I.
Blížilo se jaro 2060 a města v mírném podnebném pásu zaplavilo studené
bláto. Zbytky ptactva, které nedokázal vyhubit těžký průmysl a jeho jedovaté
zplodiny, ožily. V podstatě přežívali všichni živočichové, kteří vegetovali
na lidské civilizaci a jejích odpadcích. Zmutovaný život mimo vysoké zdi
města přežíval jen díky své abnormalitě.
Bylo jaro. Ptáci zpívali. Někde mávl křídly motýl.
První dopis od pana Nikdo, budu mu tak raději říkat, jsem dostal sice
někdy těsně po Vánocích, podrobněji jsem se mu začal věnovat až na jaře.
Podle tajné služby patřil do klasické skupiny obtěžujících cvoků, kteří
si usmysleli, že si jich musí všimnout svět. Pořád ale byly přijatelnější
než zpovědi a následně nabídky k sňatku od beznadějně zamilovaných žen
i mužů, anebo výhrůžky fanatiků, ty se museli brát vážně vždy.
Stál jsem před svou vilou a hleděl do temných vod venkovního bazénu,
ve kterém se zrcadlil Měsíc. V kapse jsem muchlal prorocké psaní pana Nikoho.
Vlastně jsem držel ještě něco, byly to noviny Náš kurýr, které jsem dostal
hned po uzávěrce. Měl jsem a stále mám velmi vlivné přátele v redakci,
ale to v té chvíli nebylo podstatné.
Za pár hodin poté začali lidé dychtivě číst o nenadálém neštěstí v
charitě Matek. Někdy lidi podezřívám, že ve skrytu duše jsou víc než jen
šokováni, že totiž krvavé titulky uklidňují jejich hlad po perverzitě.
Pokud vím, charita Matek patřila k těm lepším charitám a v žádném případě
si nezasloužila to co se stalo a co tak stručně hlásal dopis od pana Nikdo:
"Charita Matek bude někdy ve dnech 21.3. až 4.4. tohoto roku v tichosti
obsazena a vyvražděna nelidským způsobem. Vrazi budou takřka okamžitě dopadeni."
K dopisu byly připojeny některé detaily, které dosud policie obezřetně
tajila, aby nevyvolala paniku.
Noviny nevěděly nic o provedení vražd řádových sester, protože tyto
údaje v oficiální zprávě pro tisk chyběly, ale já jsem měl ze zdrojů blízkých
ministerstvu vnitra podrobnější informace. Stejně pravda vyjde jednou najevo,
ale někdy je opravdu lepší ji servírovat po částech.
Policie měla díky jedné obzvláště vydařené náhodě vrahy pod zámkem
a tajná služba vyloučila, že by s nimi mohl mít pan Nikdo cokoliv společného.
Byl tedy pan Nikdo vizionář?
K dopisu byla ještě připojena adresa a žádost o schůzku, kterou mohu
kdykoliv uskutečnit.
II.
Starý činžák bez venkovní elektroniky postavený určitě už v minulém
století. Celá čtvrť páchla hnijícími odpadky a močí. Stěny slušně navlhly
takže nyní hrozilo zhroucení celého bloku. Ostatní baráky okolo nevypadaly
o nic líp. Celý dům jako by byl ponořen do sebe, trochu připomínal starého
unaveného člověka, jehož vrásčitá tvář se na vás dívá oddaným pohledem
a oči úpěnlivě hledí, aby si vydobyly váš souhlas s vlastním promarněným
životem, za jehož promarněnost oni nemohli.
Ochranka obsadila okolí. Vzduch vibroval od mikrotrysek malých strážců
nad hlavou. Mikroroboti čichače už prošli domem a nenarazili na nic podezřelého.
Vzduch byl čistý. Kancelář odesílatele byla v provozu.
Procházel jsem sám rozlehlými chodbami, které stvořila architektura
konce století. Mé kroky se nesly až ke stropu a v tisíci malých ozvěn padaly
zpět k zemi. Všude se ozýval šramot patřící zvířecím nájemníkům, kterým
tato čtvrť už dávno patřila právem výdržným. Jen zřídka jsem uslyšel smrtelné
zapištění způsobené zásahem strážců, jakoby všechen život kumulovaný kolem
mě v temných zákoutích tušil, co se děje a říkal si, že bude lepší vyklidit
pozice.
Šel jsem dál a ulpívaly na mě senzory neviditelných strážců v temnotách
a oči hladového národa, který se teprve chystal vládnout a zatím k tomu
pořád hledal sílu. Bitvu o tenhle dům ale už vyhrál.
Blížil jsem se ke kanceláři pro Předpovídání vývoje a usměrnění investic,
jak hrdě oznamovala do světa obyčejná reklamní samolepka.
Kancelář mě překvapila. Možná jsem čekal luxus jeskynního sídla Monte
Christa, možná nejmodernější vybavení. Šokovala mě ale strohost a řád,
který z ní vyzařoval. Nebyl to přísný pořádek, ale dokonalý systém a účelovost,
kterou jsem spíš vycítil než viděl. Ale to bylo vše.
Byl v ní jeden jediný muž bez sekretářky, poněkud menší postavy, snad
si mě znepřátelily dlouhé šedé vlasy, snad těkavé oči poněkud dále od sebe
něž bývá průměr. Jeho zavalité tělo jako by se stále potilo a produkovalo
tak zcela konkrétní zápach. Vliv čtvrtě se nezapřel.
„Jdete přesně," prohodil místo pozdravu.
Pozorně jsem se rozhlédl po místnosti a přemýšlel jestli se nejedná
o neuvěřitelnou souhru náhod. Nevšímal si mých rozpaků a naopak mě vyzval
abych ho následoval.
Za kanceláří se nacházela ještě jedna místnost zbavená zápachu a vybavená
koženými křesly a holotelevizí. Přesně jako kterákoliv jiná kancelář prezentující
svou nabídku nebo sama sebe. Měl jsem pocit, že marním čas.
„Posaďte se," vyzval mě.
Ani nevím proč jsem se posadil, nejspíš ze zvědavosti, když už jsem
podivnému podniku věnoval tolik svého času.
III.
Posadil se přímo proti mě. Seděl blízko, vryl jsem si do paměti jednotlivé
vrásky a uhry v jeho unaveném obličeji.
Promluvil první: „Možná vás má první otázka urazí a budete chtít odejít,
ale prosím alespoň chvíli mě poslouchejte." Zhluboka se nadechl a zeptal
se: „Proč jste sem přišel?"
Vzpomínám se, že jsem jen bezmocně zalapal po dechu. Jak to mohl říct
po tom všem? Trpělivě čekal, až se uklidním a začnu pravidelně dýchat.
Stále mlčel.
„Přišel jsem kvůli tomuhle dopisu," řekla jsem a vylovil z kapsy zmuchlanou
obálku.
„Aha."
„Nic víc mi o tom neřeknete?"
„Myslíte si, že umím předpovídat budoucnost. Podle vás jsem prorok
a vizionář," vyrazil ze sebe náhle.
Trochu mě zmátl, ale jak jinak si prorocký dopis vyložit? Popravdě
jsem řekl: „Ano."
Vítězně se usmál, zřejmě mě dostal tam, kam chtěl.
Odpověděl mi: „Ne příteli. Já nevidím do budoucnosti, já ji ovládám!"
Tentokrát jsem se vzpamatovával o trochu déle.
„Vaše rozvědka je samozřejmě perfektní," pokračoval. „Samozřejmě, že
za mnou nestojí celá armáda a vlivné finanční skupiny. O tom by jste už
věděli. Jsem jen obyčejný šéf kanceláře pro předpovídání vývoje a usměrňování
investic."
Zahleděl jsem se mu do očí. Vítězně se leskly, vzrušením rychleji dýchal
a hlas se mu mírně chvěl.
Pokud na vás někdo vysype z rukávu hromadu neuvěřitelných faktů, neuvěříte.
Nevěřil jsem ani já. To mi trochu vrátilo klid, který jsem potřeboval k
cynickému protiútoku: „Jste snad čaroděj?"
Dlouho se smál, spíš nekontrolovaně řval. Tvář mu zbrunátněla, spatřil
jsem dvě řady zkažených zubů, prskal, ovanul mě odporný pach jeho otevřené
tlamy. A on stále nekontrolovatelně pokračoval. Tento stav se přehnal jako
letní bouřka, skončil okamžitě. Pak už se na mě zase dívaly jen ty dvě
malé těkající očka.
„Jak jste na to přišel?" zeptal se. Tvář měl ale ještě rudou a takřka
neznatelně se mu při té otázce cukaly koutky rtů.
Pokrčil jsem rameny. Je zajímavější věřit na čarodějnici na koštěti
než na Boha a jeho moc dát lidem vlastnost vidět něco víc, než vidí obyčejní
smrtelníci jako já. Bůh nemá lidské vlastnosti, čarodějnice ano.
„Otázku jak jsem to svedl nechme být, i když si jsem jistý, že to vás
právě zajímá nejvíce. Napřed trochu teorie," prohlásil.
Dlouho do noci jsem pak musel poslouchat jeho výklad, založený takřka
výhradně na simulací chování lidské masy na superpočítačích. O této oblasti
výzkumu jsem neměl ani tušení a byl jsem skutečně překvapen, mohu-li ovšem
bezvýhradně věřit slovům pana Nikoho, kolik práce pečlivě utajené před
veřejností bylo na tomto vědním poli vykonáno.
Tyto simulace by mohly být úžasnou zbraní, pochopil-li jsem výklad
správně. Tato teorie nepracuje s lidskými masami ale spíš se sílícími nebo
slábnoucími proudy. Každý proud má svou sílu a je vzájemně provázán s ostatními
proudy. Silný proud, neboli mocný hlas veřejného mínění , nejde již moc
korigovat. To je ale možné u malých pramínků a teprve se formujících proudů
odpálením malé „bomby." V podstatě se jedná o nějakou akci, ale nejlepší
je představit si to jako mávnutí křídel např. motýla. Někde v Evropě mávne
křídly motýl a v Americe zastřelí za několik měsíců či let dalšího, tehdy
v roce 2060 už čtvrtého.
VI.
Stále jsem však byl poněkud mimo, proto jsem se zeptal: „A jaké je
možné využití vaší, připouštím že zajímavé, teorie?"
Místo odpovědi jsem dostal otázku: „Jste blázen?" Připouštím, že mě
trochu vyvedla z míry.
„Ne," proč bych měl být blázen?
„Tak proč si sakra myslíte, že jako radikál máte po padesáti letech
nepřetržité vlády největší šanci volební vítězství? Nebo snad vás vaše
ego vede k idiotskému poznání, že jste nejlepší, že ti před vámi byli ubozí
břídilové?" vyjel na mě dost ostře.
Sakra, sakra, sakra. Řekl jsem tehdy něco co jsem neměl. Pan Nikdo
vypadal dost vyčerpaně po důkladném výkladu, a přece věděl, že jsem pochopil
jen velmi málo.
„Opravdu nevím, proč se držím na špici. Snad už lidé konečně pochopili,
i když poněkud později, že je konzervativci nikam nedovedli," řekl jsem.
„Blázne, ani vy je nikam nevedete. Padesát let představuje nezvykle
dlouhou dobu, porovnáte-li ji například s minulostí, tehdy se vkus lidí
výrazně změnil s každými volbami. Lidé po změně a dynamice přímo touží,"
výrazně zvýšil hlas. „Můžete mi to tedy vy nějak vysvětlit. Myslím fakticky,
ještě lépe vědecky. Odmítám poslouchat politický projev."
Po pravdě jsem odpověděl, že nemůžu.
Podíval se mi zpříma do očí: „Vidíte, a já vám vědecké vysvětlení nabízím."
Náhle mě upoutalo něco docela jiného než jeho vědecká teorie. Na prostředníčku
pravé ruky se mu leskl zajímavý prsten.
„Co je prosím tohle?" nezdvořile jsem jej přerušil. Chvíli na mě nechápavě
hleděl a pak se rozesmál. Tentokrát tolik neprskal.
„Tohle je had Ouroboros . Had, který požírá sám sebe."
„Zajímavý paradox," řekl jsem.
„To tedy ano," usmál se.
Podíval se na hodinky a okamžitě zbledl. „Už nemáme moc času."
„Proč?"
„Za chvíli se rozezní městské sirény," prohlásil rozhodně.
„Proč? Co se děje? Jak to můžete vědět?"
„Mohu," prohlásil a hned pokročoval: „Teď mě musíte poslouchat." V
jeho hlase bylo něco zoufale naléhavého. „Jsem jeden z těch vědců, kteří
pod vedením konzervativců udržovali jejich vládu. Došlo ale k mocenským
bojům. Pamatujte, že vše záleží na klíčových místech, musíte tam vždy mít
své agenty. Pravděpodobnost ovlivnění proudů je vysoká. Díky mým zásahům,
věřte nebo ne, jste se dostal do čela preferencí."
Vnitřní síla a přesvědčení toho muže byly vysoké. Kývl jsem.
„Tady," podal mi DataDisk. „Je vše důležité. Musíte si najít ty správné
a schopné lidi a ovlivníte budoucnost."
Přijal jsem DataDisk a zeptal se: „Proč nás tak tlačí čas?"
Do místnosti místo odpovědi vpadl GeR Tkalamo, důstojní a šéf mojí
ochranky a zařval: „Pouliční gangy útočí! Musíme se stáhnout."
„Jdeme." řekl jsem pevným hlasem, tím který bude později vládnou planetě.
„Já nemůžu, "prohlásil pan Nikdo. Nebyl čas na přemýšlení. GeR mě táhl
za ruku pryč, jak matka malé neposlušné dítě. Zřetelně jsme z ulice slyšeli
střelbu a exploze. K přepadením vojenských objektů docházelo poměrně často
,a tak byly gangy vyzbrojeny i protitankovými zbraněmi.
Dávky z automatů tentokrát zabubnovaly v místnosti ,ze které jsme právě
vyběhli. Otočil jsem se ke dveřím, které zůstaly otevřené. Jak mě GeR táhl
a já byl otočený zády k němu, zakopl jsem a padal. V tom okamžiku se z
místnosti ozval pisklavý zvuk. Sekundu po něm v místnosti vybuchla bomba.
Pevněji jsem sevřel DataDisk.
Těsně před vchodem stála limuzína s výbavou, za kterou by nestyděl
ani velitel BigCatů a ochranka se činila. Když jsme se konečně rozjeli,
vybafl jsem na GeRa, právě když ze střílny kropil ulici ze svého ručního
děla, kterému se z podivného anachronismu stále říkalo pistole: „ Vím.
Už vím co mi nesedí! Jak věděl o té katastrofě? Z jeho řeči a teorie to
nijak nevyplynulo, přece vždy pracoval s určitou pravděpodobností, nikdy
nemohl nepředvídat chybu jednotlivce."
GeR vyvalil oči: „Proto jsme sem snad jeli, šéfe, aby vám to řekl případně
prodal, ne? Jaká teorie?"
Po celém městě se rozezněli poplachové sirény. Gangy útočily.
IV.
Jak si tu sedím v roce 2103 u svého pracovního stolu, pořád mě tento
problém nedává spát. Údaje z DataDisku mi pomohly ovládnout svět, připouštím.
Nikdo z vědců, kteří na teorii později pracovali, mi nevysvětlil předpověď
pana Nikoho o zničené charitě. Nevysvětlil mi to ani pan Nikdo, protože
jsme ho už nikdy nenašli. Zjistili jen, že si kancelář ve starém činžáku
najmul asi půl roku před naším setkáním a nikdy neměl s konzervativci nic
společného. To jsme věděli taky jistě.
Protože jsme teorii značně zpřesnili, byli jsme schopni přelstít konzervativní
vědce. Je to absurdní, ale nynější boj o politickou moc se z bilbordů přesunul
čistě na akademickou půdu a na kalkulačky.
Prohlížím si věstník vědecké fakulty Všesvětové univerzity, jako starý
prošedivělí kmet už toho moc v práci nevydržím a věda mi pomáhá jako skvělý
koníček. Vlastně je to můj koníček od srážky s panem Nikdo. Narážím na
článek: Nové objevy, týkající se stavby hmoty, energie, prostoru a času.
Času. Usměji se a je mi to jasné.
Musím napřed ale sehnat stříbrný prsten hada Ourobora.