Dvojí metr
Znovu se musím vrátit k problému, který jsem už nastínil v příspěvku
Ach, ta ubohá
malá zviřátka. Vede mě k tomu příspěvek TV Nova o návrhu úpravy zákona,
která by měla umožnit utrácet zatoulaná zvířata, pobývající v útulku déle
než šest týdnů.
V příspěvku promluvili zástupci obou stran - jednak pracovníci útulků
pro psy a kočky, jednak pracovníci ministerstva zemědělství, které je -
jak předpokládám - navrhovatelem úpravy zákona. Útulkáři tvrdili,
že není logické zabíjet zvířata. Ministerští tvrdili pravý
opak, argumentujíce tím, že pro některé obce je finančně často neúnosné
udržovat při životě velké množství odložených či zatoulaných zvířat často
i několik let. Obě strany měly samozřejmě svým způsobem pravdu. Jakýkoliv
druh zabíjení opravdu ukazuje na hnisavou ránu společnosti kasající se
svou pokročilou morálkou a humánností, ale na druhou stranu je také pravda,
že většina obcí (neřku-li stát) se topí v gigantických dluzích, a často
není dost financí ani na projekty které by udržely životy lidí v rámci
čehosi, co většina občanů považuje za samozřejmost, a co obvykle nazýváme
západním stylem života.
A ministerští přednesli velmi správný argument - že většina tzv.
ochránců zvířat velmi tvrdě protestuje proti zabíjení domácích miláčků,
jako jsou psi a kočky, ovšem v případě holubů kálících na nevhodných místech
v nevhodnou dobu, již tak striktními zastánci práv zvířat nejsou (nemluvě
o potkanech, které je možné navečer vidět pobíhat v okolí Hlavního nádraží).
Opět se tak setkáváme s dvojím metrem - jedním pro vyšší užitečné
savce (koně, psi, kočky, králíci atd.) a druhým pro škůdce (již
zmínění holubi, potkani a další zvířata, která jsou člověku potenciálně
nebezpečná). Zdá se, že všechna zvířata jsou rovna člověku v právu na život,
ale některá jsou si (zcela v Orwellovském duchu) přece jen poněkud rovnější.
Mám-li být konkrétní - pokud vám zvíře přináší potěšení (např. váš miloučký
pudlík, se kterým si každé odpoledne hrajete když se vrátíte z práce) je
samozřejmě zcela nemorální mu ubližovat, ale pokud je to zvíře, které vám
působí více škody než užitku (ten zatracený sousedovic čokl, který každý
večer štěká a na chodbách občůrává zábradlí), je zcela legitimní požadovat
jeho odstranění jakýmikoliv prostředky.
O čem takovýto přístup svědčí? Pouze o jedné věci: je vysoce pravděpodobné,
že jak lidé hodnotí zvířata, tak budou hodnotit i lidi. A tak je možné,
že jako některým útulkářům nevadí likvidace zvířecích škůdců,
nebude některým humanistům vadit likvidace škůdců lidských. Pak
je možné se setkat s prohlášeními, že trest smrti je přirozená obrana společnosti
před zločinností (i když si nevzpomínám na nějaká empirická data, která
by potvrzovala nižší výskyt kriminality v zemích s trestem smrti), že někteří
lidé (zejména ti s tmavší pletí) patří do kriminálu už jen z principu,
a se spoustou dalších mouder lidové tvořivosti, hojně napajené nevyhasínajícím
proudem lidské blbosti.
Aby nedošlo k omylu - netvrdím, že je dobré utrácet zaběhnutá zvířata.
Tvrdím pouze, že by bylo vhodné, aby lidé, kteří pronášejí jednoznačné
soudy o tom co je dobré a co není, začínali především u sebe a zamysleli
se nad tím, zda oni sami nedělají to, co kritizují u jiných. Zvláště pak
v případech, kdy se snaží tato svá tvrzení vnutit okolní společnosti, pro
kterou je často lákavé je příjmout. Protože je dobré o sobě vědět, že já
jsem ten kdo zachránil život roztomilému štěňátku, přivedl toho kriminálníka
na elektrické křeslo, poslal do vězení tu černou svini, nebo udělal cokoliv
podobně záslužného. Ale hlavně - je opravdu povznášející vědět, že konečně
něco nedělám jen pro svůj vlastní prospěch...
|