme! Vzpamatuj se Raolo!"
„Nesmíme!" Raolo se vrhl ke starému pánovi a zalomcoval mu rameny.
„Kam jste mi zmizel, strýčku Trevore? Byl jste vždycky takový hodný,
byl jste můj hodný strýček, můj dobrý dědeček. Skoro jako don Raoalo. Vždycky
jste mi dobře radil, věděl jste, co je správné, ale teď... Prosím, pomozte
mi, prosím! Já tomu nerozumím. Nerozumím tomu, proč jste najednou tak zlý,
proč lžete, jak dokážete tak ubližovat?"
„Uklidni se Raolo! Uklidni se!" Starý muž mladého obejmul. Raolo se
rozplakal a starý kněz ho hladil po vlasech.
„No tak, Raolo, já jsem pořád tvůj hodný strýček i tvůj dědeček."
„Ne!" Mladý muž se vyprostil z objetí.
„Tohle by opravdový hodný strýček nikdy neudělal! A dědeček Raolo už
vůbec ne, nikdy! Dědeček Raolo..."
„Tak dost, Raolo! Můj bratr byl blázen a je mrtev. A zabili ho právě
alriani, copak jsi zapomněl?! Byl možná šťastný, ale nevěděl nic o skutečném
světě. Blázni jsou šťastní právě proto, že nic nevědí."
„Ne, to neříkejte, done Trevore, to neříkejte!"
„Musím to říkat, Raolo, protože ty se už jednou musíš rozhodnout, jestli
chceš být šťastný a blázen nebo jestli chceš dosáhnout toho, co já."
„Já se chci rozhodnout, done Trevore. Já už byl rozhodnutý. Vždy, když
jsem byl s vámi, bylo všechno tak jasné. Ale..."
„Co ale? Chceš dopřávat sluchu ďáblu, litovat ho, tu proradnou alrianku?
Kde je tvá víra, že neprohlédneš ani tak jasnou lest? Tak málo tě stačí
svést z cesty Beránkovy?"
„Ona není ďábel!"
„Je to alrianka!"
„To není pravda! Kde má masožravé kořeny, kde má ostny na rukou a nohou,
kde je po těle zelená a hrubá, kde plivá síru, kde... pročetl jsem deset
kodexů a v každém se o alrianech píše něco jiného, samé výmysly! A proč
ji nikdo nepustí ke slovu?"
„Alriani vždycky lžou..."
„Dost! Zatím lžete jen vy."
„Raolo!"
„Ona není alrianka, vím to..."
„Co víš?"
„Ona je... obyčejná. Obyčejná žena."
„Jak to víš?"
„Já... zhřešil jsem s ní... miloval se... ona se mnou."
„Ty?!"
„Přiznám to před soudem, řeknu to!"
„Mlč! Pro živého boha, mlč! Nic jsi nepochopil! To jsou oni! To jsou
jejich zrůdné způsoby, těch krvelačných bestií! Jak jsi mohl?!"
„Ne, strýčku, ne! Bylo to... Nebyl to chtíč, z kterého jsem se ti vždy
zpovídal. Kolikrát jsi mi říkal, že jsem byl při horlivé modlitbě blízko
Pánu a tohle bylo... to bylo takové a ještě větší... všude..."
„Říkám ti mlč nešťastníku! Pane, ach Pane, zač mě trestáš, všude jsem
tě vynášel a rovnal ti cestu, se zlem jsem bojoval na všech jeho cestách,
tak proč ho teď sesíláš na svého služebníka nejpokornějšího? Jsem nic,
jsem nic, non, tak proč mě ještě ponižuješ, ach Pane? Nic jsi nepochopil,
to jsou jejich způsoby - oblouznit člověka, až neví, co dělá, svést jeho
tělo, a pak mu ukrást duši. Ubohý Raolo, omlouvám tě, neboť nevíš, co činíš.
To já tě měl ochránit, já! " Starý muž poklekl ke svaté ikoně zády k Raolovi.
„Teď běž a zítra ať jsi připraven. Poneseš louč!" Přikázal mu přes
rameno a začal s odříkáváním modlitby. Raolo se však nehýbal.
„Říkám, že můžeš jít." Raolo stál u dveří a mlčel.
„Tak běž!" Rozkřikl se kněz.
„Ne, strýčku Trevore." Mladík promluvil tiše, ale v hlase mu zaznělo
jakési neznámé odhodlání. Kněz se otočil.
„Prosím ne, strýčku Trevore, prosím. Možná jsem opravdu uhranutý nebo
blázen, sám nevím. Připadá mi to všechno jako zlý sen. Všechny ty příšery,
které tak barvitě líčíte a já je nevidím. Nemohu tomu věřit, ale zároveň
nevím, nerozumím... A vy mi nepomůžete!" Rozhodil Raolo rukama v bezmocném
gestu a postoupill ke knězi.
„Vy mi nepomůžete." Opakoval Raolo a chtěl udělat další krok. Kněz
však prudce odstoupil a v obranném gestu zvedl proti němu zlatý křížek
s dvanácti drahokamy, jenž tiskl v ruce při modlitbě. Raolo se zastavil.
„Ne... nepomůžete." Hlesl.
„Ale já už chci, aby bylo jednou provždy rozhodnuto. Aby bylo jasné,
kdo z nás je blázen... Protože já nechci být jako vy." Sáhl do záhybu sutany
a vyndal z něj malou krabičku s drátěným víčkem.
„Co je to Raolo?" Zostražitěl kněz.
„V jednom z kodexů z Briardenu píše opat Jarmuš o rozhodování těžkých
sporů vůlí našeho Pána."
„Jarmuš z Briardenu? Není na černé listině vyobcovaných knih?"
„Teprve nedlouho, psal prý o alrianech věci, se kterými Vznešený Koncil
nesouhlasil, ale don Amarello říkal, že jej brzy vezmou na milost, protože
s alriany si už nikdo těžkou hlavu nedělá. I tak můžete být ale klidný,
strýčku, četl jsem ho ještě před uvalením klatby. Píše tam - nesmiřitelně
dvě rozepřené strany, nechť dány jsou do pevně uzamknuté kobky..." Při
těch slovech otočil Raolo klíčem v zámku dveří, vytáhl ho a hodil na skříň...
„...do níž je poté vpuštěn vespidus maximus, mediator Agni," a položil
krabičku, z níž se ozvalo slabé zabzučení, na stůl.
„O čem to mluvíš, Raolo?..."
„Sršeň obrovský, posel Beránkův. Nechal jsem ho dlouho v chladu, bude
mu chvíli trvat, než se zahřeje."
„Sršeň? A potom, co potom?"
„Jsou velmi útoční, zvlášť když mají jedové váčky tak plné, že jejich
bodnutí zabíjí v několika minutách. A je to prý velmi bolestivá smrt. Mohou
pak samozřejmě bodat znovu, ale podruhé už jejich bodnutí není tak nebezpečné."
„Ty jsi se zbláznil, okamžitě ho zabij!" Kněz se vrhl ke krabičkce,
v níž zatím bzučení nepatrně zesílilo.
„Jestli jsem se opravdu zbláznil, vybere si mě jako prvního." Postavil
se Raolo knězi.
„Raolo, vzpamatuj se, našeptává ti ďábel!"
„Ďábel, ďábel, všude ďábel! Tak proč ho nevidím? Proč neslyším jeho
hlas? Proč mi neduní v uších jako vichřice yarazú, proč necítím v hlavě
jeho ohnivé drápy, které při každé neposlušnosti zatínají do mozku? Alespoň
bych věděl, kdy jsem neposlušný a kdy ne. Závidím vám, strýčku, vaši jistotu.
Řekněte mi, proč? Co to všechno znamená? Chtěl bych umřít s myslí alespoň
malinko klidnější."
„Co proč?"
„Proč ty lži, proč ta nenávist, proč musí tolik trpět, proč musí zemřít?"
„Protože jsou od ďábla!" Z krabičky se vysoukal sršeň dlouhý snad deset
palců a zadním párem nohou si rovnal křídla. Kněz na něj uhranutě hleděl
s očima rozšířenýma hrůzou. Pak se rychle třikrát pokřižoval.
„Pozor na rychlé pohyby a raději zhasněte, strýčku, řídí se očima.
Tak to bude spravedlivější a možná si budeme moct ještě něco říct."
„Co říct? Všechno už jsem ti řekl, zabij ho!"
„Ne, neřekl jste mi nic. Všechno je jiné, kruté. Vy jste krutý. Jak
můžete..?" Hmyz dolezl k okraji stolu a na hraně téměř ztratil rovnováhu.
Zabzučení znělo zlostně a mrazilo.
„Nejdřív ho zabij, zabij ho... ah..."
„Co je vám, strýčku?" Raolo přiskočil k vrávorajícímu muži. Sršeň spadl
na podlahu, kde se chvíli zlobně motal, až narazil do podstavce skříně
a ztichl.
„Polož... polož mě, chci si lehnout." Sípal kněz. Raolo ho téměř odnesl
do velké postele se zdobenými čely a z cínového džbánku postaveného na
stolku mu nalil vodu do poháru.
„Už jsem myslel, že..."
„Pijte, strýčku a nemluvte."
„Ne, nech mě. Nech mě mluvit. Musím..." Starý muž se těžce, chrčivě
nadechoval.
„Už jsem myslel, že se to nestane, ale ne, Pán všechno vidí... Myslel
jsem, že jsem již všechno odčinil. Sám sebe jsem o tom přesvědčoval. Ale
teď vím, že to není pravda. Vždycky jsem to věděl, cítil jsem to, jen jsem
to nechtěl slyšet."
„Co jste nechtěl slyšet, strýčku? O čem to mluvíte?"
„O všem, chlapče. Všechno je teď tady, ač jsem se tolik snažil..."
„Co všechno? Myslíte alriany?"
„Alriany a všechno, ach Pane!" Starý kněz se pokusil na lůžku posadit.
„Ležte, strýčku!"
„Přišel jsi mě zabít!" Vytřeštěné oči starého muže hleděli skrze Raola,
vypadalo to, že blouzní.
„Ne, to není pravda. Ležte, strýčku." Raolo teď už s knězem bojoval,
když ten chtěl stále vstát a nemotorně máchal rukama i nohama.
„A je to tak dobře. Žes mě přišel zabít. Pán tě poslal." Sršeň vrávoravě
vyletěl na skříň.
„Strýčku, ležte!" Raolo nechápal, kde se ve starém muži bere tolik
síly. Marně s ním zápasil, aby jej udržel alespoň na lůžku.
„Pán a Beránek mi tě poslali, abys mi jej stále připomínal, můj hřích,
moje hříchy, moje neodčinitelné..., moje smrtelné... a teď... odpusť, Elorei,
odpusť, bratře!"
„Co to říkáte, strýčku? Já tohle nechtěl, já..."
„Celý život čekám, kdy to přijde. Muselo se to stát. Jenom smrt za
smrt dává náš pán. A já je zabil, zabil jsem je! Smilnil jsem, zhřešil
jsem, zabil jsem." Kněz prudce odkopl přikrývku nohama a snažil se vzepřít
Raolovi, který jej tisknul zpět na lůžko.
„Nech mě přijmout spravedlivý trest!"
„Co to říkáte, strýčku? Jaký trest, koho jste zabil?"
„Miloval jsem ji a tvého děda jsem kvůli ní zabil. A ji také, ji také!"
Zabzučení bylo krátké jako leknutí, starý muž se v Raolově náručí bolestivě
napnul.
„Strýčku, ne!" Raolo vyskočil. Hmyz ještě nestačil osvobodit své dlouhé,
mírně zahnuté žihadlo z Trevorovy nohy. Raolo vytrhl polštář zpod mužovy
hlavy a začal jím do vztekle bzučícího tvora bušit.
„Zabil jsem... Ach, Pane, smrt za smrt, utrpení za utrpení, bolest
za bolest..." Deklamoval kněz a hlas i celé tělo se mu třásly bolestí.
„Haleluja, spasení, sláva i moc patří Pánu našemu, protože pravé a
spravedlivé jsou jeho soudy... Odpusť, Elorei, odpusť bratře." Raolo vylil
vodu z poháru a sršně jím přiklopil.
„Ale teď dávám svůj život za vaše, berte, teď jsem nic, teď... Raolo,
kde..."
„Strýčku, neumírej! Jak jsi mohl zabít mého děda, byli to přece alriani."
„Já to byl... já, ne ona, ne..." Tělo starého kněze se zimničně rozechvělo.
„Ale jak? Nerozumím tomu, o čem to mluvíš?" Raolo k němu přiskočil
a začal jím zběsile třást.
„Co to má znamenat?" Z bolestí vytřeštěných knězových očích bylo vidět
již jen bělmo. Raolo se bezradně rozhlížel po místnosti. Pak mu pohled
padl na obrácený pohár se sršněm. V rychlosti jej popadl a vyběhl z pokoje.
***
„Alrianka utekla a uštkla monsignora di Spraevi! Monsignor umírá a zemře,
jestli se mu nedostane včas pomoci. A tu mu může dát jedině malomocný.
Nechápeš to? Zlým proti zlému! Tak otevři tu bránu!" Stráž u hlavní brány
abernského velkoopatství byla zmatená. Uprostřed noci se k ní přiřítil
vůz s naloženou postelí s nebesy a s monsignorem a jakýsi mladík se na
muže bezostyšně rozkřikl, aby okamžitě otevřeli vrata nebo je zítra nechá
všechny Velkoopat pověsit, protože budou mít za vinu smrt samotného Svatého
Inkvizitora.
„Otevři, neslyšíš ho, monsignor umírá!" Přidal se k Raolovi jeden z
mnichů, které Raolo vyburcoval ze spánku, aby mu pomohli zapřáhnout a naložit
těžkou postel - s monsignorem nebylo možné ani jen pohnout. Strážný se
nejistě podíval na své druha.
„Jsi hluchý nebo nechceš poslechnout sluhu Páně?!" Seskočil z vozu
hrbatý soudní posluhovač a dorážel na strážného. Zbrojnoš se opřel do těžké
závory.
„Stát! Co se to tu děje?" Z horního nádvoří přibíhal sám Velkoopat
don Amendola. Stráže strnuly.
„Co to má znamenat?" Hleděl nechápavě na vůz s postelí. Raolo seskočil,
uctivě se uklonil a pokřižoval.
„Buď pozdraven Pán a Beránek, ctihodný otče Velkoopate. Monsignor di
Spraevi byl před několika minutami uštknut uprchnuvší alriankou." Ukázal
na vůz a pomohl opatovi nahoru.
„Uštknula ho sem do nohy." Zvednul Raolo přikrývku. Opatovi zacukala
tvář a odvrátil se. Celá končetina Svatého Inkvizitora byla tmavě fialová
a zduřelá tak, že vypadala jako větší sud. Raolo zas přikrývku vrátil.
„Dovolil jsem si ihned jednat, ctihodný otče Velkoopate, protože v
takových případech existuje jen jediná možná pomoc."
„Jaká?" Podivil se opat.
„Jistě jste četl Malleus Alrianum, Kladivo na alriany, kapitola patnáctá
- koho pak alrian uštkne svým hnusným jedem, s tím nesmí být pohnuto a
tomu jedině dotek malomocného může pomoci, avšak jen není-li to později
než se všechny šťávy v těle otočí, což jest asi deset kop nádechů a výdechů.
Otče Velkoopate a my nevíme, jak dlouho tam takto ležel, podle velikosti
otoku..." Raolo znovu pozvedl přikrývku, opat vztáhl ruku.
„Stačí, otevřete bránu!" Křiknul na strážné. Z horního nádvoří sem
přibíhali nějací další mniši a něco volali.
„Dělejte, otvírejte!" Přehlušil jejich křik Raolo.
„Otvírejte!" Přidali se k němu mniši, Raolovi pomocníci.
„Lže, on lže, v Kladivu není žádná patnáctá kapitola! To on vyděsil
stráže sršněm a pustil alrianku!"
„Otvírejte tu bránu, rychle!" Křičel Raolo. Opat konečně porozuměl,
co na něj přibíhající mniši volají. Skočil k monsignorově lůžku a odhodil
přikrývku celou. Mniši stojící okolo na voze zděšeně vykřikli. Monsignorovu
nahou hruď objímaly jakési pulsující rudé kořeny a na mnoha místech se
nořily do bledé kůže.
„Zrad..." Chtěl vykřiknout Velkoopat. Raolo však v tu chvíli práskl
do prasat a vůz sebou trhl. Zadní pár ve spřežení zatlačil do předního
a ten rypáky strčil do odjištěné brány. Dva mniši stojící vzadu na voze
přepadli přes žebřiny, jednoho Raolo srazil násadou biče.
„Hyjé, prasata, jeďte!" Strážného, který se chtěl pověsit na postroje
a spřežení zastavit, zasáhl Raolo bičem nechtě přímo do oka. Druhému strážnému,
který skočil na žebřiny rozdrtila ne zcela otevřená vrata, která vůz rozrazil,
hrudník a kola vozu, pod něž se poté svezl, mu rozmáčkla lebku o dláždění.
Hrbatý posluhovač stačil naskočit a chtěl Raola strhnout, ten však uhnul
a uděřil jej pěstí. Hrbáč přeletěl žebřiny a za nimi i nízké zábradlí padacího
mostu. Divoká prasata v příkopě hlasitě zachrochtala. Na voze zůstal jen
Velkoopat Amendola, který - když se po něm Raolo rozmáchl bičem - raději
seskočil sám. V prudké zatáčce, kterou vůz vybíral hned za padacím mostem,
však neviděl, kam skáče a trefil se přímo na sochu svatého Auerxe di Bressy,
jehož tři svaté šípy víry, oddanosti a lásky, jenž svíral svatý v ruce,
mu propíchly srdce, žaludek a játra.
„Hyjé!" Prásknul Raolo bičem nad spřežením a to ujíždělo šílenou rychlostí
do tmy.
***
„Bude žít?"
„Ne dlouho."
„Kam mám jet?"
„Na sever, vysoko do lesa, tam, kde léto nikdy nekončí."
Raolo s vypětím všech sil sundal těžkou postel z vozu, přendal na něj
jen stlaní a přikrývky a z vyřezávaných tyčí baldachýnu a plachty, která
ležela na voze, udělal alespoň malý stan pro ty dva. Yiori stále objímala
starého muže svýma rukama proměněnýma v kořeny a celou dobu spala vysílená
těmi kouzly i vlastními zraněními z procesu. Jeli pak celou noc, stále
výš do hor a do lesa, po cestách, které byly - zasněžené a jen ve světle
měsíce - sotva znát, a jeli i celý další den, to už je nevedly žádné cesty
a vůz co chvíli uváznul a museli se vracet a namáhavě hledat jinou cestu.
Les se však zvedal stále prudčeji a bylo jasné, že vůz dál neprojede.
„Udělám malý smyk a povezeme strýčka na něm."
„Je to zbytečné, umírá." Yiori se již od starého muže odpojila, ale
její ruce zůstávaly stále jako vytržené kořeny.
„Říkala jsi, že to není daleko."
„Pro něj je všechno daleko."
„Strýčku!"
„Počkej, neslyší tě." Položila knězi svoje ruce na hlavu. Tomu se nejdřív
jen zachvěla víčka.
„Rao... Raol..."
„Ano, strýčku?"
„Musím už... musím... jít."
„Já vím, strýčku, jsem u tebe, modlím se k Pánu."
„To je dobře... Raolo?" Teď otevřel kněz obě oči a díval se přímo na
Raola.
„Mluv, strýčku, mluv, řekni mi všechno, jak to bylo s mým dědečkem?"
„Ano, musím ti... musím ti to říct. Já ho zabil, zabil jsem ho. Kvůli
ní."
„Kvůli komu?"
„Kvůli Elorei." Yiori se zachvěla zavřená víčka, stisk jejích rukou
zesílil a spolu s ním zesílil i knězův hlas.
„Kvůli alriance." Raolo nevěřícně vykřikl.
„Cože? Ty? Kvůli alriance?"
„Ano, i já hřešil jako ty. Jako ty jsem si myslel, že jsem se zbláznil.
A nebylo to jednou, utíkal jsem za ní z bohoslužeb, z koncilií, v sakristii
jsem setřásal ze sutany jehličí a její vůni jsem přebíjel kadidlem. Jak
byla krásná - její vůně i ona, její tvář, její tělo! Byla snad ještě krásnější
než ta tvoje Yioiri a věř mi, pamatuji si všechno do posledního detailu."
„Já to nechápu, strýčku. Tak proč...?"
„Asi jsi nebyl tak daleko jako já. Je tam peklo. Je tam něco horšího
než peklo - je tam nic, prázdno! Vždycky jsem si myslel, že chřtán satanův
hučí plameny a ježí se řadami ostrých zubů, ale tam nebylo nic! Jen chlad
a nic... A šílený, nepředstavitelný děs z toho všeho."
„Kde tam, strýčku?"
„V jejím klíně, Raoalo. Byl jsem před třetím vysvěcením, měl jsem před
sebou přímou cestu na dvorský stolec, možná až na zemský, kdoví, jestli
ne na papežský - Nikomédeovi bylo tehdy už přes sedmdesát let - měl jsem
jméno, možnosti, přízeň, začínal jsem být někdo, všechno bylo tak jasné
a přímé... Ale v jejím klíně to všechno nebylo nic! Rozumíš, nic! A co
já byl bez toho všeho? Druhorozený syn! Pane, odpusť, musel jsem to udělat."
„Co?"
„Odhalit ji, odsoudit, upálit. Zvítězit nad ďáblem. Nad ní. Nad sebou...
Tenkrát mi to vyneslo úřad zemského inkvizitora, spoustu peněz, slávu,
mluvilo se o mě ve Vznešeném Koncilu. Ale vítězství to nebylo. Nelze nad
tím zvítězit, Raolo. Vidíš, už je zase tady. Je to tu pořád, pořád, pořád!
Celý život to mám před očima. Ji. A ty jsi tam, co jsem byl já. Chtěl jsem
tě ochránit."
„A můj děd?"
„Co tvůj děd?" Hlas starému pánu znovu slábl a odumíral, oči se mu
zase zavřely. Dívka spustila ruce.
„Yiori, prosím, ještě ne!" Alrianka na chvíli otevřela svoje velké
černé oči a smutně na Raola pohlédla.
„Prosím." Zase je zavřela a otevřel je kněz.
„Co bylo s mým dědem, strýčku!"
„S tvým dědem? Kdo byl tvůj děd?" Starý muž blouznil. Dívka mu třikrát
zakroužila rukama nad hlavou a znovu je přiložila k jeho spánkům.
„Tvůj bratr, strýčku."
„Ach. Byli jsme si s mým bratrem velmi blízcí. Dlouho si nás pletli,
byli jsme jako dvojčata, a také jsme jeden bez druhého nedali ránu... Jenže
on byl prvorozený syn a dědic. Na církevním lyceu v Gró Nisabé jsme už
byli každý jinde - já v novickém semináři a on ve šlechtické přípravce.
Nezáviděl jsem mu. Zpočátku ne. Ale potom... Jmenovala se Elorei. Bratr
ji prý potkal na nějaké vyjížďce v lese a tam se s ní také dlouho tajně
scházel. Očarovala ho, omámila. Mluvil jen o ní, žil jen pro ni. A já,
když ji uviděl, jsem mu rozuměl. Byla až nelidsky krásná. Ne na první pohled,
ale to, co z ní zářilo, celá její bytost... eh..." Kněz se rozkašlal. Raoalo
mu svlažil horké rty sněhem rozpuštěným v dlaních.
„Bratrovi končila přípravka - zatímco mě čekalo dalších mnoho let v
klášteře - a on si ji chtěl přivést domů. Otec se něco doslechl, ale sám
si vzal šlechtičnu bez hradu a já věděl, že ani on té kráse neodolá a svolí.
Pane, jak byl Raolo šťastný... A jak jsem mu to přál - když zmizela. Strašně
jsem mu to přál, každou hodinu jeho trápení. Schválně jsem mu naslouchal
dlouho do noci, aby se trápil, co nejdéle... Jenže otec následnictví nezměnil,
bratr se sice zbláznil, ale o hrad a hlavně o lesy se staral stále dobře.
Tak jsem zůstal v Nisabé, poslušný Pánu. Ale stalo se něco neuvěřitelného.
Uběhlo necelých čtyřicet let a ona se vrátila. A pořád vypadala tak mladá
a krásná jako předtím. Tehdy se vědělo o alrianech málo, procesy s nimi
u nás ještě nebyli. A já byl jsem přesvědčený, že mi ji poslal Pán. Byl
to zázrak. A já nepřemýšlel. Bylo to... Pane, odpusť, ale žádná tvá milost
se nevyrovnala jejímu jedinému doteku. Byl jsem blázen, ale šťastný, dokonale
šťastný na samém dně hříchu. Tak krásného hříchu... Dokud nepřijel on,
bratr. Bylo ti právě jedenáct let a on tě přivedl do lycea a při té příležitosti
chtěl zůstat nějaký čas u mě na návštěvě. Nevěřil bys tomu, ale potkali
se u mě, v mém domě a ona... jako bych nikdy nebyl. Viděl jsem je, všechno
jsem viděl, byla na něj ještě něžnější než na mě, bylo to, jako by k sobě
patřili, jako by se jen chvíli neviděli. Myslel jsem, že na místě zemřu.
Ale jen jsem se tiše vytratil a ještě ten večer jsem sám sobě napsal udání.
Přišel mě prosit. Za ni. Vychutnával jsem si ho, dával mu naději a
zase mu ji bral. Chtěl se na mě nakonec vrhnout, nechal jsem ho vyvést.
Jenže pak... msta byla jedna věc, ale já ji pořád... nemohl jsem bez ní.
Šel jsem za ní, do klášterního žaláře. Nevím, proč. Možná bych ji nechal
utéct, možná bych šel dokonce s ní. Ale ne. Byl tam zase on. Odvolal se
na mě a dostal se tak dovnitř. Zastihl jsem je jak se právě líbají v otevřených
dveřích její cely, omráčený strážný ležel na zemi. Zatmělo se mi před očima.
Vrhl jsem se na něj, ale on byl mnohem silnější. Jen mě odhodil a utíkali
pryč. Jenže já měl mnišskou hůl. Tu, co se dá rozdělat a nahoře má v dutině
natažené pero a šipku otrávenou sršním jedem. Zabil jsem ho zezadu. Ona
ho chtěla zachránit, proto neutekla. A já to na ni svedl. Celou dobu jsem
doufal, že bude prosit, že se vzdá, sám jsem ji celou dobu prosil očima...
Pak už bylo pozdě. Pozdě..." Dlouho bylo ticho, starý muž oddechoval, Raolo
mlčel. Začalo sněžit a velké vločky se snášely na knězovu pergamenovou
kůži a rozpouštěly se jen pomalu.
„Pak už jsem ji jen hledal." Řekl kněz se zavřenýma očima.
„Hledal?"
„Všem jsem se díval do očí a hledal ty její. Ale žádné už jsem nepotkal,
žádného alriana, až teď."
„Chcete říct... že žádný z těch, které jste upálil, nebyl alrian?"
„Žádný, chlapče, až ona, Yiori, ale to už bylo pozdě. Chtěl jsem tě
před ní jen ochránit."
„Tak proč...?"
„Proč? Hloupá otázka. Já hledal ji a Církev byla spokojena. Dávala
pocítit svou moc a sílu, spouštěla hromy a blesky, získávala zabavený majetek,
kácely se lesy, v nich se měl nacházet alrianský Hargedon a všechno dřevo
patřilo církvi, všechny kožešiny bílých vlků, všechna půda, bylo možné
odsoudit spoustu nepohodlných jako v Abern..."
„Ale proč, když jste...?" Yiori otevřela oči a sundala ruce z knězovy
hlavy.
„Ne, ješte ne, Yiori!"
„Jsem zesláblá a on umírá." Kněz zamrkal, kalnýma očima hleděl skrze
Yiori.
„Elorei..."
„Myslí si, že jsem ona." Vzala knězovu ruku do svých. Sotva slyšitelným
hlasem přeříkával kněz slova svatební písně z Písma písem.
„Haleluja, ujal se vlády Pán náš všemohoucí. Radujme se a jásejme..."
Yiori se k němu přidala a zpívala mu tichým hlasem do ucha.
„A vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila
a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla..." Raolo vstal.
„Budu se za něj modlit."
***
Nechal ji s ním. Vypřáhl prasata z postrojů a zašel s nimi dál do lesa
pustit je. Přišla za ním zanedlouho, polomem, po kterési vichřici yarazú
bylo z místa, kde stáli, vidět daleko do nížiny, kde v padající tmě, kdesi
tam, kde bylo možné tušit Velkoopatské město Abern, světélkovalo pět drobných
jiskérek.
„Upalují je. Ty, kteří zbyli." Řekl Raolo. Jen přikývla.
„Myslel si, že jsem Elorei. Umřel v jejím náručí. Šťastný... Elorei
byla moje sestra." Otočil se k ní.
„Tušila jsem to už dřív - že to byl on."
„Jak se může něco takového, Pane... Řekni, Yiori?"
„Osamělé duše činí zlé ze zoufalství. A vy lidé jste velmi osamělí."
„Vy ne?"
„I když naše těla nejsou právě spojena se Zemí, naše duše ji stále
cítí a čerpají z ní sílu. Jen jestliže jsme od ní příliš dlouho odtrženi,
naše duše zapomene odkud pochází a kam patří, a pak její kořeny odumřou
a ona seschne, ztvrdne a zkamení a už se nemůže vrátit, je ztracená a jen
bloudí přesně tak jako duše lidské."
„Je tedy pravda, že lidé pocházejí ze stromů?"
„Nevím, některé legendy to tak říkají, podle jiných nás stvořila Stará
Církev, aby přežila Zjevení, ale my jsme zapomněli její učení, protože
jsme našli Zemi. Pravdu už dnes asi nikdo nezná. Jisté ale je, že duše
lidí jsou skutečně jako duše alrianů, kteří ztratili svoje kořeny. Skryté
ve skořápce, kamenné a ztracené. A osamělé. Jste tolik osamělí, a proto
děláte zoufalé věci, proto můžete zabíjet a nenávidět."
„Proč ale chceme být osamělí a vás pronásledujeme?"
„Alriani a lidé jsou jako voda a oheň, jako spánek a bdění nebo jako
noc a den. My jsme hlubocí, chladní, temní, nehybní, nasloucháme Zemi a
nočnímu nebi, neznáme čas, jsme rozprostření v prostoru, jakoby řídcí,
prostupní všemu a vším také prostoupení a tím neurčití, jsme i nejsme,
zníme s větrem ve svých korunách za stromového spánku, prostupujeme Zemi
svými kořeny a ona prostupuje nás."
„A my, lidé?"
„Vy jste jako blesky, rychlí a žhaví, hned tu, hned tam, prudce vzplanete,
ale hned shoříte a mezi tím musíte být neustále v pohybu, jste malí a hustí,
ohraničení, jakoby síla soustředěná v krátkém čase a v malém prostoru,
jste jako ostří, jako padající kameny, jako vystřelené šípy, nemůžete se
zastavit, protože pak už byste to nebyli vy. Vaše touha je tak silná a
prudká, ale vy se jí jen necháváte spalovat a hnát dál, protože její naplnění
by bylo vaším koncem. Zároveň jste ale tolik zranitelní a v tom citliví,
jste jako nepřestávající bouře pocitů a citů, která nesmí utichnout, která
žije jen tím, že bouří."
„Říkáš to, jako bys to obdivovala?"
„Obojí má své kouzlo. My, alriani, se snažíme žít obojím, ale je to
těžké. Říká se, že mnozí z nás se nevrátili ze stromového spánku, jiní
zase propadli opojení z moci člověka."
„Opojení z moci?"
„Stromy nečiní. Naslouchají a jsou, prostě jsou. Stojí na svém místě
v životě i ve smrti, ať se děje cokoli. Nemohou utéct, rozhodnout se a
změnit místo, osud. Jen ho přijímají. Ale každý lidský nádech, každý pohyb
je rozhodnutí, úžasná moc, schopnost, síla. Jenže bez kořenů se síla ztrácí
a zbývá jen bolest, každý nádech bolí prázdnotou." Alrianka se ztěžka nadechla.
„Yiori?"
„Ano, má duše žízní po Zemi, už jsem příliš dlouho člověkem. Mířila
jsem do hor, když jsme se potkali."
„Takže ty..."
„Odcházím spát stromovým spánkem." Raolo se odvrátil.
„Pláčeš?"
„Bylo to... krásné."
„Ano, bylo, děkuji ti."
„Neodcházej!"
„Musím, jsem čím dál slabší. Prosím, pomoz mi, už nedojdu sama. Zase
se vrátím."
„Za čtyřicet let?... Dobrá, doprovodím tě." Ohně dole ve tmě už nehořely.
„Yiori?"
„Ano?"
„Miluji tě." Vzala jeho ruce do svých a bylo to jako by držel větve
stromu.
„Vaše láska je žhavá jako slunce, ale plná marnosti, naše je chladná,
ale hluboká jako noční nebe. Možná ji jednou také poznáš." Políbila ho
na tvář a on ucítil, že i rty má drsné jako kůra stromu.
***
Prošli průsmykem a pak ještě jedním, Raolo padal vysílením, Yiori už
obrostla větvemi celá, vlekla se pomalu, mnohokrát na dlouhou chvíli strnula
a ani neodpovídala na Raolovo pobízení. Ten ji nejdřív jen podpíral, pak
už spíš nesl a vlekl. A před nimi se prostíral zelený les, beze sněhu a
s plody, na mnoha místech vyvěrala ze země horká voda, z níž stoupala pára,
a teplo bylo téměř jako v létě.
„Hargedon?"
„Ano, jsme doma, ještě malinko..." Několikrát se odnikud vynořil člověk
nebo dva, ale vždy zas tiše zmizeli, jako by jim Yioiri něco řekla neslyšnou
řečí. V dálce zahlédl několikrát Raolo mezi stromy mihnout se bílou skvrnu
a zaslechl vlčí zavytí. Pak se Yiori na jednom místě zastavila a zůstala
stát.
„Děkuji ti, Raolo. Děkuji a nashledanou - tsši lach." A víc nepromluvila.
„Tsši lach, lásko." Raolo dlouho seděl a díval se na ni, na malý stromek
se silným kmenem a dvěma větvemi vzpínajícími se k nebi jako při modlitbě
Páně. Tak ho zastihla noc i svítání, ale on se stále neměl k odchodu. A
tak ho také našli alriani. A zakopali ho do země. Aby poznal lásku hlubokou
jako noční obloha.
***
A všechno se vzpírá, šílí, lomcuje, jsi zakopaný v zemi, mrtvý, mrtvý!...
Všechno? Po hodinách - či dnech? - nezměrné hrůzy, která už neměla kam
růst, po tisících nárazech týchž myšlenek o zdi lebky a hrobu - proč? kdybych!
ven! vzdávám se! ne, nesmím! nechci! to je nesmyslné! proč? - zahlédl za
vším tím křikem nezvyklé ticho a klid. Zprvu se rychle ztrácelo, rval se
s ním, to je přece poslední apatie, to ne! Bože, prosím, pomoz, to přece
není možné! Ale pak se rozkládalo všude kolem, bylo vší tou chladnou zemí,
jež se dotýkala jeho celého - jíž celé on se dotýkal a začal se v ní a
v klidu, kterým byla, rozplývat a rozpouštět. Ještě se snažil vzepnout
- vždyť umírá, vždyť je zakopán v zemi, na opuštěném místě, zapomenut...
ale nevadilo mu to, nepřišel žádný pocit neklidu s tou myšlenkou, viděl
se náhle zvenčí, viděl celý les, celou zem, viděl i skrz ni a celého jej
ovládlo jediné: ano, toto je stromový spánek a já jej spím spolu se všemi,
se všemi, s ní, s tebou, má Yioiri. A země mu odpovídala: se mnou, se mnou,
můj Raolo, a pak už jen oba tiše plynuli, spolu, spolu... A kořeny jejich
duší se k sobě něžně přivinuly...