
Nejlepší počítač mého života mi přišel poštou. Bylo to někdy v srpnu
roku 1990. Malý balík, který dorazil spletitými cestami tehdy ještě Československých
pošt ze slovenské Skalice, obsahoval jednu podkrabici, ve které ležela
nejlepší hračka jakou jsem kdy měl: Didaktik Gama. Ale pěkně popořádku...
oprvé jsem počítač uviděl v ABC. Jestli si to někdo ještě pamatujete, tak
v druhé polovině osmdesátých let začaly v ABC
|
 |
|
ZX Spectrum
|
vycházet takové útlé sloupečky ve kterých byly fotografie
zahraničních počítačů (předpokládám, že je někdo vykopírovával ze západoněmeckých
katalogů, které se tehdy do Československa pašovaly jako takové malé teleportační
přístroje, které vás alespoň na pár minut vezmou do toho nádherného světa
tam kde se nestojí fronty na hajzlpapír), a kousek textu k tomu,
co všechno počítač umí. Musím říct, že shodou okolností byl úplně první
počítač který jsem takto viděl na fotografii Sinclair Spectrum +2.
První osobní kontakt s počítačem jsem
si prožil někdy v páté třídě základní školy (tj. zhruba v roce 1986), kdy
jsme s kroužkem mladých elektrotechniků opustili kalafunou provoněnou místnost,
ve které jsme jako největší výdobytek moderní elektrotechniky pájeli ze
dvou tranzistorů oscilátor, a zamířili do přilehlé továrny na pračky. A
tam nám byly představeny sálové počítače (typ si už nepamatuji) s obrovskými
krabicemi páskových pamětí, s terminály a kávu popíjejícími operátorkami.
Tehdy jsem poprvé způsobil pád operačního systému, když jsem otevřel jednu
z těch skříní s točícími se páskami abych se podíval, jak to tam mají
udělané. (Operátorky si šly postavit vodu na další kafe...). Pak jsme
byli odvedeni do jiné místnosti, kde jsme u terminálů asi hodinu a půl
závodili v tom, kdo déle dokáže udržet velké písmeno H mezi dvěma sloupci
písmen I a vyhýbat se při tom po obrazovce se pohybujícím písmenům X. Byla
to možná nejlepší hra jakou jsem kdy viděl.
|
 |
|
Sir Clive Sinclair a ZX Spectrum +
Génius a jeho dílo
|
S dalšími počítači mého života jsem
už i pracoval. Byly to české, naprosto geniální, počítače PMD 85 - 2A.
Geniálnost těchto strojů, které měly místo klávesnice tlačítka z telefonů,
spočívala v tom, že přesně poznaly kdy jste dokončili program, a dříve
než jste ho stačili spustit (neřku-li uložit) se zhroutily. Takto jsem
naprogramoval svou první hru ve stylu Scorched Tanks (v textovém
režimu, samozřejmě), vytvořil několik programů, které byly schopny zadané
číslo několika poměrně složitými operacemi převést na jiné číslo, a konečně
také nakreslil svou první nahou slečnu (příkazy PLOT a LINE, samozřejmě...).
LD
HL,$5C92
LD
A,(HL)
AND
A
JR
NZ,L046C
INC
HL
LD
C,(HL)
INC
HL
LD
B,(HL)
LD
A,B
RLA
SBC
A,A
CP
C
JR
NZ,L046C
INC
HL
CP
(HL)
JR
NZ,L046C |
Problém byl v tom, že k počítačům (zcela ve stylu
doby teď snad již minulé) nepřišly vůbec žádné manuály. Příkazy BASICu
jsme zkoušeli metodou pokus omyl, o nějakém programování v assembleru nemohlo
být ani řeči. A tak jsem pravidelně prošvihával poslední autobusy a setmělými
cestami šlapal těch šest kilometrů domů (samozřejmě, že v zimě nechyběl
ani ten sníh, kterého tehdy bylo tak nějak víc a byl tak celkově bělejší
:-) a snil o vlastním počítači.
A pak přišel další zlom. Někdy v roce
1988 jsem uviděl opravdový domácí počítač ATARI, což pražákům možná nepřipadá
jako žádný div, ale kdo někdy žil ve městě s pěti tisíci obyvatel ví, že
pokrok se nešíří všude stejnou rychlostí (to Atari vlastnil syn místopředsedy
městského národního výboru, což mnohé vysvětluje, že ano...). Tehdy jsem
poprvé uviděl, co všechno se dá naprogramovat, jak vypadá grafika, jak
zní počítačová hudba. A tak jsem do toho definitivně spadnul.
o plyšovém převratu se změnily některé věci (nikoliv
však lidé), takže hned o prázdninách 1990 se mi podařilo přesvědčit rodiče,
aby mi koupili počítač. A tak jsem se stal šťastným majitelem zbrusunového
Didaktiku Gama model 1989. Tento geniální výdobytek socialistického počítačového
průmyslu (v době, kdy na západě už dávno řádily Amigy a Atari ST) byl v
podstatě úplnou kopií ZX Spectra doplněnou o integrovaný obvod 8255 (tři
vstupně-výstupní brány) a dalších dvatřicet kilobytů paměti, které se daly
využít přepínáním stranek (na gamě hrdě nazývaných banky paměti). Tato
vylepšení byla převážně výhodná. Díky portům se totiž dal k Didaktiku připojit
joystick bez jakýchkoliv dalších interfaců (přesněji - byl to Kempston
joystick) a také některé další periferie. Výhodou expandované paměti bylo,
ža Rastislav Gemrot naprogramoval geniální kopírák GamaCopy který dokázal
této druhé banky využít při kopírovaní programů (tím se stalo, že v kombinaci
s komprimací se dalo najednou kopírovat i více než 65 kilobytů paměti).
(A abych nezapomněl - v ROMce Gamy '89 byla opravena chyba neumožňující
využít NMI...) Dodnes by mě zajímalo, jestli výrobní podnik ve slovenské
Skalici zaplatil vůbec nějaké peníze Clivu Sinclairovi, který ZX Spectrum
vymyslel...
|
 |
|
Část vnitřností ZXS - Issue 2
|
Co bylo na gumákovi (podle vzoru Didaktik
Guma...) nejgeniálnější (druhá nejgeniálnější věc byly ostré rohy počítače,
které, když jste chtěli něco psát na klávesnici, vás tlačily přímo doprostřed
dlaní), byla jeho jednoduchost. Narozdíl od C64 či ATARI, bylo na gumákovi
neuvěřitelně snadné začít programovat. Prostě jste ho zapli a už jste v
BASICu psali příkazy, vyráběli FOR smyčky nebo dělali spoustu jiných věcí.
Od té doby mě programování nikdy tak nebavilo (s vyjímkou jednočipových
procesorů, ve kterých není vůbec žádný přednahraný program, který by mě
omezoval, takže si můžu dělat opravdu co chci).
Myslím, že v tomto směru odvedl Clive
Sinclair opravdu výbornou práci. Dokázal stvořit počítač, který byl jednoduchý,
ale přitom neuvěřitelně výkoný díky tomu, že byl téměř absolutně přizpůsobivý.
Lidé, kteří se nechtěli pachtit s assemblerem (a mezi ty jsem, díky své
přirozené lenivosti vždycky patřil) mohli programovat v BASICu, kdo chtěl
ukázat jak dokáže z procesoru na taktovací frekvenci necelé 4MHz vydupat
neuvěřitelné věci, měl připraven jednoduchoučký hardware, se kterým se
daly dělat hotové zázraky. A lidé ty zázraky dělali.
alším zařízením, které jsem dostal spolu s počítačem byla kazetopásková
paměť s tiskárnou SP210T. Toto monstrum bylo kombinací magnetofonu
(elektronicky ovládaného - když jste si pořídili vhodné kabely a napsali
program, dal se tento přístroj řídit přímo z počítače) a dalšího důkazu
neutuchající české vynalézavosti - jednojehličkové tiskárny BT100. Pokud
si někdo myslí, že postavit si souřadnicový zapisovač ALFI podle návodu
ve VTM ze dvou stavebnic Merkur a vysoce nedostatkových krokových motorků
byl vrchol českého home-made průmyslu, pak nikdy neudržoval BT100-vku v
provozuschopném stavu. Tisk na této tiskárně probíhal tak, že jste vzali
papír, na který jste chtěli tisknout, na tento papír položili kopírák (do
psacího stroje) a tento sendvič jste zasunuli pod přizvednutý přítlačný
váleček (ten zajišťoval posuv papíru).
|
 |
|
BT100 - náčrt
|
Pak jste tak dlouho klepali do klávesnice, až se tiskárna
roztiskla. Než se tiskárna uvedla do provozní teploty, bylo většinou potřeba
vytisknout čtvrt stránky na které byly různě rozhozené mikrořádky a další
podobná umělecká vylepšení. Pak už to ovšem jen svištělo. Stránky padaly
z tiskárny rychlostí 1 strana za cca 20 minut (a někdy dokonce i pomaleji).
Mezi tím jste ovšem museli provádět ještě spoustu dalších úkonů jako vytahovat
nakrčený papír (protože tlak přítlačného válečku na posouvací gumová kolečka
nebyl vždy a všude stejný), nasazovat spadlý špagátek, který pohyboval
vozíkem s jehličkou a různě dotahovat a uvolňovat všelijaké šroubky a matičky.
Nicméně se mi na této tiskárně podařilo mimo jiné vytisknout kompletní
komentovaný výpis ROM ZX Spectra (16 KB strojového kódu), několik manuálů
a mou vůbec první povídku.
Časem jsem zjistil, že když se z magnetofonu
použitím jistého nemalého množství síly odejme kryt dvířek, dá se šroubovákem
pohodlně dosáhnout ke stavěcímu šroubku hlavy a nastavit tak její sklon.
To způsobilo, že jsem byla najednou schopen načítat i cizí kazety s programy,
a že se mi tedy otevřelo celé širé pole spectráckých her.
A tak začaly ty šílené víkendy,
|
 |
|
Kritické množství nejlepšího hardwaru.
|
kdy jsem se v pátek odpoledne vrátil z internátu seděl
u počítače v podstatě nonstop až do nědělního večera, kdy jsem se začal
připravovat na odjezd do školy. A jak mě pomalu přestávaly bavit hry, začal
jsem programovat a s takto nově nabraným dechem jsem dobu proseděnou bez
přerušení u počítače ještě protahoval (pokud si to pamatuji správně, tak
nejdelší šichtu jsem zatáhnul od devíti hodin ráno do půl čtvrté
ráno). Když jsem chtěl něco dokončit (například nějakou rozehranou textovku),
vzal jsem si počítač na internát, navštívil dorostovou lékařku a celý týden
se povaloval v posteli s počítačem v klíně a televizí (nenápadně odnešenou
z televizní místnosti) na stole. A byly to ty nejšílenější čtyři roky,
jaké jsem kdy s počítačem zažil.
tom, jestli tehdy byly hry lepší než jsou teď se toho už
napsalo a namluvilo spousta. Nicméně se domnívám, že František Fuka v rozhovoru
(viz. rubrika Nostalgie), který jsme s ním před časem dělali, měl pravdu,
když řekl, že ze všeho nejvíc připomínalo programování v osmibitové éře
umění. Nešlo jen o to udělat hru která bude vypadat dobře. Šlo o to udělat
hru která bude dobrá a bude vypadat dobře. Protože lidé vám občas odpustí
nedokonalou grafiku, ale nikdy nudu. Šlo o to předvést to nejlepší co je
ze sebe člověk schopen dostat. A to na všech frontách. Bylo to to pravé
podhoubí pro multitalenty, protože když jste neměli možnost kontaktovat
lidi, kteří by k vašemu programu udělali grafiku a zvuk, museli jste si
všechno udělat sami. A museli jste si i napsat vlastní hudební rutiny,
protože jen vy jste věděli kolik volného procesorového času zbyde, až spustíte
hlavní část programu. A přitom všem jste nemuseli trávit týdny a měsíce
studiem nějakých funkcí operačního systému (který je napsán tak, aby hezky
vypadal, ale ne tak aby hezky fungoval, což je v mnoha případech poněkud
důležitější než hezké ikonky). Prostě jste si všechno udělali po svém,
měli jste všechno pod kontrolou.
Když si teď do emulátoru nahraji nějakou
hru, pořád mě to baví. Pořád mě baví (znovu a znovu) zachraňovat FUXOFT
před explozí bomby v jedné z nejvtipnějších textovek jakou jsem kdy hrál,
ještě pořád rád skládám molekuly v Atomixu, nebo sbírám lucerničky v BruceLeem.
Proč? Protože je to zábavné. Je to mnohem zábavnější, než řezat hnusné
slizáky motorovou pilou, nebo sledovat půlhodinu animace, pak kliknout
myší a zase sledovat animaci.
X Spectrum pro mě usnulo (protože se nedá říct, že by umřelo, pouze bylo
odsunuto na vedlejší kolej) v roce 1994. Tehdy jsem dokončil svou největší
textovou hru (na motivy Pána Prstenů, jak jinak) o 80 místnostech, s tunami
textu a desítkami možných akcí. Celou hru jsem sesadil, prověřil, pak jsem
svého gumáka vypnul, schoval a posadil se k Amize, na kterou jsem povýšil
díky dalšímu českému super-vynálezu - kupónové privitazizaci (ale to je
zase jiná nostalgie). Od té doby si gumáka zapnu jen výjmečně, spíše abych
zavzpomínal, než že bych chtěl hrát. Hraní přenechávám emulátoru, i když
běží-li vám ZX Spectrum v okně ve Windows, není to ta pravá romantika.
Od doby co jsem začal používat PC jsem
víceméně nepředpokládal, že by na světě, natož v tak v této republice,
existoval někdo, kdo by se Spectrem pracoval jiným způsobem než já. Když
jsem ale začal sbírat materiál na tento příspěvěk, zjistil jsem něco, co
mě doslova šokovalo. Nejen, že Spectrum není mrtvé. Ono se má docela čile
k světu. Přímo na českém webu lze nalézt hry naprogramované českými programátory
v roce 1998, a když budete hledat ještě trochu déle, tak objevíte stránku,
na které nějaký zapálený šílenec popisuje jak připojuje k ZX Spectru harddisk,
CD-ROM či ZIP-Drive.
|
 |
|
Ulička do země stínů?
Ani náhodou!
|
A aktivní Spectristi nejen existují.
Oni i pořádají setkání, vydávají časopisy (samozřejmě, že na webu) a programují
dema či dokonce vymýšlejí vlastní filesystem pro ten již zmíněný harddisk
(přičemž hlasováním se jednoznačně shodli, že používat Mic*osoftí FAT16
by bylo degradací jinak skvělého počítače). Zdá se tedy, že Spectristi
nevymizeli ze světa. Oni se jen přizpůsobili novým podmínkám a v těch vesele
ukájejí své choutky dál.
A myslím, že tohle je pro ZX Spectrum
signifikantní - je to taková síla, že se na ni nedá jen tak zapomenout.
Za deset let si na dnešní PC nikdo ani nevzpomene. Ale Spectrum - to bude
žít dál. Protože pořád tu bude někdo, kdo bude vědět, co je nejlepší na
světě...
|