X.
Ta věž včera... jaké včera? jaká věž? hodiny leží a stojí, neznám
včera, znám jen vyprávět, věž vyprávět, krásné oči vyprávět, řekni, že
mám krásné oči, navždy oči, navždy vyprávět, holub v okně, to hejno nebylo
holubí, čtverec dvanáct, vyprávět čtverec dvanáct, jaký holub? jaké oči?
trpět za tebe, vyprávět trpět, ve jménu otce i syna i konce svatého, věčně
trpět je věčně žít, jsem otec a syn a konec a začátek a vyprávět, čtverec
třináct, silo pět...
II.
Není to jen báje? Není to jen bludná myšlenka? Ta nejistota bolí. Ta
naděje bolí, to nezvyklé přání - žít! Její příběhy jsou příliš podivné
a důmyslné na to, aby si je vymyslela - aby si je vymyslela mořská panna.
Jak se však dostat stovky kilometrů daleko, stovky metrů hluboko? Poslední
kovový člun potopil loňský uragán, přístavní dílny zarůstá džungle, poslední
technika se rozpadá zrezivělá. Mladí umí sotva číst a psát, pár staříkům
kolem jeho vozíku už nebude mít kdo postavit jejich vozíky... vozíky...
těla... čluny... moře, vzpomínky na moře... Starcova mysl je náhle mladá.
Vzpomínky na moře, mládí, službu... služba... ponorka... poplach... ne,
zpátky - ponorka, ryba, velká ryba... Ano! Bože ano! Ta ryba! Ta divná
velká ryba v přístavišti! To obrovské dokonalé tělo! Když může mozek vézt
vozík z kočárku, proč ne...
X.
Ta věž včera... jaká věž? šestnáct padesát sedm, není ti horko,
padesát osm, není ti... není, počkej, budu vyprávět znovu, kód věčnosti
má jen dvacet čísel, šestnáct padesát, budu ti ho vyprávět, dokud budu
vyprávět, musím víc vyprávět, víc trpět, ne, víc vyprávět, všechno vyprávět,
měla jsem tak krásné oči, modré oči, milovala jsem, mě jsem milovala...
ve jménu... Aaria, Abela... všechny si pamatuji, živě pamatuji, živé pamatuji,
Alexandra, Al... Al... čtverec, čtverec, čtverec...
III.
Ještě včera jsem umíral. Ještě včera jsem pro tebe umíral. Teď pro
tebe žiji. V zrcadle hladiny vidím tělo, které mě k tobě nese. Symbolicky
bílé, symbolicky mohutné tělo Moby Dicka rozbíjející vlastní obraz a slastně
padající zpět zvedajíc gejzíry oceánu, znásilňujíc hloubky, pronikajíc
dálkami. Tělo dravé, rychlé a divoce krásné, tělo plné - naděje... Nechávám
za sebou svůj ostrov, nechávám za sebou své rybáře, daleko za mocnými rozmachy
zůstala plačící panna. Všechno je tak blízké, tak krásně blízké! Rozervaný
na kusy klesá ke dnu obří krak - ne! můj svět mi už neunikne, už mi neuniká
každým dnem, můj svět je přede mnou a je stále blíž! Je všude kolem, voda
pění, tříští slunce, tep buší pod bílou kůží.
X.
Ta věž včera... jaká věž... jaké včera... a dnes? copak jsem dovyprávěl?
musím znovu! ve jménu všech, Aa... A... B... musím pamatovat, pamatovat,
vyprávět, vždycky jsem jen vyprávěl, vyprávěl živé, co je živé? dokud vyprávím,
ach bolest, konec - bolest, začátek - bolest, konec, začátek... a, b, c,
r... vyprávět...
VI.
Strmící úbočí podmořské hory, ostrý hřeben svažujícím se k jihu, trosky
města u úpatí. Avšak ticho. Kde je Vypravěčův hlas omamující vše živé,
kde jeho smutné ruce? Tak přece lež? Jeskyně je zpola zavalená, socha leží
znavená, hlava s trnovou korunou složená ke spánku a snící, oddělená od
těla. Proč mlčíš Šílený Vypravěči? Proč mlčíš?! Tak přece lež, lež, lež!
Bílá velryba zoufale vráží do útesu, voda temní krví. Proč mlčíš?! Proč
mě zabíjíš?! Zaduní náraz a ticho, dlouhé ticho.
X.
Ta bílá věž... ta padající věž... jsem jen vypravěč, vyprávěl jsem
špatně, chci vyprávět znovu, jinak, komu ale, rád bych zase tu věž... viděl
stát tu věž... neumím však, než vyprávět, vyprávět, co znám, vyprávět konec,
znovu, znovu konec, aby nikdy neskončil, vyprávím konec, vyprávím věčnost,
vyprávím svět, vím o něm všechno, vím jeho život, ale nevím jestli vyprávět
je žít, jinak však neumím, vím jen, že vyprávět je trpět, věčně trpím,
aby svět žil, trpím mořským pannám do vlasů, rybám do šupin, rozlévám své
šílené utrpení temnotou hlubin, já, který přežil, přežil do prázdna, naplňuji
prázdno utrpením, že jsem přežil.
V.
Sheylo? Sheylo, jsi to ty? Modravá záře, paprsky, mlžné tetelení hřejivého
pocitu. Sheylo? Silueta, pak pohyb rukou, vůně růže. Ani nevíš, jak mnoho
cítím, jak mnoho radosti! Je tak horká, ty jsi tak horká! Lásko! Tvoje
ruce, tvoje vlasy, oči, doteky. Vznáším se, pluji, vplouvám do tvé náruče,
do tebe, líbej mě, objímej, miluj! Vím, že jsi neodešla, vždy jsem to cítil,
vždy jsem byl s tebou! Nádherně hladíš, máš překrásný hlas, jen mluv, vyprávěj!
Vyprávěj mi svůj svět! Vyprávěj mi o lásce, ach, tolik lásky, lásky...
cože? Ach Sheylo? Sheylo! To ne, Sheylo!!! To ne! Mlč, tak mlč! Proč vyprávíš
o nenávisti? Vyprávěj o dětech, o vodě, o slunci! Ne! Ne, to není slunce,
to není slunce, ta zář, ten žár, ta bolest, kde jsou děti, kde je voda?
To přece není slunce, není...
X.
Jen jsem vyprávěl a voda vařila a země mizela. Jen jsem vyprávěl
a bylo to tak lehké, lehčí než spát. Teď bych chtěl spát. Vyprávění zničilo
svět a já ho chtěl vyprávěním zachránit, já Šílený Vypravěč. Zůstala jen
bolest. Tisíckrát převyprávěl jsem všechnu minulost a přesto zůstala minulostí
a já přesto zůstal přítomností, já a mé utrpení. Věčnost nepřišla, život
nepřišel, nikdo nepřišel. Ve jménu otce, jenž stvořil a přikázal, ve jménu
syna, jenž vykonal a zničil, ve jménu konce - skonči už, skonči mě, když
nejsem svět, ale jen soužení! Poslední věta a běž! Snad musím skončit,
abych mohl začít...
VI.
Letím nocí, hladina nebe je stejně černá jako hlubina. Letím a hladina
řeže mé tělo, mé tělo černé jako nebe, moji kůži zčernalou obrazy Šíleného
Vypravěče. To jeho smutné ruce vypálily do ní jako do vlasů mořských pannen
všechno, všechno vyprávění, všechno utrpení, všechny obrazy. Do každého
koutu, do každého záhybu. Obrazy a obrazy. Vypálily do ní Sheylinu smrt
a také moji smrt, protože... jsem mrtvý, můj osud je mrtvý, já však živý.
Hladina řeže moje tělo a já spěchám od své smrti, od své minulosti, která
rozdrtila starce i Šíleného Vypravěče, která... rozdrtila sama sebe. Ach,
Sheylo, že jsem neviděl tvé oči v očích mořské panny, že jsem jí pro ně
zapřel její lásku, že jsem zapřel všechnu lásku pro mrtvý a potopený svět!
Prokletý starče! Že jsi zapřel život pro ten hrůzný, minulý svět! Chtěl
jsi zabít i mne, vtáhnout mě svého světa, do jeho smrti, ale já tě opustil.
Žádné znovu - znovu žít, jen žít, teď žít! Dusil jsi mě, tvá minulost,
kterou si nechtěl nechat odejít, mě dusila. Ale smrt mnou prošla a vzala
si ji i s tebou. Ještě není pozdě! Nikdy není pozdě žít! Je právě čas!
Řítím se nocí a vím, že Sheyla je mrtvá. Vím, že je živá - víc než kdy
jindy živá - když Moby Dick vystřeluje nad hladinu hlásat smrt Šíleného
vypravěče, konečně živá! Vítej mě můj ostrove, vítej svého osvoboditele!
Je mrtev stařec, je mrtev Šílený Vypravěč! Konec panychidy, je pryč strach,
ten prokletý strach z nesplněných nadějí! Je pryč naděje, ta prokletá naděje
na minulost!
VII.
Náhle se do vorvaního těla zarývá jako tisíc krakových chapadel žhavá
bolest. Nepoznali jej, nepoznali svou bílou velrybu! Poznali však minulé
tajemství. Ta bolest nebyla z harpuny, nebyla z kovových ok sítě. Nešťastní
poznali sílu skrytou Vypravěčem ve vlasech panny. Nešťastní! Ta síla zvedla
moře nad hory, nad váš starý, vysněný svět, ta síla vzala vám vaše Sheyly!
Další úder zvedá hladinu, moře duní ozvěnou. Nešťastní! Temné tělo padá
do temné hloubky, Moby Dick prchá od ztraceného ostrova, žalostně volá
a pláče, po staletích pláče slzami velryby a nad ostrovem se zvedá noční
slunce. A v jeho záři... ach, Sheylo, v jeho záři znovu vidím siluetu,
tvou siluetu mořské panny, své panny...
VIII.
A to je konec příběhu. To je konec příběhů. Od té chvíle už žádný další
příběh nezačal, a žádný další proto nemohl skončit. Jen černá velryba a
mořská panna brázdí nekonečné rozlohy oceánu, ve kterém není ostrova, jehož
siluetu by mohli vyhlížet, ve kterém není hlasu, jehož mámení by mohli
podlehnout.
IX.
Plujeme mořem bez ostrovů, šťastně plujem, stálé vznášení, stále tak
lehcí a lehké doteky a proudění a hlazení těl a hladiny a větru, bezpřestajné
milování, bezpřestajné zapomnění, bezpřestajné snění beze snů a sen bez
snění. Jsi krásná, máš oči krásné a vlasy něžně dlouhé, nečesané Vypravěčem,
když ty ostříhaly ostrované a ozáření. Minulost odešla s nimi, je pryč.
I její obrazy na mé kůži slil žár v čerň a šeď. Je pryč. A mě alespoň krak
nezahlédne v hloubce první.
Pozořice 24.10.1995