„Zkušenosti nám ukazují, že modrovlasí jsou největšími nástroji zla. Pověsit je málo, upalují se. Máme zprávy, že reverend nejčastěji podepisuje popravu modrovlasých. Za čarodějnictví.“
„Víš jistě, že má takovou moc?“
Slabý kouř se změnil v mlhu. Ve tmě se rozsvítily dvě velké červené lucerny. Hexagold sledoval jak se ze tmy nejprve vynořily nozdry, jenž chrlily obrovská oblaka dýmu, pak drakova hlava. Mohutný ještěr se soukal ze svého doupěte, zdálo se že je mnohem větší, než si Hex připouštěl.
„Jak můžete tohle tvrdit,“ ohradil se Hexagold, „Cožpak předem znáte její povahu? Jak můžete zavrhnout člověka, podle vzhledu, ze který nemůže? Podle barvy vlasů!“
Zdravím:
Jindřicha Rohlíka, Michala Reitera, Karla Vránu, Karla
Matějku, Roberta Štípka,
Františka Fuku, Dalibora Straku, Michaelu Ivasienkovou, Vlada
Rýšu, Ivana Adamoviče, Ondřeje Neffa, Martina Zoufa,
Quasimoda (ze Skeeve), Karla Beránka, Pavla Bláhovce, Romana
Mázla, Michala Maršála a Normál
One, všechny co čtou X magazín nebo Svět filmu a abych
nezapoměl, Anastazii i když
je jen kreslená.
V minulém díle (Hexagold - Vládkyně světa): Hexagold přijímá Kate a ručí za její ochranu. Kolem lidí s modrými vlasy kolují podivné pověsti. Jednou z nich vypráví o tom, že Kate bude budoucí vládkyní světa. Hexagold tomu odmítá věřit a všechny útoky na dívčin život úspěšně odráží. Ale nakonec jí ztratí, když ho čarodějnice Černá dáma obelstí a Kate zajme. Snaží se jí přesvědčit, aby zůstala na jejím zámku, jakmile však všechny pokusy selžou, pokusí se jí zabít. Schopnostmi, kterými dívka oplývá, a které neumí tak dobře ovládat se osvobodí. Hexagold, jenž se trochu děsí této síly se rozhodne, že Kate vystuduje hraničářkou školu a naučí se svou sílu ovládnout.
Tmavé, obrovské a husté mraky zakryly město a z
nich se spustil hustý liják. Ulicemi velké metropole se
proháněl divoký vítr, který ohýbal stromy, hučel v komínech
a zběsile rozhoupával vrzavé vývěsní tabule. Sedláci,
řemeslníci, obchodníci, čeledíni, ženy či muži, zkrátka
každý v tomhle městě se neodvažoval v takovém počasí
vycházet na ulici. Tady v horách se už přihodilo leccos za
takové bouře. Hory jsou zrádné. V tuhle nepříjemnou dobu by
jste na ulicích nepotkali živou duši.
A přesto...
Nízko nad zemí mezi sudy se zablýskl párek zelených
očí. Za malou chvíli se na mokré dlažbě ukázal tmavý
kocour. Rychle přeběhl ulici a zůstal pod okapem, aby se
vyhnul přímému dešti. Otřásl se zimou a neslyšně popošel
k obrovským dřevěným vratům. Zpozorněl. Jeho sluch se teď
zaměřoval na jiné zvuky než šum větru, či čvachtání deště.
Rozhlédl se, aby sebe ujistil, že je vzduch čistý a pak mrštně
zmizel v díře mezi stěnou a vraty.
A přesto...
Ulicemi se rozlehl klapot koňských kopyt. Nabíral na
hlasitosti. Ze tmy a mlhy se vynořilo dvojspřežní hnědých
koní táhnoucí krytý kočár. Na kozlíku se seděl muž v plášti
proti dešti a udržoval koně v pomalém klusu. Minul velká dřevěná
vrata, pod kterými před tím proběhlo to černé zvíře a bez
většího zájmu pokračoval dál. Klapot utichl. Kočí seskočil
z kozlíku, aby mohl otevřít dveře kočáru. Po schůdkách
sestoupila vysoká, štíhlá žena, kočí jí ukryl před hustým
slejvákem deštníkem. U nejbližšího domu se otevřely
dveře, paprsky světla vrhly na dlažbu obrys černé siluety.
Hluk deště byl na okamžik přehlušen tamní mluvou. Když pak
hlasy utichly, kočí vyskočil zpět na kozlík a klapot kopyt
se vytratil v dešti...
A přesto...
Z postranní ulice vyběhla tmavá postava, trochu vyšší
než byli lidé v tomhle městě. Za ní vyběhla jiná, o hlavu
a půl menší. Byla to záhadná dvojice, vzhledem k tomu, že v
prostřed velkého lijáku byly obě postavy suché a déšť se
jim bez problémů vyhýbal. Ta větší postava nejdříve
zaváhala uprostřed malého náměstí, až pak se vydala k velkým
dřevěným vratům. Nad nimi se skřípavě pohupovala vývěska,
na níž byl těžko čitelný nápis „Kruh“ a pod tím, ještě
nějaké zbytky po jiném slovním spojení. Větší postava
zabouchala na vrata a vyčkávala. Po krátké pomlce se velká
vrata otevřela jen natolik, aby muž stojící za nimi mohl
vyhlédnout ven a prohlédnout si nově příchozí. Zazněla
tichá mluva, a když vrátný skončil, vešla dvojice dovnitř.
„Pověz mi,“ promluvila modrovlasá, když
se posadila do veliké koupací kádě a namočila si vlasy.
Nikdy nebyla zvyklá na luxusní šampóny, mýdlo muselo stačit.
„Kdo všechno zasedá v radě kruhu?“
Hraničář Hexagold pomohl dívce promnout vlasy, aby se
mýdlo dostalo až ke kořenům a pak ji polil horkou vodou z
vědra.
„Devatenáct nejstarších hraničářů, chodců nebo
druidů. Každý musí za svůj život vykonat mnoho skutků, aby
se stal členem. Jsou to lidé, jenž prošli celý náš
kontinent křížem krážem.“
„Chtěl bys taky zasedat v radě?“ zeptala se Kate.
Hexagold se zamyslel. Nikdy netoužil o něčem podobném.
Byl spokojen se svým životem, nepotřeboval stoupat po žebříčcích,
honit se za dobrodružstvím, vtíravě nabízet druhým pomoc.
Kruh mu zajišťoval jistou oblast, část říše, ve které se
mohl pohybovat. Proč by usiloval o nějaké mocenské pozice v
kruhu?
„Nevím...“ odpověděl. Zadíval se dívce do očí.
Jak se za tři roky změnila! Když ji našel, bylo jí devět.
Sama by nepřežila týden. Tenhle zkažený svět odsoudil modré
vlasy za hranici zla. Mít modré vlasy znamenalo být
čarodějnicí nebo sluhou samotného ďábla. Mocní ze všech
koutů říše, bohatý šlechtici a knížata pořádali hony za
lidmi s modrými vlasy. I on se kdysi těchto výprav účastnil.
Kateřina Seddingsonová k takovým lidem patřila. Nad dívkou
se slitoval a nabídl jí ochranu. Zapřísahal se dokázat všem,
že pověry šířící se světem o modrovlasých jsou lži.
Tři roky ji zasvěcoval do tajů hraničářské profese, naučil
ji číst ve stopách, znát lesní plody, houby, poznat stromy
podle šišek, semen a listů. Naučil ji střílet z luku a
lovit malou zvěř. Dokázala si i připravit a uvařit. Tři
roky, když si představil, že předtím byla pouhým sirotkem.
A dnes ji čekalo přijetí do kruhu hraničářů. Rada musí
rozhodnout o každém novém členovi.
„Proč musím předstoupit?“ zeptala se Kate jakoby
četla myšlenky, „Říkals’, že hraničářství je
svobodné povolání.“
„A zůstane nadále. Avšak informace, a ochrana - to
je kruh. Být v kruhu znamená být. Kruh mi zajistí všechny
prostředky pro tvůj výcvik“
Hexagold si pokusil představit co by se změnilo, kdyby
kruh opustil. Kolik je na světě hraničářů? Potřeboval
ochranu? A informace? Když se nad tím zamýšlel, zjistil, že
by se bez kruhu asi obešel. Ale kruh byla pojistka. Mohl mu
pomoci, kdyby se dostal do problémů.
Kate vstala a Hexagold ji osušil ručníkem.
„Tohle si oblékni,“ nařídil jí a podal jí
komínek šatů. Tkaná košile, kožená vestička a kalhoty,
pak vysoké boty a nezbytné rukavice. Kate si zvykla, že šaty
jsou pro chlapce. V přírodě musela být pohyblivá a mrštná,
proto šaty měly přiléhat a v žádném pohybu nevadit. A pak,
hraničářky jsou spíš výjimkou, a nikdo se nechtěl zabývat
dámskými šaty.
„Nezapomeň si zakrýt vlasy,“ připomněl jí hraničář.
K tomu účelu měla hnědý šátek. Neměl by vzbudit u členů
rady podezření, říkal Hexagold, neboť to byl jeden z mnoha
doplňků, který se u hraničářů objevoval, zvlášť pak u dívek.
Nesměl vyčuhovat ani vlásek.
Chvíle minula a Kate byla oblečená. Skutečně teď
připomínala chlapce. Kate se také chovala více chlapecky a
její postava byla někdy dost přesvědčivá. Dokud neprojde změnou,
která ji učiní ženou.
„Hotová?“ zeptal se Hexagold. Dívka přikývla a
její hnědá kukadla se hraničáři zahleděla do očí.
„Půjdeme?“ hlesla.
Vyšli z pokoje. Tam na konci chodby, ze obrovskými dveřmi
měla být veliká místnost a tam zasedali členové rady.
Jakmile se dveře od pokoje zavřely, z pod postele
zamrkaly dvě zelené lampičky. Kocourek spokojeně zavrněl.
Neotálel však déle. Tento starý dům byl protkán myšími
chodbami, každý pokoj byl propojen velkou dírou, kterou se i
on snadno protáhl. Hraničáři neměli čas se starat o svůj
dům a tím mu usnadnili práci. Jeho úkol musel být dokončen
ve velké zasedací síni.
Veliká místnost se nořila do šera. Kolem byly
postaveny stoly těsně vedle sebe a za nimi sedělo devatenáct
nejstarších hraničářů. Vrásky a četné jizvy zdobily
jejich obličeje. Každý měl tvrdý výraz ve tváři, tak přísný
a odměřený, až z nich šel strach. Ovzduší zůstávalo
zahaleno do vážného ticha. Hexagold opatrně vstoupil do síně.
Uprostřed se zastavil, ruce složil na prsou ve znamení kruhu a
uklonil se. Kate se postavila vedle něj.
„Proč přicházíš chodče Hexagolde a jaké novinky
nám přinášíš,“ pronesl vážným a hlubokým hlasem muž
sedící uprostřed dlouhé řady stolů. Byl to předseda a zároveň
nejstarší člen (hraničáři odcházeli na odpočinek v padesáti
letech života). Po levém a pravém boku seděli vždy tři
další chodci. Na stranách posedávalo osazenstvo, tvořené
druidy a jinými skupinami hraničářů, mezi nimi jeden léčitel.
Otázka, kterou předseda rady položil byla jen formální,
k dodržení všech tradičních postupů. Hexagold měl teď
pokleknout na jedno koleno a vyslovit své přaní o přijmutí
nového člena. Tak také udělal.
„Povstaň a pověz nám něco o nováčkovi. Jaké důvody
tě vedly k rozhodnutí, přijmout ji do učení?“
„Vážená rado kruhu. Kateřina z neznámého rodu
Seddingsonů jsem nalezl v ohořelých troskách jednoho sirotčince.
Tehdy jsem u ní objevil nadání pro parapsychologické
schopnosti, konkrétně pro pyrokinezi a proto jsem se rozhodl
zaučit ji v hraničářských umění. Více než tři roky jsme
chodili po říši, tak jak mi doporučil kruh. O tom, že má v
tomhle směru nadání není pochyb,...“ Hexagold pečlivě
vyjmenoval vše co dívku naučil. „Dokáže přežít v
drsných podmínkách přírody, pokud se vyhne dravé zvěři.
Avšak tři roky jsou málo a její výcvik potřebuje více
času, prostoru a odbornost kruhu.
„Tvrdíš, že zvládne pyrokinezi?“, zamračil se
mluvčí a zároveň předseda. Hexagold jeho nedůvěru
pochopil, neboť začínat s parapsychickými schopnosti není v
devíti běžné. Mladí hraničáři si většinou toto nadání
uvědomí mnohem později. Mnoho let před tím musí strávit
odloučeni od lidi a přežívat v hlubokých lesích, daleko od
městského pohodlí. Proto je hraničářů pomálu a ne každý
se jím chce stát.
„Kateřino, přistup blíž, prosím“ pokynul jí předseda.
Dívka uposlechla, cítila však strach. Všichni členové kruhu
si ji podivně prohlíželi, v jejich pohledu byla přísnost a
kritická odměřenost. Muž sedící uprostřed před ni
postavil tlustou a vysokou svící a dvěmi prsty uhasil plamen.
„Tak má milá, teď ukaž co umíš,“ prohlásil, avšak
jakmile to dořekl, knot svíce vzplál jasným plamenem. Přítomnými
proběhl pocit úžasu. Nastala krátká pauza. Teprve předsedající
hraničář ji přerušil.
„To je nanejvýš velice podivné. Pověz mi děvče,
jak daleko musíš stát, abys to byla schopná provést.“
Kate bezradně pokrčila rameny: „Nevím, takhle jsem
to nikdy nezkoušela“
Dveře, jenž měly uzavírat jediný vchod do místnosti
zůstaly přece jen trochu otevřené. To velice uvítalo černé
zvíře, jenž se s kočičí mrštností protáhlo dovnitř a
tichounce se připlížilo k nohám starého druida, jenž seděl
úplně na kraji řady. Nikdo z přítomných si nedával pozor
na své myšlenky a to byla pro kocoura ta správná chvíle, jak
zničit lidské štěstí, ale zároveň, jak vytěžit moc.
Stačila jen malá zrádná myšlenka, aby ten druid získal, byť
jen nepatrné, ale určité podezření.
Nejstarší hraničář zatím mluvil s Hexagoldem.
„Žádáš tedy učitele. Koho z nás bys chtěl
přednostně?“
„Nemohu si dovolit obtěžovat členy rady a krátit
jejich volný čas, kterého mají už tak málo. Žádám jen
jistou podporu od kruhu. Chci byt zproštěn povinností ke
svému teritoriu a získat neomezený pohyb po celé Ragonii. A v
neposlední řadě i finanční pomoc.“
„Chceš tedy pověřit sám sebe,“ shrnul to hraničář
napravo.
„Správně,“ potvrdil Hexagold.
Předseda potřásal hlavou, prohlédl si tváře svých
členů a pravil: „Rada se poradí, zatím vám můžeme nabídnout
nocleh. Zítra ráno vás seznámíme s verdiktem.“
„Bude mi ctí,“ poklonil se Hexagold a otočil se ke
dveřím. Ten pohyb už nedokončil, neboť si všiml jak jeden z
členů, druid, povstal a promluvil.
„Vážený předsedo, mohu položit chodci jednu otázku?“
Nejstarší hraničář mu pokynul.
„Ptej se, tedy.“
„Chodče Hexagolde, zdá se mi nepřirozené, až
podezřelé, že ta dívka má zakryté vlasy. Co zakrývá,
odhal nám ji.“
Hexagolda polilo horko a nasucho polkl. Do jeho zraku se
zabodl předsedův přísný pohled.
„Učiň, jak bylo řečeno!“
Hexagold cítil tlukot svého srdce. Na dívčích očích
uviděl zděšení. Pomalu rozvázal uzel na šátku a ...
odhalil jí vlasy ...
Modré vlasy - ne tak modré, jako je obloha či hladina
jezera. Barva vlasů byla směs modré a trochu fialové, na
okrajích zase do růžova. Navíc se na světle každý vlásek
trochu třpytil. To všechno vyvolalo nejprve údiv, posléze však
rozhořčení rady kruhu. Předseda prudce vstal a paží ukázal
na dveře.
„Ta čarodějnice musí okamžitě ven. Kruh nechce mít
s těmito lidmi nic společného,“ křičel. „Jak ses vůbec
opovážil žádat nás o přispěni, když je to čarodějnice.“
„Jak můžete tohle tvrdit,“ ohradil se Hexagold, „Cožpak
předem znáte její povahu. Jak můžete zavrhnout člověka,
podle vzhledu, ze který nemůže. Podle barvy vlasů!“ Jeho
projev se ztrácel ve hluku, který vytvořilo devatenáct křičících
lidí. Nikdo ho zřejmě neposlouchal.
„Už její narození byl zločin!“ pak náhle
zaslechl.
„TAK DOST!“ překřičel je, „Tohle že je kruh?“
Kupodivu to pomohlo a hraničáři potichli.
„Tohle je rada kruhu? Tahle banda rasistů? Dělá se
mi z vás blbě!“ Hexagold pociťoval jak jej zaplavuje hněv.
Pokračoval ve svém projevu. „Nikdo přece nemá právo brát
bez důvodně život druhému. Cožpak o to kruh nebojuje?
Cožpak naše práce není ochrana lidského života? Vše co
člověka dnes ohrožuje je většinou opět dílem člověka.
Lupiče, loupežníky, ty suďte a popravujte. Zaslouží si
oprátku za své činy. Ale ona ještě nic neprovedla, není důvodu
ji zavrhovat a posílat na smrt.“
„Zkušenosti, hraničáři, nám ukazují, že
modrovlasí jsou největšími nástroji zla. Pověsit je málo,
upalují se. Máme zprávy, že reverend nejčastěji podepisuje
popravu modrovlasých. Za čarodějnictví.“
„Přece nebudete církvi věřit. Skupině fanatiků,
jenž se vypravují pohádky o nějakém ochránci. Nazývají ho
všemohoucím“
„Rada se od toho distancuje. Nebude v tomhle směru
podnikat žádné kroky. Tobě chodče dávám dvě možnosti.
Buď se vzdáš jí a necháš na osudu, aby řídil její kroky
životem, nebo odejdeš z kruhu.“ Hraničář si uvědomil, že
okolí ztichlo. Rozhodl se jej prolomit co nejdřív.
„Volím druhou možnost,“ uzavřel s konečnou
platností. Chytil dívku pevně za ruku a vykročil ke dveřím.
Hraničáři za jeho zády se rozhlučeli.
Tmavě černý kocour již dávno nesledoval další dění. Vyběhl na dlažbu a zastavil se. Ze dvora zaslechl štěkot. V jiné části města mu odpověděl další . Postupně se rozštěkali všichni psi ve městě. Odněkud se přiřítila koule plná chlupů, černý kocour jen tak tak uskočil. Postavil se na zadní a zaprskal. Pes se k němu blížil, jeho tesáky se zaleskly. Když se dostatečně přiblížil, sekl ho kocour přes čumák tlapou ozbrojenou ostrými drápy. Pes se stáhnul, natáhl packy dopředu a rozštěkal se. Úzké kočičí oči se zablýskly, ve vzduchu zavoněl ozón, ozvalo se psí zakňučení. Tmavá skvrna využila chvilky, hbitě vyšplhala na plot a odtud na střechu domu.
Malá světlá místnost. Dobře zařízený pokoj.
Novomanželské lůžko, toaletní stoleček, skřínky ze
vzácného dřeva s uměleckým vyřezáváním, koberec, kůže,
po stranách ozdobné stojany na svíčky a na stěnách překrásné
a jistě drahé gobelíny. Pokojík stvořený pro dvě zamilované
hrdličky, čemuž jistě odpovídala i cena za jednu noc. Protože
tuhle nádheru si mohl dovolit jen velmi drahý hotel a pokoj byl
asi připraven pro bohaté šlechtice, vévody, či krále.
Vysoká mladá žena v překrásných červených šatech
lemovaných nízkou krajkou, procházela po pokoji sem tam.
Musela být hodně rozrušená, několikrát se posadila na okraj
lůžka, nato zase vstala, aby přistoupila k oknu.
Její šaty zřejmě nepatřily k nejlevnějším, aby však
svou krásu ještě zvýraznila nosila kolem krku korále ze
vzácných kamenů. Její tvář by se dala popsat slovem
roztomilá, ale něco se skrývalo v jejích modrozelených očích.
Byla to lstivost a vypočítavost. A na hlavě nosila černou látku,
jenž zakrývala všechny vlasy.
Do ticha, jenž bylo přerušováno monotónímy kroky,
jak žena přecházela po pokoji se ozvalo nehlučné zaškrábání
na okno.
„Konečně!“ vydechla žena. Otevřela okno a do
pokoje vběhlo černé zvíře. Okolo zavířil proud magie,
žena se přitiskla ke stěně. Kocourovi přední tlapy se
zvedly a protáhly. Celý jeho tvar se zvětšil a změnila se
barva srsti, teď spíš kůže. Kocouří hlava se plynule proměnila
v hlavu lidskou. Poté co vítr ustal, zůstal uprostřed pokoje
stát nahý muž ve věku nad dvacet pět let. Jeho postava se
nedala nazvat silácká, spíš naopak. Ale síla nebyla v jeho případě
nutná, protože mocí kterou vládl by si s nejedním silákem
hravě poradil. A jeho vlasy měly barvu modrou.
„Tak co?“ hořela žena nedočkavostí.
Nahý muž se mírně pousmál a odpověděl: „Je
naše.“
Žena ho objala kolem krku: „Och můj milý, ani nevíš
jak jsem ráda, že se to povedlo. Máme další duši, další
čarodějku.“
„Víš jistě, že má takovou moc?“
„Jsem si naprosto jistá. Nebožka Černá dáma taky
začínala ohněm. A oheň má velikou moc!“
„Větší než láska?“
Nastalo dlouhé ticho. Muž se dlouze díval do jejích
jiskrných očí, až nakonec pronesl: „Miluji tě Gil.“
„Já taky Artone“
Bylo ráno. Kate vyběhla do stáje a protáhla se. Za
ní vešel Hexagold a hostinský. Ten právě byl u prostřed
věty.
„ ... takového nikde nepořídíš. Vidíš, tady ho mám,“
ukázal na šedivého mohutného hřebce.
„No...,“ hlesl Hexagold.
„Za ty peníze, ... co víc si přát. Handlíř ti za
tak málo nedá ani chromého.“ Hexagold věděl co si hostinský
myslí o stavu jeho financí, ale zdržel se jakýchkoliv
komentářů. Teď hlavně potřeboval koně, aby se co
nejrychleji vzdálil z města. Členové rady mu sice slíbili,
že se budou od všeho distancovat, ale... Nevěřil jim.
„Kate, nechoď daleko!“ zavolal na dívku.
„Budu na tebe čekat před vchodem na ulici,“
odpověděla a vyběhla ven.
„Mládí se musí prolítat. Má v sobě mnoho elánu.“
prohlásil nestranně hostinský.
„Bude k tomu mít hodně příležitostí, čeká nás
dlouhá cesta,“ zabručel Hexagold, nato se otočil na tlustého
vousatého muže s pleší na hlavě. „Mimochodem, počítáš
s tím, že ponese nás dva?“
Tlouštík mávl rukou. „Chudák nesl těžší. Nechal
nám ho tady nějakej bejvalej hrabě. Možná ho stará
vyhodila. Tlustej jak vepř. Ožral se jak prase, do němoty,
prej ze žalu. Neměl pak čím zaplatit, asi ho ta jeho slepice
obrala o všechny jeho peníze. Tak jsem ho vyrazil a koně jsem
si pochopitelně nechal. Jó, koně jsou dneska drahý.“
„Tak dobře krčmáři, tady máš měšec. Ale ručíš
mi za něj hlavou!“ pohrozil Hexagold.
Kate se ocitla na prašné cestě. Bylo nádherné
ráno, sluneční paprsky ozařovaly vrcholky hor, sem dolů do
údolí však ještě nepronikly. Díky horám byl vidět jen krátký
výsek oblohy, jenž byl politý nebeskou modří a neposkvrněn
ani mráčkem. A jak krásně voněl vzduch! Lehký vánek, jenž
zabloudil sem do údolí si pohrál s černým šátkem, který
Kate nosila na zakrytí vlasů.
Popošla na roh krčmy, aby se porozhlédla po náměstí.
Než však si cokoliv uvědomila, něčí ruka jí pevně
sevřela, pak jiná jí zacpala pusu, aby ne křičela. Snažila
se vytrhnout, ale sevření bylo silné, až bolestivé. Potom
jí něco zakrylo oči, zřejmě kus tmavé látky. Nyní už
byla kompletně odzbrojená, protože nemohla použít ani svou
zvláštní schopnost.
„Pevněji,“ uslyšela ženský hlas, „ať nic nevidí.
Tak nám nemůže ublížit.“
Teď věděla, že únosci jsou dva, a jeden z nich je
žena. Vlekli jí po zemi, potom po schodech, protáhli ji
úzkým otvorem. Posadila se. Snad seděla v nějakém vozu či
kočáře, neboť ten se záhy dal do pohybu. Zezadu k ní dolehl
klapot koňských kopyt, z čehož odvodila, že seděla zády ke
směru jízdy.
Chtěla křičet, únosci jí však uvázali ústa
roubíkem.
Nemohla se ani hýbat, protože byla svázaná dostatečně
pevně.
Nemohla dělat vůbec nic, protože neviděla. Její
zvláštní schopnost byla podmíněna zrakem, a tak si dívka
pomalu uvědomovala, že jí nezbývá jiná možnost, než...
podlehnout.
Dlouho se nic nedělo. Až pak se klapot kopyt změnil v
tlumený dusot. Opustili město a vydali se zřejmě po místní
cestě. Oknem kočáru dopadl na Katinu pravou tvář sluneční
paprsek. Teď už věděla víc. Jejich cíl snad ležel na jih
od Loven Sita.
„Kate!“
Hexagold nejdříve cítil zlost, avšak, když se mu nadále
nedostávala odpověď jeho zlost pomalu přecházela ve strach.
Strach o ní. Stál na náměstí, teď už plně oděn do
cestovních šatů a připraven vyrazit. Na zádech měl
upevněnou svojí zbraň. V jedné ruce držel uzdu nového koně
a druhou měl opřenou v bok. Na pozadí se rýsovaly Dračí
hory. Nedaleko od něj si u domku hrál malý chlapec s dřívky.
Hexagold přistoupil k němu a zeptal se.
„Neviděl pane,“ odpověděl chlapec a upřeně se
zadíval muži do tváře. Byl to nevinný výraz, jaký často vídával
u Kate.
„A nikdo jiný tudy nešel?“
Chlapec se zamyslel. „Před chvílí ano, pane.“
„Kdo?“
„Kočár, pane.“
„Kam jel?“ vyzvídal hraničář. Chlapec vstal a
rukou ukázal na jih, tam kde se tyčily vrcholky Dračích hor.
Kůň zastavil. Kdosi musel do kočáru nastoupit protože
Kate vnímala jeho otřesy. Potom se dal znovu do pohybu. Dlouho
se nic nedělo jen dusot kopyt a drncání tvořilo její jediný
sluchový vjem. Teď v něm bylo ještě něco jiného ... pocit
cizí přítomnosti, avšak příliš slabý, aby ji mohl napovědět.
„Ty si Kateřina, že?“. Její hlas byl sladký. Kate
však nemohla odpovědět, tak jen souhlasně kývla hlavou.
„Musíš mi prominout ten únos. Bylo to nutné. Teď
už ti ty pouta sundám.“
Náraz světla dívku na okamžik oslepil. Do rukou ji
už neškrtila pevně utažená pouta a ústa měla volná. Avšak
nezačala křičet, ani se nesnažila utéct, beztak ujeli hezkou
dálku od města. Zato si dobře prohlédla ženu.
Byla vysoká, štíhlá. Měla dlouhé, hebké, tmavě
červené šaty, jenž měly okraje lemované nízkou kraječkou.
Ve tváři byla trochu snědá a oči svou zelenomodrou barvou
vyjadřovaly lstivost. I ona měla zakrytou hlavu černým šátkem,
tak že nevykukoval ani vlásek. Na krku ve výstřihu se jí třpytil
zvláštní amulet, jenž představoval květ modré růže. Natáhla
k dívce ruku, Kate instinktivně ucukla.
„Neboj se mě, nic ti neudělám. Mě říkají
Gillian,“ pronesla sladce. Kate tedy podlehla a nechala si
sundat svůj šátek. Odhalila tak své vlasy - modré vlasy - a
rukama si je lehce upravila
„Chudák, bylas sama v té hrozné společnosti.“
Kateřina si ženu dlouze prohlížela a přemýšlela
jak na to reagovat. Ta žena určitě něco skrývá, cítila to.
„Mám ale přítele.“
„Dřív nebo později by tě zradil. Teď si mezi svými,
pohleď,“ řekla a sundala si svou černou pokrývku hlavy.
Tím dokázal svoje slova.
„Vy taky...?“
„Ano, a je nás víc. Mnohem víc než si lidé myslí,“
žena sklopila oči, „Taky jsem byla tak malá jako ty a
hrozilo mi stejné nebezpečí jako tobě. Právě tenkrát se začal
šířit ta historka o modrovlasých čarodějích a čarodějnicích.
Že prý se rodí při zatmění, takový nesmysl. Ty zvěsti šířily
od církve a sekt. A tak se sešla skupina modrovlasých a založila
společnost. Časem se rozrostla, a postavili jsme si město -
Bloven. To slovo ve staré mluvě označovalo modrou růži. A
tenhle amulet představuje náš znak.“
„Nikdy jsem o takovém městě neslyšela.“
„Nikdo o něm neví. Leží totiž poblíž dračí
jeskyně. Ten starý drak dávno zemřel, ale nikdo z lidi se
dosud k tomu místu neodváží přiblížit, protože stále
kolují zvěsti o jeho obětech.“
„Ty zvěsti jsou vaše, že?“
„Jsi bystrá děvenko. Bojujeme s náboženskými
fanatiky jako s rovným. Používáme stejných prostředků jako
oni a vyplácí se to.“ Gil se lokty opřela o kolena a
naklonila se blíž k dívce.
„Víš Kateřino, tohle je pro tebe skutečný domov.
Domov všech modrovlasých lidí, je chráněn a je svobodný. Až
vyrosteš do hezké ženy a bude ti osmnáct let, staneš se
plnoprávnou členkou naší společnosti. Vdáš se a budeš mít
krásný život. Na strach z upálení tu zůstanou jen matné
vzpomínky o tom, že kdysi něco jako strach existovalo.“
„Ale Hex, můj přítel, by mě ochránil,“ namítla.
„Jednou možná, podruhé už ne. Proti jednomu možná,
ale pokud se postaví proti církvi, převálcují ho a tobě už
nepomůže. Včera si sice měla štěstí, kruh nemá fanatiky příliš
v lásce. Podruhé by to nemuselo dopadnout tak dobře.“
Kate vykulila oči: „Jako to víte? Hex říkal, že
rozhodnutí rady jsou pro ostatní lid tajné a nesmí proniknout
zdmi jejich sídla.“
„Milá zlatá, tomu nesmíš věřit. Lidé nenávidí
modré vlasy . Budou dělat všechno proto, aby se nás zbavili,“
zamyslela se, „ A my jim vyhovíme jen částečně, odejdeme
do hor, kde si vybudujeme vlastní království, kde si budou všichni
rovni.“
Na malý okamžik se prosadil dusot kopyt a zvuk drncání
kočáru, než jej dívka zahnala opět do pozadí.
„Asi vám věřím,“ řekla.
„Naše město je ti otevřeno,“ usmála se Gil, „Dáme
ti vše co budeš potřebovat, přátele, vzdělání a já ti
dám svou mateřskou péči. Naučím tě ovládat sílu, kterou
máš a o které ještě nevíš.“
Hexagold stál na rozcestí, držel svůj hněv a
potlačoval strach. Jestli byla pravda co si myslel, pak musela být
v tom kočáře, který chlapec zahlídl. Prošel obě části města
a kromě ranní ospalosti nenašel nic jiného. Od rána uběhlo
několik hodin, než se rozhodl vydat se po prašné cestě k
jihu. Ale dračí hory... to je spousta údolí a rozsedlin a v
každé je nějaké vesnička nebo usedlost. Ke každé, byť je
to jen malá osada, nebo dokonce samota vede jedna cesta. Hledal
tedy stopy, tak jak už je jako hraničář zvyklý. Až sem ho
zavedly podkovy koňských kopyt a dvě rovnoběžné rýhy v
prachu od kol. Zde stopy znenadání končily.
Studený a nenadále silný vítr mu rozcuchal vlasy. Ze
šedavé cesty se zvedl prach, jenž počal kroužit ve větším
víru. Hexagold to pozoroval a došel mu smysl celého divadla.
Nakonec zkusil levou cestu.
Přešlo poledne a odpoledne, nadcházel večer, smrákalo
se. Vůz tažen koňmi byl již hodný kus cesty od Loven Sita,
největšího města říše. Dusot kopyt se opakoval ve stále
stejném rytmu a uspával.
„Budeme tam každou chvilku,“ prohlásila Gillian.
Úzká cesta je vyvedla na široké prostranství. Místo
to bylo nepřívětivé až hrůzostrašné. Jeskyně připomínala
chřtán netvora, před nímž leželo mnoho kostí a lidských
lebek. Kate se zatřásla hrůzou.
„Jen se neboj, kotě. Žádné nebezpečí ti nehrozí“
„A co když ten starý netvor ještě žije?“
Gillian se zasmála. Vystoupili z vozu vydali se k
jeskyni. Ještě předtím se Kate seznámila s Artonem.
„Vy máte taky modré vlasy?“ vyzvídala. Arton si na
důkaz sundal šátek.
„Mezi námi není nikdo z lidí,“ dodal. Kate
pocítila zamrazení. Jako by ona nebyla člověk?
Gil vedla Kate chodbami jeskyně. Dívka nezakrývala
obdiv krápníkových ozdob, které tvořily dlouhé rampouchy,
ze země vyrůstající hradby a věže či tlusté a hubené
sloupy - stalagnáty. Kromě ozvěn kroků, které vydávala
trojice se jeskyní rozléhalo kapání vody nasycené vápencem,
tvoříce tak po dlouhá staletí tu jeskynní nádheru. Hlouběji
v jeskyní bylo možné slyšet bublání a syčení podzemí
řeky. Kate si uvědomila, že bez znalosti podzemí by jistě v
jeskyních zabloudila. Netušila jak daleko již došli, ale byli
na cestě dlouho protože Arton již zapaloval druhou pochodeň.
„Tam se podívej Kateřino!“ Gil dívku zavedla do
úzké chodby. Udělali jen pár kroků, než se ocitli v
křišťálové jeskyni. „Vidíš, tady dole je spoustu
bohatství. Takových je tu spousta, křišťálových,
diamantových, smaragdových.“ Gillianiny oči plály. Pak
podala dívce jeden nevelký drahokam. „Schovej si ho. Abys
nikdy nebyla sama.“ Kate dar přijala, zabalila si ho do šátku
a schovala v kapse.
Vpředu začalo prosvítat denní světlo. Jak se blížili
k otvoru, bylo ho čím dál tím víc. Arton uhasil pochodeň.
Když prošli úzkou chodbou, otevřela se před nimi široká
krajina. Bylo to vlastně obrovské údolí, ze všech stran
obehnané ostrými vrchy Dračího pohoří. Středem údolí
tekla čirá řeka a kolem ní se kupily domky, chýše, stáje,
farmy a obchody. Město nebylo zas až tak veliké, asi jako
jedna čtvrť Loven Sita. Ostatní půda byla rozdělena do ohrad
a v nich se pásly ovce.
„Vítej v Blovenu, Kateřino“
„Je nádherné,“ vydechla. „Jak to že nikdo z lidí
takové město neobjevil? Je přece dost veliké...“
„Nikomu se nepodaří překonat ostré vrchy Dračích
hor. Jediná cesta je jeskyní,“ vysvětli jí Arton.
Popošli blíže k městu. Cesta od jeskyně byla dobře
udržovaná, bez kamenů a kořenů, a proto se jim šlo snadno,
mohli jít rychleji než jeskyní. Na plácku za okrajem města
si hrálo několik dětí. Všechny měly modré vlasy. Na okraji
plácku stály dvě modrovlasé maminky a povídaly si. Kolem
projel vůz, sedlák, který na něm seděl měl taktéž modré
vlasy.
„Nevěděla jsem, že takových lidí jako jsem já je
tolik.“
„Teď už mi věříš?“ usmála se na ni Gil.
Dívka přikývla.
Mezitím přešla noc a po ní další den. Hexagold
vyrazil brzy. Štval svého koně do největší rychlosti. Již
tušil kam mohli Kateřinu unést. Zdálo se mu to příliš
nesmyslné. Lidé z okolí mu vyprávěli o starém drakovi,
který stále ještě hlídá svou jeskyni. Několik sedláků mu
potvrdilo, že se jim ztrácí dobytek na pastvinách. Nechtěl
těm zvěstem věřit.
Vjel na plošinu před jeskyní a okamžitě ho přes nos
udeřil nechutný zápach. Mršina. Slezl z koně a z úžasem na
tváři si prohlížel okolí. Mezi balvany se povalovaly kosti různých
tvarů, části koster, čelisti i celé lebky, jak zvířecích,
tak lidských. Zvedal se mu žaludek. A z jeskyně vycházel
dým.
Ptal se sám sebe, zda tomu skutečně uvěřil. Všechno
bylo tak opravdové a přesvědčivé. Pořád to mohl být
podvod. Mohl zakrýt únosce před zvědavci. Možná to mělo
ukrýt něco důležitější ho. Nic nezmůžou proti hraničáři!
Nějak ho ta myšlenka nepovzbudila. Přesto se rozhodl
udělat pár kroků v před a pro jistotu vytáhnul z pochvy meč.
Stále se nic nedělo, jen kouř a zápach. A kosti. Uvažoval.
Kosti mohly být původní. Možná tu kdysi nějaký drak žil.
Sebral jednu kost. Bylo očividně stará. Kouř se dá udělat
všelijak, stačí mokré dřevo a listí. A jak postupoval po
kamenech k jeskyni, jeho zrak se upoutal na větší objekt. Byl
to rozbitý, na půl spálený kočár. Přeskočil několik
kamenů a zastavil se u něj. Nebylo na něm nic k viděni,
netušil proč ho při tom mrazilo v zádech. Sehnul se aby si
lépe prohlédl několik pramínků vlasů ležících v písku.
Byly modré.
Hexagold zbledl jako smrtka, ruce se mu začaly třást.
Ten okamžik trval krátce. Pak se začal smát. Bylo to až příliš
přesvědčivé než aby tomu věřil. Samozřejmě, žádný
drak, jen jakási kouřová clona, aby uchovala něco skrytého,
něco co se schovávalo tam v jeskyni a muselo to být velice
tajné.
Náhle ho smích přešel. Pouze několik sekund bylo
ticho, pak se zem začala třást a dunět. Chřtán jeskyně
vyloudil velice silný řev. Slabý kouř se změnil v mlhu. Ve
tmě se rozsvítily dvě velké červené lucerny. Hexagold
sledoval jak se ze tmy nejprve vynořily nozdry, jenž chrlily
obrovská oblaka dýmu, pak drakova hlava. Mohutný ještěr se
soukal ze svého doupěte, zdálo se že je mnohem větší, než
si Hex připouštěl. Bojovat s drakem? Nebyl blázen. Pokoušel
se myslet na budoucnost, na to že má ještě zhruba dvě
třetiny života před sebou. Moc času však na to neměl. Drak
vyplivl ohnivou kouli, která Hexagolda minula jen o malý
kousek. Hex zvolil taktický ústup. Doběhl ke koni, naskočil a
vyrazil do lesa. Za zády stále slyšel dunivý řev.
U okraje cesty seděl chlapec s lokty opřenýma o kolena
a s hlavou skloněnou. Kate si ho všimla a přisedla si k němu.
Vypadal smutně, možná ho mohla trochu potěšit. Měl
pochopitelně modré vlasy, na to si už dívka zvykla. Během
dvou týdnů si už zvykla na mnoho zvláštností tohoto města,
začínalo jí to všechno všednět. Chodila do školy, učila
se číst, ačkoliv ji to Hex dávno naučil. Slibovali jí, že
ji naučí ovládat své skryté schopnosti, no místo toho ji učili
sčítat. Na co to bude potřebovat? Vždycky dá dohromady jedna
a jedna... Nudila se, byla zvyklá každý den vidět novou
krajinu, nové vesnice, nové tváře.
Chtěla si aspoň popovídat.
„Je ti hodně smutno?“ zeptala se sladce. Chlapec
zvedl hlavu. Jeho hnědé oči si zkoumavě prohlížely
Kateřinu.
„Ty jsi ta nová?“
Kate přikývla. Chlapec znovu sklonil hlavu.
„Nechtěl by sis promluvit?“ navrhla Kate. Kluk se na
ni znovu podíval.
„A o čem?“
„Něco tě musí bolet, jinak by jsi tu takhle neseděl“
Kluk neodpověděl, jen upřeně sledoval něco za ní.
„Zkus nejdřív své jméno,“ pobídla ho.
„Robin, tak mi říkají,“ odpověděl, „Robin z
rodu Ráhenů“
„Ty jsi šlechtic?“
„Proč myslíš?“
„Měšťané a obyčejní lidé mají většinou
obyčejné jméno, jako já - Kateřina Seddingsonová.“
„To přece není obyčejné jméno,“ namítl Robin.
„Já vím,“ přiznala Kate, „je cizí, ale nemá to
,z rodu`“
Chvíli bylo ticho.
„Ano, máš pravdu, můj otec byl šlechtic.“
Kateřina sebou trhla. Snad to ten chlapec tak nemyslel?
„Chceš říct, že už není?“
„Ale je, jenom ne můj. Vzali mě otci a místo toho mě
svěřili farmáři. Protože jsem měl modré vlasy. Namluvili
mu, že tady nehrozí žádné nebezpečí.“
„Stýská se ti Robine?“
„Stalo se to před rokem, Nejdřív to bylo báječné.
Doma mi hrozilo smrtelné nebezpečí a mému otci taky. Nesměl
sem si hrát venku, protože mě mohli zabít. Tady tomu tak
není. Jenomže už to není to, co to bývalo. Máš pravdu stýská
se mi.“
„Mě se taky stýská. Mám tam venku přítele, co
slíbil že mě ochrání, ale Gillian, naše paní říkala, že
by mě zradil. Nemohu tomu věřit. To by Hex nikdy neudělal.“
„Čím je tvůj přítel?“
„Je hraničář.“
Robin se zamyslel. „Otec říkal, že hraničáři jsou
poctiví, a spravedliví. Každému měří stejně. A ochraňují
vesnice před nočními netvory a přízraky. Myslím že pokud
ti dal slib, že ho dodrží i kdyby měl zemřít“
Kateřina sklopila oči. „Já jsem ho zradila. Odešla
jsem, aniž bych mu dala vědět.“
„Kate?“ Ten hlas patřil Gillian. „Je už pozdě
večer, musíš na kutě“
„Ano paní.“ Vstala a oprášila si šaty.
„Ty taky Robine. Vrať se ke svému otci“
Robin vstal nepřítomně. Kateřina ho dlouho
pozorovala, jak se jeho postavička zmenšuje v dlouhé ulici
obehnané domky a vilkami. Byl smutný. Ona byla taky smutná.
Strašně se jí stýskalo po cestováni, dobrodružství a po
Hexagoldovi.
„Tak co tam tak dlouho děláš?“ uslyšela přísný
hlas za zády.
„Už jdu paní“
„Říkej mi matko!“
Hexagold seděl u ohně a nepřítomně do něj zíral.
Jeho hlavou se za tu dobu prohnalo již mnoho podivných myšlenek
a nápadů. Měl děsivé podezření. Prošel snad všechny
mapy, co se mu podařilo v Lovenu sehnat, a stále nevěděl nic
určitého. Nahlédl do map různých kvalit, některé byly dost
podrobné, na jiných se předváděli malíři. Ale ať byly
sebepodrobnější, nenašel na nich jedno místo. Mělo to být
na hoře, na jejímž úpatí teď tábořil. Moc ho to
neudivilo, často se tam snažil vyšplhat ale marně.
A pak tu byl ten drak. Několikrát se tam vrátil, a
kromě kouře, jenž stále vycházel z jeskyně, se tam nic
nedělo. Vymýšlel plány jak draka zabít, nebo lépe, jak ho
obejít. Čím déle o tom přemýšlel, tím více se do jeho
mozku drala ta počáteční myšlenka. Ten drak nebyl skutečný.
Zastavil se na okraji pohřebiště kostí. Z útrob
jeskyně se tak jako vždycky valil dým. Scéna zůstala
nezměněná. Pravou rukou si z pochvy na zádech vytáhl hraničářský
meč a popošel několik kroků k otvoru. Najednou cítil zájem
vidět celý výjev znova. Šel blíž, naslouchat nemusel. Očekával
ohlušující řev a taky se ho dočkal.
Když začal, rozběhl se ke skalní stěně a přitiskl
se k ní. Stál teď bokem k jeskyni, mohl tak draka vidět z
profilu. Drak ho ale viděl taky. Zhoupl se hlavou dozadu a pak
na Hexagolda vychrlil hustý ohnivý oblak. Hex však stačil dřív
uskočit a máchnout mečem po drakově šíji. Máchl do
prázdna. Neměl čas to zkoumat, protože na něj letěla ohnivá
koule. Při druhém pokusu meč taktéž prosvištěl vzduchem.
To už bylo podezřelé. Když na něj drak znovu plivl oheň,
zůstal Hex na místě. Ohnivý oblak ho obklopil. Hraničář cítil
silný, velice silný žár. Usmíval se.
Drak zprůsvitněl a zmizel. Divoký hluk se ztratil v
dálce. Hex poslouchal. Na stromech zpívali ptáci, vítr
pískal v otvorech a v komínech jeskyně, kůň se pásl, jako
by se nic nestalo. Měl pravdu, byla to halucinace. Tam někde
uvnitř žije velice mocný telepat, jenž i jemu dokázal
vsugerovat tak živý sen. Jistě nebude daleko. Pozvedl pěst ve
vítězné gesto a vyrazil do útrob jeskyně.
Po několika metrech narazil na ohniště. V písku byly
něčí stopy dobře čitelné. Šel tedy podle nich. Vedli ho do
tmavé chodby, a po pár krocích již potřeboval světlo.
Zavřel oči, soustředil se. Z dlani vypustil malý stříbrný
bod, jenž jasně zářil. „Světluška“ tak tomu říkal.
Jako hraničář měl malou, ale přece nějakou znalost o magii
a čarování. Pouze tolik co potřeboval na svých putování.
Světluška mu dokázala osvětlit jen malou část chodby, vždycky
tu kterou si přál vidět. Pospíchal podle stop. Chodby
nevznikly přírodní cestou, někdo je musel tudy prohloubit.
Občas ale ústily do rozsáhlých jeskynních sálů, které
vznikly přirozeně. Neměl čas obdivovat vápencové
krápníky.
Chodba před ním zářila žlutě. Hexagold zahlédl
tmavovlasou postavu s pochodní. Zavolal na ní, a muž se
otočil. Když spatřil hraničáře hlasitě se zasmál a
zmizel. Nastala tma, dokud Hexagold znovu nerozžal světlušku.
Nechápal.
„Kruci“ zaťal pěst a zaklel. Stopy v prachu
končily na místě kde muž zmizel. Došlo mu do jaké pasti se
dostal. Celý podzemní komplex byl tvořen bludištěm chodeb a
chodbiček, dlouhých, krátkých, slepých. Všechny kdosi
vyhloubil do hory pečlivě jako mravenci v mraveništi. Možná
že v minulosti opravdu k něčemu sloužily. Možná, že
pověsti o drakovi byly vždycky pouze pohádkami. Vracel se po
stopách. Snažil se postupovat systematicky, měl však stále větší
dojem, že míří hlouběji do hory. Na cestách nikdy
neztrácel orientaci, vždy věděl, kde je a kam jde, v jeskyních
to byl nadlidský úkol pro toho kdo to tu neznal. Světluška
občas uhasla, nechal rozhořet tedy další. Kolikrát to bude
muset opakovat se neodvažoval odhadnout.
Ví se, že děti jsou mnohem citlivější a vnímavější
než dospělí lidé. Mnohem více oplývají emocemi. Hodně se
bojí neznámého a zvláštního. Ani Blovenské děti nebyly výjimkou.
Tím zvláštním prvkem byla Kateřina. Cítily, že je jiná,
že je zvláštní. Bály se jí přijmout mezi sebe, protože z
ní vyzařovala podivná moc a síla, kterou dokáží vycítit
právě jen děti.
„Běž pryč, nechoď sem, bojíme se tě,“ slýchávala,
když za nimi přišla. Někdy jen prosté odvrácení pohledu.
Když se objevila, kde byl hlouček modrovlasých postaviček,
zapříčinila většinou jeho okamžitý rozpad. A tak je
pozorovala z dálky. Jediný její kamarád byl Robin. Vlastně
nechápala, proč se ji taky nebojí.
„Kati, musím ti něco ukázat“ strčil do ni.
Nestačila se zeptat, co to je a už ji táhnul ulicí
mezi domky do staré kůlny na kraji města. Bylo tam mnoho starého
harampádí, většinou dosloužilého nářadí, či jiného
železa, které neměl nikdo kam dát.
Zespodu nějaké hromady se pokusil vytáhnout větší
truhlu, Kate mu musela pomoc.
„Schoval jsem to sem, tady to nikdo hledat nebude“
Bylo to několik stočených svitků. Kate nejdřív
nechápala, co ji chce ukázat. Kdysi jí Hex vyprávěl o
čarovných svitcích, ale tohle asi nebude ono.
„To jsou mapy,“ odpověděl Robin na Katinu otázku.
„Mapy? A Čeho?“
„Podzemí. Chodeb pod horou. Díky těmto mapám se můžem
dostat ven.“
Robin vykřesal jiskřičku naděje.
„Fakt jo? Můžu se podívat?“ Hexagold ji učil číst
v mapách. V těch dobách to bylo docela obtížné, protože
každý autor mapy měl svá značení a své symboly. Dívka úžasle
hleděla na čáranice na svitku a snažila se v nich něco
rozeznat.
„Tady je Bloven, vidíš Kati?“ ukázal Robin na
oblast zabírající čtvrt svitku.
„Jo vidím, hmm a neříkej mi Kati“
„Dobře Kati.“
„Robine.“
„Co je Kati?“
Kate se zadívala do stropu: „Ale nic“
Chvíli si prohlíželi mapu.
„Hele Robine, kde si je vlastně vzal?“
„U Artona, jak chtěl odpoledne někoho na práci,
pamatuješ...“ nedořekl.
„Ty jsi mu je ukradl?“
„No,“ zdráhal se Robin, „Řekněme, že jen
vypůjčil“.
Seděli v kůlně ještě hodinu. Oba byli rozhodnuti utéct
z města, zbývalo ještě dobře promyslet cestu. Všechny
chodby (tedy ta jedna co znali) však byly hlídány pečlivě
strážemi, takže nikdo se nemohl nepozorovaně dostat dovnitř
... a ani ven. Na jiné mapě však Robin našel další chodbu,
která, jak se zdálo vedla na svobodu.
Měla však jedinou překážku. Tato chodba začínala někde
pod Blovenskou studnou, a tekla v ní podzemní řeka.
Bylo časně ráno, ještě tma. Dva temné stíny se
potloukaly kolem studny v nočním tichu.
„Nikdo tě neviděl?“ zašeptal jeden stín.
„Ne...“ zašeptal druhý stín.
„Určitě?“
„Gillian spala. Všichni spali,“ trval na svém
druhý stín.
Jeden ze stínu vzal za kliku u studny a opatrně, pokud
možno tak, aby to nezpůsobilo velký rámus, vytáhl kbelík
nahoru.
„Vlezeš si dovnitř a já tě spustím dolu...“
„Dobře“.
„Nespadni do studny“
Druhý ze stínu se pokoušel sednout si do kbelíku na
vodu.
„Au,“ prohlásil Robin nahlas, „to nemůžeš dát
pozor. Kopla jsi mě do tváře.“
„Promiň. Když já nevidím. Měli jsme si rozsvítit.“
„To by náš útěk skončil úplně na začátku“
„Můžeš“.
Kbelík s druhým stínem se počal pomalu spouštět do
studny. Robin dělal co mohl aby kliku nepustil, Kate byla přece
jen dost těžká na jeho sílu.
„Stůj,“ ozvalo se ze studny.
Robin se naklonil dovnitř a zavolal: „Jak to tam vypadá?“
„Je tu tma,“ odpověděla studna, „a mokro.“
Robin uměl šplhat po laně, nikdy však nešplhal do
studny. Chvíli stál na okraji a váhal. Nikdy si neuvědomil
jak se bojí tmy. Nakonec se přemohl, chytil se lana, a opatrně
se spouštěl dolu.
Kate mezitím rozsvítila lucernu, kterou si půjčila u
Gillian doma. Robin tak viděl, kam se spouští. Viděl Kate po
prsa ve vodě držící lucernu nad vodou. A viděl taky ústí
chodby, která je měla, podle mapy, vyvést ven, na svobodu.
„Robine,“ začala Kate, když Robin seskočil do
vody, „připadám ti divná?“
Robin nasadil nechápavý výraz: „Ne, proč?“
„Proč jsi jediný můj kamarád ze zdejších dětí?“
„Proto si připadáš divná?“
„Asi jo“.
Robin stočil pohled nahoru do ústí studny. „Oni jsou
divní. Proto musíme pryč.“
O několik hodin později našla Gillian prázdnou Katinu
postel. Nastalo hotové pozdvižení. Nikdo z Blovenských
obyvatel neměl klidné ráno.
„Musíme je najít,“ křičela hystericky Gillian na
Artona.
„Nemá kam utéct,“ bránil se Arton, „všechny
cesty jsou pečlivě střeženy“
„Co když ti tví strážci spali? Co když utekli
jinudy?“
Arton se pokusil o úsměv: „Těžko pusinko. Jiná
cesta odtud nevede“
Když však viděl Gillianin pohled, úsměv mu umrzl na
tváři.
„Já bych ji nepodceňovala,“ radila mu,„ je to
chytrá holka. Vzala si lucernu a svoje věci. Utekla nám, jenomže
může zabloudit. Zatraceně, mám za ní zodpovědnost.“
Arton chvíli poslouchal, potom vzal Gillian za ruku a
podíval se ji vlídně do očí: „Dobře miláčku. Požádáme
lidi z jeskyň. Oni se v jeskynních vyznají lépe než my, a
určitě ti tvou holčičku přivedou.“
„Jak dlouho ještě půjdeme tou vodou,“ naříkala
Kate, po hodinovém brouzdání v podzemní studené vodě. Robin
nahlédl do mapy a zorientoval si ji.
„Ještě kousek Kate.“
Brodili se další hodinu. Potom zjistili, že mapa
kterou si vzali není zas tak věrohodná jak se zdálo.
„Neměli by jsme se vrátit?“
„Na to nemysli. Tohle není domov pro modrovlasé, jak
ti říkali. Tohle je vězení. Jistě sis všimla, jak pečlivě
hlídají vchod do jeskyně. Před čím asi?“
„To je prý kvůli utajení,“ namítla Kate.
„Houby utajení. Ten kdo sem přijde, již nikdy nesmí
odejít. Tak funguje to utajení. Pokud by se někdo dostal ven,
mohl by prozradit tajemství o Blovenu. A to budeme my. Buď se
dostanem ven, nebo zahynem.“
„Mě se to nelíbí“
„Jsi snad padlá na hlavu?“ a přitom udělal rukou
příslušné gesto, „vyprávěla si o nějakém příteli.
Jestli ho chceš ještě někdy vidět, nemáš jinou možnost.“
„Dobře, dobře,“ rozpažila, „tak jo. Máš
pravdu.“
Postupovali stále hlouběji a hlouběji do hory,
chodba se před nimi kroutila, rozbíhala do četných výběžků,
postranních chodeb, chodbiček a tunelů. Mohli vidět jen
poměrně blízko, dále se chodba nořila do tmy. Kate na každém
rozcestí udělala na stěně křídou značku u té chodby,
kterou na křižovatku přišli. Robin nejdřív namítal, že je
to k ničemu, že by je podle značek mohli najít, nakonec se
nechal přemluvit.
Robin šel první, v jedné ruce držel nůž, připravený
na jakékoliv nebezpečí. Kate šla za ním, před sebou nesla
lucernu, tak aby si Robin nestínil svým stínem. Pojednou je
ovanul silný, vlhký vítr, až se dívce rozcuchaly vlasy.
„Odkud se ten vítr vzal?“ divila se.
Robin ukázal na strop, lépe řečeno, na díru, která
zela v něm.
„To jsou komíny, tudy může vítr foukat! Někde tu
je ještě jeden otvor“
„Cesta na ven,“ zablýskla Kate očima.
„Určitě. Když půjdem proti větru, musíme na něj
narazit.“
Tak udělali. Vítr časem sílil, až Katiny vlasy ve
větru nepřetržitě vlály.
„Musí tu být hodně komínů,“ hádal Robin.
„Myslíš že budeme už za horama?“
„Možná. Z toho se to nedá říct. Nevím jak jsou
komíny vysoké, ale podle všeho ústí na planinách, kde
svítí hodně slunce. Jak vzduch stoupá, strhává sebou i ten
co je v komínech.“
Kate tomu nerozuměla, ale hlavu si s tím lámat
nehodlala. Radši udělala další dvě značky.
„Támhle!“ zvolal náhle Robin až do v jeskyni
zadunělo.
Před nimi se otevřela veliká krasová jeskyně. V
dnešním světě by byla turisticky atraktivní, a nejedna společnost
by na takové atrakci vydělala majlant. V jejich světě se
však nikdo o tak nádherné přírodní výtvory nezajímal. Co
bylo pro ně důležité, že asi půl druhého sáhu nad
podlahou prosvítalo denní světlo velkým otvorem, který mohl
mít víc jak sáh v průměru.
„Nóó... je to dost vysoko,“ prohlásila Kate.
„Když tě vyzvednu, dokázala bys tam vylézt?“
„Zkusím to.“
Kate se postavila na Robinovi ramena a ten ji s hekáním
vyzvedl do výšky. Dalo jí dost práce než se vydrápala do
otvoru. Ze shora zavolala na Robina.
„Co teď?“
„Chytej, hodím ti provaz. Přivaž ho pevně“
Konečně byli venku. Vchod do jeskyně byl zarostlý
křovinami, takže jim chvíli trvalo, než se jimi prodrali. Náhle
vstoupili na obrovskou louku, obehnanou ostrými skalnatými
bloky, jenž byly tak vysoké a strmé, že se na ně nedalo vylézt.
Teď teprve zjistili, že volnost, jenž mysleli, že mají na
dosah, se ukrývá někde jinde. Slunce, jenž dosáhlo svého
vrcholu a pomalu sklánělo k západu, nahlíželo do široké
soutěsky a oslňovalo je. Z planiny k nim doléhal křik a rámus.
Teprve co Kateřininy oči přivykly na denní světlo,
rozpoznala na planině tři desítky modrovlasých šermířů,
jenž se cvičily v boji. Zem na těch místech byla beznadějně
zdupána, někde hloučky zelené trávy tvořily jakési fleky a
mapy.
Dobrá polovina mužů byla o málo starší než Robin a
jen někteří z této skupiny se šermovalo s opravdickými
zbraněmi. Ostatní v rukou třímali většinou dřevěné
repliky těchto zbraní.
Ta druhá polovina však cvičila s opravdovými meči,
štíty, sekery, okovanými tyčemi, kopí, řemdihy a ještě
tam bylo několik zbraní, které Kate ani neznala. Zády k nim,
na širokém kameni stál a na všechno dohlížel, starší, a zřejmě
zkušený, válečník. Zpod přilby mu čněly vlasy, taktéž
modré.
Robin a Kate se stále ukrývali na v křovinatém
porostu a pozorovali to.
„Hmm, tak tudy neprojdeme,“ konstatoval bez vzteku
Robin.
„Můžu se podívat na tu mapu?“
Robin jí podal mapu.
„To vypadá, jako že si Blovenští budují lepší
obranu,“ pokračoval Robin, „Ačkoliv jsem si myslel, že
hory jsou dostatečná obrana.“
„Ale ne,“ prohlásila náhle Kate.
„Proč? Co si o tom myslíš?“
„Tady jsme šli špatnou chodbou,“ ukázala Kate na
místo na mapě a pohlédla na Robina. Ten se stále díval na
cvičící mladíky a zřejmě ji nevěnoval pozornost.
„Totiž, proti komu by chtěli bojovat. Proti královskému
vojsku nemají šanci, a proti vojákům bojující na straně církve
taky ne, možná že ...“
„Robine...“
„... kdyby,... Co je?“
„Tiše...,“ zašeptala. Moc to nepomohlo, protože
zkušený válečník, stojící na kamení se náhle k nim otočil.
Zdálo se nemožné, aby Robina v tom rámusu někdo zaslechl,
ale stalo se. Obě děti neváhaly ani vteřinu, zmizely v křoví.
Možná to jen zapříčinil strach, a nebo k nim skutečně
dolehly zvuky křiku a pronásledovány třiceti mužů se
zbraněmi a brnění. Takřka prolétly křovinami, Kate se tak
hodně poškrábala na nohou a na rukou, a na mnohých místech až
do krve. Robin na tom nebyl lépe. Rychle sešplhal po provaze a
když seskočil na zem, Kate provaz rozvázala a hodila ho dolu.
„Neboj se, já tě chytím,“ křičel na ní Robin.
Kate se začala bázlivě spouštět dolu. Robin stál pod ní,
rukama jí držel nohy. V tom dívka sklouzla, Robin ji nestačil
zadržet. Kate dopadla na Robina a srazila ho. Její pád však
skončil na hrbolaté zemi.
Robin se rychle vzpamatoval a pomohl Kate na nohy. Ruce měla
poškrábané a teď navíc odřené od hrubé stěny.
„Jsi v pořádku?“ strachoval se Robin. Kate se oprášila.
„Ale jó. Akorát to strašně pálí,“ zasténala.
„Nebreč, to se zahojí“
„Já nikdy nebrečím!“ křikla na něj, a popotáhla
nosem.
Z venku slyšeli lámání větví, jako by se někdo
prodíral křovím. Robin vzal Kate za ruku a obě děti vběhly
do tunelu. Lucernu musela Kate rozsvěcet za běhu. Snažila se
dobře svítit, aby nespadli do nějaké propasti. Jinak běželi
na slepo, nedávali pozor, kde odbočili, a kam běží. Mohli se
takto klidně vrátit, nebo bloudit stále v kruhu.
„Teď tudy,“ navrhoval Robin.
„Ne, ne, já to vím lépe, tudy,“ hádala se Kate.
„Tudy, na to vem jed,“ nenechal se odradit Robin
Zkusili nějakou chodbu. Za nedlouho se dostali do podobné
situace.
„Robine, ale já vážně už nemůžu,“ naříkala
Kate, „nemohli by jsme si odpočinout?“
„Musíš to vydržet,“ odvětil Robin, ačkoliv sám
toho měl už taky dost. Zdálo se, že chodby jsou začarované.
„Robine...“
Robin zastavil a opřel se o stěnu. Na jeho čele se
leskly kapky potu. Dýchal těžko. Kate na tom byla hůř.
Odřeniny ji sice zaschly, ale nepřestávaly bolet.
„No dobře, ale jen na chvíli,“ prohlásil Robin.
Měl strach. Nechtěl zhasínat lucernu. Kdosi vyprávěl,
že jednou se dva malí kluci schovali do jeskyně, kde je pak za
týden našli lidé z vesnice. Říkali, že tam usnuli a už se
neprobudili. A tak měl strach ze tmy. Bál se, že když usne v
naprosté tmě, už se neprobudí, protože nebude světla, které
by ho probudilo.
Nebyl daleko od pravdy. Nemluvně o jeskynních přízracích
a nestvůrách o kterých stále kolovaly legendy, mohli se úplně
obyčejně zadusit vydechovaným vzduchem, protože ten se v téhle
části takřka nehýbal. Ale Robin se opravdu cítil unaven,
nakonec usnul.
Po chvilce lucerna zhasla.
Hraničáře ovanul čerstvý studený vítr, on však
stěží všechno vnímal. Už delší dobu chodil za světlou
šmouhou napůl v bezvědomí. Zdálo se mu, že několik posledních
minut chodí pořád dokola. Náhle vstoupil do jedné z chodeb a
s hrůzou sledoval co viděl. Ač kamenné a tudíž pevné stěny
se náhle začaly prohýbat a vlnit, jako by byly z gumy. Chodba
se natáhla, pak zahnula vpravo. Zem se začala třást, Hexagold
sotva udržel rovnováhu. Chytil se rohu, jeho ruka se však
zabořila do něčeho slizkého. Vyděsil se, když si všiml,
že stěny chodeb jsou obaleny slizem. Zeleným. Chtěl utíkat,
místo toho se roztáhl na podlaze, jelikož neočekával, že
jeho boty budou zabořeny v podlaze. Pak uslyšel volání:
„Hexiiiii!“.
To byla Kate. Vyrazil do chodby, ze které to zaslechl.
Stěny už nevypadaly jako kamenné, ale jako útroby nějakého
tvora. Pomalu se vlnily, chodba se před ním točila a
znemožňovala mu rychlejší pohyb. Postupoval tedy velice
pomalu, nohy se mu bořily do slizu na zemi. Po chvilce se hlas
ozval znova, ale méně, jakoby z větší dálky.
„Kééééeeejjjt! Kdéééé jsííííí!“ volal.
Chodba ústila do veliké místnosti, nebo spíš to
připomínalo žaludek. Uviděl ji. Stála tam, uhýbala před
slizkým hadem, jenž na ni útočil. Hexagold se opět místo
rychlého startu roztáhl ve slizu a sbíral se velice pomalu.
Had najednou dívku dostal. Hexagold viděl jak ji ovinul
a zmáčkl, jak veliká pěst. Síla to byla obrovská, neboť dívka
vyplivla krev. Pak se bezvládně sesula k zemi.
„Néééééé!“ zakřičel a natáhl ruku.
Všiml si že vztahuje ruku do prázdna. Byl zase v
chodbách a opíral se o stěnu. Kamennou. Bylo světlo.
„Říká se, že zdejší jeskyně dokáži člověka
přivést k šílenství“, řekl kdosi.
„Cože?“ Hexagold se stále ještě nezorientoval.
„To má na svědomí vzduch. Je těžký a
nedýchatelný. A vůbec, není to zrovna dobrej nápad tady
spát,“ ozvalo se znova.
Hexagold zaostřil. Zahlédl nejprve špičku meče, a
teprve potom svalnatou postavu, která jej držela. Muž byl z
poloviny nahý, a z druhé poloviny nosil hadry spíchnuté
dohromady s kožešinami. Měl tmavé vlasy i oči. Jeho tvář
brázdila spousta jizev.
„Zabloudils. Usnuls,“ konstatoval.
Hexagold se nepohnul. Muž uvolnil meč jemně pohladil
čepel. Jeho meč!
„To je slušná zbraň co nosíš.“
Hexagold se bleskově přesunul do kleku, aby mohl rychle
vyskočit a srazit protivníka na zem. Svalovec však byl
rychlejší. Reagoval velice rychle, a přestože se mu
nepodařilo zastavit hraničářův obrat na zemi, čímž se
Hexagold dostal do výhodné pozice, podařilo se mu uhnout
dobře mířené pěsti a zároveň podstrčit meč hraničáři
pod krk. Hexagold se včas zastavil. Neznámý se pousmál.
„Však víš nejlíp co s takovou hračkou lze udělat,“
ušklíbl se.
Hexagold změnil taktiku.
„Nechme toho divadla,“ zachraptěl. „Kdo jsi, a co
po mě chceš?“
Úšklebek.
„A vida,“ pousmál se neznámý, „už jsem měl
strach, že umíš říct jen ‘cože’. Ani nechtěj vědět,
jaké metody používáme, aby jsme němého naučili mluvit.“
„K věci,“ Hexagold si uvědomoval, že kdyby ho
chtěl svalovec zabít, měl k tomu už dost příležitostí.
Posadil se na studenou zem a opřel se zády o stěnu. Nejprve si
ji nedůvěřivě osahal.
„Slyšels někdy o jeskynních lidech?“
„Nikdy,“ prohlásil Hexagold.
„Jsem ochránce hranic. Vstoupils na naše území, jsi
tedy vetřelec. Chápeš?“
„Jenže někdo z tvých lidí unesl dítě.“
Muž se zamračil.
„Vždyť to není pravda. Není možné, aby někdo z nás
něco takového zorganizoval. No, ale jestli chceš, dovedu tě k
naším, a klidně se u nás porozhlédni.“
Pak hodil meč vedle hraničáře. Hexagold jej sebral ze
země.
„Důvěřuješ mi?“
„Jsi přece hraničář ne? Takové lidi my chráníme.
Krom toho, sám bys cestu nenašel. Tyhle chodby nesloužily k
ničemu jinému než ke zmatení nepřítele.“
„Hmm, mám takový dojem,“ pousmál se Hex. „Mimochodem,
jsem Hexagold.“
„Strážce Opál,“ představil se svalovec a
opětoval podání ruky.
Procházeli dlouhou cestu mnoha chodbami. Prošli
několik sálů. V nich většinou byl klíč k nalezení cesty.
Byly to „neviditelné“ východy ze sálů, tedy takové, co
nebylo problém přehlédnout.
„Když před třiceti lety,“ začal z ničeho nic Opál,
„vyšlo královské nařízení, které zakazovalo jinou víru,
než víru kterou hlásal reverend, mnoho lidi se stalo štvanou
zvěří. Většina se vzdala své víry, ale jen aby mohla žít.
Tato víra nesla mnoho rasových znaků. Hlásala, že jedinou
rasou, která je schopná přežít je rasa lidská.“
„Ano já vím,“ ozval se Hexagold, „Hraničáři se
zřekli této víry už dávno. Hraničáři vlastně nikdy
nepotřebovali věřit. My věříme v přírodu, a v její
zákony. Ale každá víra nakonec podléhá těmto zákonům.“
„Ale divím se, že reverend toleroval hraničáře“
„Bohužel musel. Víra je hezká věc, ale všechnu jí
ztratíš, stojíš-li v tváří v tvář přírodním zákonům.
A těm je jedno kdo je tvůj spasitel.
My hraničáři se zabýváme ochranou lidí před krutými
přírodními zákony a přírodním výběrem. A lidé si
nenechali hraničáře vzít. Proto nás musela víra tolerovat“
„Měli jste štěstí,“ prohlásil uznale Opál.
Mezitím prošli dlouhou chodbu na jejímž konci narazili na
křižovatku. Tam se dali vlevo.
„Ale naši lidé štěstí neměli. Pronásledování
armádou věřících, která každého nevěřícího upalovala
na hranici, jsme objevili tento jeskynní úkryt. Ty chodby,
kterými procházíme jsme nevybudovali my, ale kdosi před námi,
jenž tento úkryt dávno opustil.
Naši lidé pochází z mnoho ras a národností. Jsou
tady elfové, trpaslíci, pulcové, i normální lidé. Máme tu
dvě mongyně a jednu rodinu z Arkanesu, což je země s velice
podivnými lidmi.“
Chodba ústila do velikého sálu. Komíny ve stropě tu
profukoval vítr a větral tak sál a přilehlé chodby. Tenhle
sál nebyl zaručeně přírodní, ale uměle zbudovaný. Klobouk
dolu, řekl si Hexagold, ten kdo tohle vyhloubil, musel být
velice schopný člověk. Možná v tom byla i kouzla.
„Tak a jsme tady,“ řekl Opál, „ty uzavřené
chodby vedoucí ze sálu jsou naše jeskynní domy. Do každého
domu vede několik dalších otvoru, jimiž proudí čerstvý
vzduch“
„To je geniální,“ zvolal Hexagold.
Opál přistoupil k pochodni připevněné k ploché stěně.
„Věčné světlo“, oznámil, „za celých třicet
let neuhaslo. Nevíme jak vlastně hoří, ale ten kdo to
dokázal musel být mág nejvyššího stupně.“
Hexagold si prohlížel pochodeň. Byla to tyč nad jejímž
koncem se vznášela zářivá koule. S tyčí byla spojena jen
jakýmsi vláskem, či provázkem.
Hnána obrovským strachem proběhla Kate další chodbu,
v rukou křečovitě svírala lucernu. To co ji pronásledovalo
bylo mnohem děsivější, než nejčernější noční můra.
Připomínalo to obrovského pavouka, avšak tak velikého jako
dospělý elf. Na osmi nohou se to chodbami pohybovalo velice
rychle. Pavouk měl navíc výhodu přirozeného prostředí kdežto
Kate ne. A tak se ocitla v pasti. Světlo lucerny náhle
osvítilo protější zeď, odtud již žádná další cesta
nevedla. Kate vykřikla, a možná, že kdyby tak neučinila,
zachránila by se. Pavouk, nebo co to bylo, se vřítil do chodby
a zpomalil. Věděl že jeho oběť je v pasti, nespěchal.
Teď se blížil velice pomalu, jakoby si chtěl
vychutnat dívčin nářek. Když se jí měl málem dotknout,
Kate ztratila vědomí. Podvědomě ji však něco uchopilo do náruče
a odtáhlo pryč. Svět se rozsypal do milionů teček a nastala
absolutní tma.
Hlouček mužů, oblečených podobně jako strážce Opál,
stojíce u jedněch z oněch dveří do jeskynního domu přestalo
diskutovat a otočilo se na hraničářova průvodce.
„Hej, tady si Opále,“ zvolal jeden z nich, „starosta
tě shání. Hmm... Kdo je to s tebou...?“
„To je člověk z venku?“ zavolal druhý. Mezitím se
skupinka dokradla až k nim.
Hraničář cítil podivnou pýchu v tom zvolání, jako
pyšné pohrdání. Jako by kdosi řekl: ‘S lidmi nechci mít
nic společného’. Současně s tímto zvolání však ucítil
podvědomí šepot mnoha myšlenek. Bezpochyby patřili lidem,
jenž v těchto jeskyních žili. Člověk z venku, člověk z
venku opakovala tato hromadná mysl s nadějí, o které Hexagold
nic nevěděl.
O několik sekund později vyběhlo mnoho mužů a žen
ze svých příbytků a utvořilo kolem hraničáře a strážce
kruh. Hexagold tušil co to znamená. Strážce Opál měl
pravdu. Zastoupení ras bylo opravdu pestré. Tito lidé byli
nedobrovolně vyhnáni ze svobodného světa, kvůli svým myšlenkám,
odkázaní žít ve věčné temnotě, a nikdy neuvidět slunce a
modré nebe. Hexagold začal pochybovat o civilizaci.
„Nikdy jste neviděli hraničáře?“ snažil se
zklidnit dav Opál.
„Co je nového venku?“
„Ještě pořád se upaluje?“
„Je stále reverend u moci?“
„Jak se daří našim přátelům?“
„Tak řekni něco, mluv!“
Hexagold si uvědomoval, že tito lidé byli mnoho let odříznutý
od zbytku světa. Každý potřeboval nějaké zprávy, protože
člověk byl odsouzen žít ve společnosti a komunikovat s
ostatními. Krom minstrelů, bardů nebo jiných potulných pěvců
byli i hraničáři doručovateli zpráv a Hexagold tuto vedlejší
roli hraničářů uznával. Na druhou stranu, nikdy se
nezajímal o krále, církev, nebo o politiku. Zprávy hraničářů
a zejména chodců se většinou omezovaly na příběhy, které
chodcové zažili ve vesnicích a městech, jenž na svých
cestách navštívili.
„Ticho!“ vykřikl nakonec Hexagold, aby utišil kruh.
Netroufal si odhadnout, kolik lidi se ve velkém sále nakonec
seběhlo.
Dav se utišil.
„Jsem jen hraničář, ten kdo chrání hranice měst a
vesnic před vpády dravé zvěře, nebo loupežníků. Mé
zprávy čerpají jen z vyprávění, které jsem zaslechl v krčmách,
při svém putování říší.“ Hexagold si v duchu musel přiznat,
že těch příběhů moc nebylo, hlavně díky Kate, které se
musel věnovat.
„Od dob, kdy skonal starý král, jeho potomek si
získal dobrou pověst u svých poddaných. Církev jeho vlivem
ztratila velkou část moci. Přesto se upaluje, reverendova
zlost se soustředila na odlišné lidi, na lidi pocházející z
jiných ras a národností, na lidi s jinou barvou vlasů.“
Při těchto slovech si uvědomil, proč se vlastně vydal do
jeskyň.
Hraničář pokračoval: „Tato nenávist zakořenila do
prostých lidí, lidé odsoudili cizí rasy, hlavně tedy rasy
nové, které k nám přicestovaly v posledním půl století.
Elfové, mongové, trpaslíci, ti všichni tu už kdysi byli,
někteří dříve než lidé. Reverendovi se nepodařilo
rozpoutat boj proti nim a nenávist k těmto rasám se změnila
na skryté pohrdání.“
Hraničář skončil a lidé začali hlasitě diskutovat.
Do všeobecného hluku se přidala i dobrá akustika sálu. Z myšlenek,
které Hexagold dokázal izolovat vyzněl rozpor, zda nastal čas
opustit jeskyně a vrátit se do společnosti. Uvědomoval si,
že tyto lidé před třiceti lety utekli ze strachu. Jeskyně
jim poskytly ochranu, ale sebraly jim svobodu. Lidé si nezasloužili
tak krutý trest a ačkoliv nebylo na Hexagoldovi, aby jejich
rozhodnutí hodnotil, rozhodl se podělit se s nimi o jeho
přesvědčení.
„Ehm...,“ řekl Hexagold nahlas. Lidé utichli.
„Můj, jak doufám, přítel, strážce Opál, mi
vyprávěl váš příběh. Vyměnili jste jistotu za svobodu.
Možná, že za vaší doby to bylo jediné řešení. Věřím,
že vám svoboda chybí. Nechci nikomu radit, ale můj názor je
takový: Běžte ven, bojujte proti rasismu, na vaší straně je
král i většina prostého lidu. Vašimi zbraněmi by měly být
pouze argumenty. I hraničáři vám pomohou,“ doufám - řekl
si pro sebe.
„Povím vám svůj příběh. Vyprávěl jsem jej už
mnohokrát a vždycky se mnou posluchači souhlasili.“ Hexagold
vyprávěl o Kate, jak ji našel, jak ji chránil a jak o ní
bojoval s lidmi, kteří zaslepeni svoji vírou usilovali o její
život. Jak chtěl celé říši dokázat, že modrovlasí jsou
stejné lidské bytosti, jako byl on a jeho přátele, jako byli
všichni jeho posluchači. A když se dostal k únosu, pověděl
jim o tom, kde skončilo jeho pátrání.
V tom místě se lidé začali překřikovat. Hexagold se
správně domníval, že o tom mohou něco vědět. Zatím však
netušil co. Myšlenky lidí byly zmatené.
Strážce Opál se naklonil k hraničáři.
„Možná že vím, kde ta tvá Kate může být.“
Hexagold se mu podíval do tváře.
„Neřekl jsi mi všechno, a ani já ti neřekl celý příběh,“
pokračoval Opál, mezitím co ostatní strážci rozháněli
dav.
„Poslouchal jsem váš projev, mladíku,“ řekl
kdosi, „velice působivé.“ Hexagold se otočil.
„Á, to je starosta,“ usmál se strážce, „Hezký
den starosto, to je Hexagold, hraničář. A tohle Altadar,
starosta naší vesnice.“
Starosta byl už starší pán. Bíle vlasy s pleší
uprostřed, bílé dlouhé vousy, na čele četné vrásky, několik
jizev a svraštělé čelo. Působil dojmem moudrého muže a
nejspíše velice vzdělaného a zkušeného, protože Hexagold
nedokázal vnímat jeho pocity.
„Ale nesmíme zapomínat na realitu,“ pokračoval
Altadar, „Opále, připomeň cizinci náš zákon“. Starosta
se lišácky usmál.
„Jaký zákon?“ nechápal Hexagold.
„Ten... “ začal Opál pomalu, „...kdo objeví
úkryt jeskynních lidí, ten nesmí do své smrti tento úkryt
opustit, s výjimkou případu, kdy úkryt ztratí svou
smysluplnost. Toto je ustavenou z důvodu možného vyzrazení.“
Hexagold na něj zíral z otevřenými ústy.
„Tím chcete říct, že kdo sem vejde, nesmí už
nikdy odejít?“
Oba přikývli.
„Ale to přece nejde, jsem hraničář. Svobodný
člověk. Moje poslání je chránit vesnice a ne být někde
zavřený v nějaké jeskyni.“
„To je tvůj problém,“ prohlásil Altadar, „neměl
si sem chodit.“
„Počkat, počkat,“ zarazil se Hexagold, „ten zákon
říká: ... s výjimkou případu, kdy úkryt ztratí
smysluplnost ... .“
„To ještě neztratil. Sám jsi tvrdil, že se nadále
upaluje.“
„No... to jo,“ bránil se Hexagold, „ale taky jsem
řekl, že král se postavil proti reverendovi. A vaši lidé by
měli jít do světa a bojovat na jeho straně. Reverend už nemá
takovou moc.“
„A co když je to jinak,“ usmál se Altadar, „co
když jsi špeh, který sem přišel aby nás vylákal ven, kde
nás pochytají a uvězní“
No pro vás by to zas tak velká změna nebyla - napadlo
Hexagolda. Ale pak se zastavil nad nelogičností vyřčené
fráze. Stařec byl paranoidní. Určitě trpěl stihomamem.
„Ale to je nesmysl...“
„Opále, myslím, že cela po starém bručounovi je
volná...,“ nahodil Altadar.
Cela?
„Ano pane...“
„Tak moment,“ protestoval Hexagold, „já tady
nehodlám zůstat! Když bude nutné, budu i bojovat.“ Hexagold
potěžkal zbraň. Altadar zamrkal a hraničář byl nucen
upustit svůj meč, poté, co z jeho rukojeti začalo kouřit.
Pyrokineze, vždyť tohle umí i Kate.
Kate otevřela oči a spatřila kamenný strop. Cítila
se velice divně a nějak si nemohla vybavit poslední okamžiky.
Která z těch dvou nočních můr byla skutečností?
Dívka zjistila, že leží na slaměné posteli vedle
Robina. Chlapec ještě spal a zdálo se, že klidným spánkem.
Rozhlédla se. Místnost byla vysekána do skály a zařízena
jako pokoj. Dvě slaměné postele, dřevěný stůl a čtyři
židle. Pokoj byl osvícen dvěmi loučemi připevněné na protějších
stěnách. Na víc na nich byly pověšené obrazy a tapiserie s
motivy krajin.
Jak se tady s Robinem ocitli, Kate netušila. Musel je
někdo najít a přenést, aniž by je probudil.
Kate se posadila na kraj postele a odhrnula si vlasy z
čela. Před ní se na zemi válely její boty.
Kate se obula. Teď si všimla, že vůně ryb, která ji
stále dráždila, pocházela z něčeho, co leželo na stole. Zároveň
si uvědomila jaká doba uběhla od poslední večeře.
Robin se probudil o něco později. Promnul si oči a chvíli
byl mimo. Pak zahlédl Kate.
„Kde to jsme?“
Kate se na něj usmála: „Hmm to nevím, ale nechali
nám tady jídlo.“
„Nejez to!“ vyskočil Robin.
„Proč?“ nechápala Kate.
„Třeba je to otrávené“
Kate se podezřívavě podívala na napůl snědenou
uzenou rybu a pak na Robina.
„To je nesmysl,“ prohlásila nakonec, „proč by se
někdo obtěžoval s otravováním jídla, když nás klidně
mohl zabít ve spánku“
Robin se zamyslel
„To je možná pravda,“ uznal. Kromě toho, hlad ho
také docela trápil. Usedl naproti Kate a pustil se do své
porce.
Hexagold si prohlížel svůj nový domov. Ten představovala
malá místnost vytesaná do kamenného masívu a od sálu byla
oddělena úzkou chodbou a dřevěnými dveřmi. Hex byl příliš
mladý na to aby podlehl. Co řekl to platilo. V žádném případě
tady nehodlal zůstat. Na lidech, které ho přišli vyslechnout
viděl naději, že zprávy které přinesl, je osvobodí z
tohoto vězení. A Hexagold cítil, že by pro ně měl něco
udělat. Měl by dokázat, že jejich úkryt již dávno pozbyl
smysluplnosti.
Pak si vzpomněl na Kate. Zároveň v něm rostlo
podezření. Kdo unesl Kate, a jak to že mohl odejít z jeskyň.
Vrátil se k Opálovi, aby si doposlechl druhou polovinu jeho příběhu.
„Ta druhá část mluví o jiné skupině lidí než
jsme my,“ začal Opál, „Tito lidé objevili jeskyně dřív
než my.“
Pak udělal gesto.
„Pojď se mnou, něco ti ukážu“
Provedl Hexagold několika chodbami, když se před nimi
objevil východ. Vstupním otvorem sem pronikalo denní světlo.
Hexagold zamrkal.
Ocitli se venku, ale obklopeny ostrými vrchy.
„Tyto lidé se usadili v těchto světlinách. Jsou to
údolí, do kterých se lze dostat jen podzemím. Toto údolí
patří nám, Jeskyním lidem.“
„Kolik je tady takových světlin?“
„Kdo ví,“ pokrčil Opál rameny, „někdo říkal
že tři, ale možná že víc.“
„Oni vám dali jednu?“
„Byli tu první. Vlastně se s námi nemuseli bavit vůbec“
Hraničář se rozhlédl po údolí. Nebylo veliké. Zem
byla rozdělena do několika polí, na kterých rostla zelenina.
„Tohle zajišťuje vaši obživu?“ podivil se
Hexagold
„Snažíme se ten prostor využit co nejvíce. Děláme
co můžeme, ale není to jediný zdroj“
„Ne? A co ještě?“ vyzvídal Hexagold.
„Ryby. Jeskyní protéká řeka a naštěstí je hojná
na ryby. A ještě něco.“
„Hmm...?“
„Bloven nám občas daruje několik ovcí na maso“
„Bloven?“
„Tak říkají svému městu,“ ukázal Opál nepřítomně
do skal, „je to modrá růže, protože oni mají modré vlasy
jako tvá Kate“
„Aha, takže oni ji unesli.“
Hexagold začal chápat.
Opál procházel chodbami, v ruce svíral pochodeň.
Hexagold ho následoval. Jako obvykle, cesta vedla složitým
bludištěm chodeb, a jen Opál znal správnou cestu.
Hexagold uvažoval nad důvodem únosu. Co mohli od Kate
chtít, nebo čím jim mohla být prospěšná. Připouštěl,
že Kate svými schopnostmi byla z půlky čarodějnice. Učila
se velice rychle a leckdo by ji mohl přesvědčit, na druhou
stranu ji velice dobře znal, a věděl jak neoblomná je. Občas
si postavila hlavu a ani Hexagold ji nic nedokázal rozmluvit.
Stále pamatoval na možnost, že Kate dokáže i věci, které
nechápal.
Najednou se před nimi rozsvítila chodba a v ní se
objevili tři muži. První nesl pochodeň, a tak v jejím světle
Hexagold mohl vidět, že všichni tři jsou modrovlasí.
Opál jim zamával na pozdrav a představil se. První muž
odpověděl a chopil se iniciativy.
„Jsem Arton, místostarosta Blovenu. Nesu od naší
vládkyně naléhavou žádost.“
Arton si stále nevšiml Hexagolda.
„Oč se jedná?“ otázal se Opál.
„Do jeskyně utekl chlapec a dívka. Naše paní se
obává o jejich životy...“
„Moment...,“ vložil se do hovoru hraničář, „Nejmenovala
se ta dívka Kate?“
Arton chtěl odpovědět, ale neudělal to. Jen chvíli
zíral na Hexagolda.
„No...?“ pobídl ho Hex.
Vypadalo to, že Arton došel k nějakému rozhodnutí.
„Ne, myslím že ne,“ odpověděl. Zazmatkoval,
neměl mnoho času. V jeho rukou se objevil meč a modrovlasý,
ne příliš silný muž, se vrhl na hraničáře. Ten to očekával.
Pochva na jeho zádech už byla prázdná, a Hexagold stačil
vykrýt Artonův výpad.
Arton se stihl otočit, ale k válečnictví měl daleko.
Poskytl Hexagoldovi dostatek času, na to aby se mohl připravit.
Hex toho ale nemohl využít, byla to přece jen přesila tři na
dva. Druhý Artonův strážce už něco o soubojích věděl.
Hexagold tančil ve stísněném prostoru. Dva kroky,
výpad, otočka, vykrytí. Útočník zavrávoral a Hexagold ho
složil levačkou. Pak mu Arton připomněl, že má za sebou
čaroděje. Dva zelené blesky šly naštěstí mimo. Hexagold
provedl výpad na zbraň, ale Arton ji udržel. Navíc využil
energii, kterou hraničář do úderu vložil, odrazil se a
poslal Hexagolda na stěnu chodby. Ten něco takového od napůl
podvyživeného čaroděje nečekal. Kde se proboha naučil
tohle, blesklo mu hlavou, když jeho záda sténala. Odrazil se
od stěny, zato bleskům se už vyhnout nedokázal. V pravém
boku vzplála bolest, a oslabila mu pravačku. S tím kouzlením
by měl něco udělat. Jako hraničář znal několik kouzel pro
magickou ochranu, ale na to teď nebyl čas.
Byla tu jediná možnost. Musel Artona zaměstnat.
Nevěřil, že Arton znal všechny fígle využívající energii
protivníka. Spíš je jen někde okoukal. Musel se na to
spolehnout. Vrhl se na čaroděje, teď si dával větší pozor
na vedené údery. Změnil rytmus kroků. Naznačoval.
Provedl stejný výpad jako prve, ale nevložil do něj
takovou sílu. Pouze naznačil útok. Arton mu tentokrát do
cesty vložil jílec, aby si Hexagold naběhl na ostří. To byla
chyba, protože Hex dokázal ze své pozice vyjít daleko
rychleji než Arton. Meč zasáhla čaroděje naplocho a dost
zprudka, takže to Artona docela zabolelo. Hex to opakoval
ještě několikrát, z jiné strany. Arton neměl čas čarovat
a o zbytek sil přišel ve zmatcích pří krytí ran.
Opál právě dobojoval s jedním Artonovým strážcem.
Ten druhý se pomalu sbíral ze země, ale Opál ho špičkou
meče přesvědčil, aby to nezkoušel. Hexagold chytil Artona
pod krkem a uhrančivě se mu zadíval do očí.
„Kde je,“ dýchl na něj.
Arton se chvíli snažil polknout, pak vyloudil několik
nesouvislých zvuků. Hexagold ho pustil, ale špičkou jílce mu
docela jasně vysvětlil, že by se neměl pohnout.
„Nerozuměl jsem ti! Proč jste ji unesli. Co tím
sledujete“
Chvíli se nic nedělo. Opál mezitím sebral oba
protivníky a postavil je proti stěně opřené hlavou o zeď.
„Tak dobře hraničáři,“ podlehl Arton, „vyhrál
jsi. Ale kde je Kate to vskutku netuším. Utekla do jeskyň a
bojíme se o ni stejně jako ty.“
Hexagold ho jen pozoroval a nic neříkal. Vše ostatní
se dalo vyčíst z jeho pohledu.
„Mysleli jsme si, že zachráníme další nevinou duší
před upálením. Víš naše město by jí ochránilo...“ přestal,
když si přečetl hraničářův pohled.
„Byl to sprostý únos!“ prohlásil Hex nakonec, „Sprostý!
Kdybyste aspoň za mnou přišli, a dohodli by jsme se. Ale tohle
bylo z jiného důvodu!“
Arton zase chvíli zíral do Hexagoldových očí.
„Tak dobře, zjistil jsme že Kate zdědila obrovskou
moc po svých rodičích“
„Ty víš kdo jsou její rodiče? A kde jsou?“
„To bohužel ne, ale jeden byl člověk a druhý byl od
nás, to víme jistě. Její moc se probudí v patnácti letech.
Chtěli jsme ji na tu dobu připravit, chtěli...“
„Mlč už! Vím co jste chtěli. V tvém hlase cítím
záchvěv hrdosti. Chtěl bys pomstu. Celá společnost vás
vyvrhla na okraj, stejně jako tyto jeskynní lidi. Chtěl by ses
jim pomstít! Chtěl bys využít každého zdroje sílí i proti
vůli té dívky. Pche jsi hlupák...
Nevím jaké jsou vaše záměry, koho chcete dobýt? Nemůžeš
dobít lidskou společnost, na to je vás málo“
„Jak víš kolik je nás!“
„No moc vás být nemůže, vidím jen, jak tahle hora
je veliká. Ale na tom nezáleží. Výsledky už znáš, Kate ti
utekla, protože zřejmě začala tušit oč jde.
A co se týče patnáctého roku, něco už tuším a až
přijde její chvíle, připravím ji, o to nemusíš mít
strach...“ Hexagold se rozhlédl. „... napřed mi ji
pomůžeš najít. Dělej!“
Robin a Kate procházeli domem. Měl mnoho místností a
všechny byly vytesané do skály. Okna chyběla.
V jednom velkém pokoji se zastavili. Podél všech stěn
bylo mnoho skříní s poličkami na knihy, uprostřed stál
malý, kulatý stoleček a onu kýčovitou scénu dokreslovala
váza s třemi červenými tulipány. Jak dívka později
zjistila nebyly živé, ale z podivné hmoty a taky tkaniny.
Skoro dokonalá napodobenina až na to že nevoněla. V pravé stěně
od vstupu byl vtesán krb a v něm plápolalo několik plamínků.
Kouř a jiskry unikaly do přírodního komína, čímž se díky
druhému komínu v protějším rohu místnosti měnil vzduch.
Kate zaujala jedna zvláštnost v krbu. Zjistila, že uvnitř
hoří černé kameny. Nikdy předtím tohle neviděla.
Před krbem, zády k dětem, stálo veliké křeslo s
vysokým opěradlem, takže nebylo vidět, kdo na něm sedí. Než
se stačili rozhlédnout, křeslo na děti promluvilo.
„No tak se nebojte, buďte jako doma.“
Jeho hlas byl starý, chraptivý a unavený. Kate se
odvážně přiblížila ke křeslu, jako by mělo skrývat něco
strašlivého. Robin ji následoval, přitom ji svíral ruku a
nevědomky ji táhnul zpět. Obě děti se z půlky bály a z půlky
byly nesmírně zvědavé. Blikající světlo ohně roztančilo
stíny na opačném konci pokoje.
„Ale já nemám domov,“ řekla odvážně Kate.
Podlaha byla absolutně rovná a měkká. Ani takový
materiál Kate nikdy neviděla. Celý dům byl plný podivných věcí,
látek, či různých hraček, které neznala. Před krbem se na
zemi roztahovala kožešina medvěda s tlamou rozevřenou a hrdě
cenila své tesáky. Medvěda ještě znala, ale ne bílého. Křeslo
se začalo pomalu otáčet a děti ponořeny do nejčernějších
představ uvidělo něco zcela neočekávaného...
Vlastně je to docela zklamalo.
„Já vím,“ usmál se postarší muž, „přesto...“
Byl to obtloustlý muž s tváří plný vrásek. Jeho
hlava byla holá jako lebka, avšak čelo měl svraštělé a
mohl se pochlubit hustým plnovousem.
„Co ještě víte?“ podezíral ho Robin.
Muž dělal, jako by Robinovu otázku přeslechl
„Jak vám chutnalo zdejší oblíbené jídlo?“
„Ryby byly výborné,“ řekla Kate trochu nepřítomně.
„To jsem rád,“ zašeptal, „Poslední dobou mi
nikdo neudělal takovou radost jako vy“
Nastalo ticho. Podivné hořlavé kamení občas prasklo
a v krbu se zvedl nevelký oblak jisker, které si to namířily
do komína. Robin přešlápl, něco mu říkalo, že by měl to
ticho ukončit jako první.
„Opravdu vám děkujeme za jídlo, měli jsme...“ V
danou chvíli ho nic lepšího nenapadalo. Kate mu naštěstí
skočila do řeči,
„Vy jste nás sem přenesl...?“ zeptala se. Tušila,
že odpověď bude záporná.
Starý muž se rozesmál.
„Ale jděte, copak bych mohl. Jsem už starý a to by
pro mě byl nadlidský úkol. Ne, kdepak. Jeden ze strážců vás
našel spát v jeskyních. Řekl jsem mu, že se o vás
postarám. Upřímně, spát v jeskyni nebyl dobrý nápad. Mohli
jste se udusit a pak by váš spánek byl věčný.“
„Moc děkujeme,“ poděkoval Robin.
„Jak vám máme říkat?“ zeptala Kate.
„Bude mi stačit, když mě budete oslovovat jako svého
strýce,“ usmál se pod vousy,„ a ty jsi určitě Kate, a ty
Robin. Utekli jste z Blovenu“
V obou dětech hrklo. Jejich útěk byl tajný a pak, měli
za to, že v jeskyních nikdo nebydlí.
„A jak tohle víte?“
„To je jednoduchý. Hledají vás Blovenští, vzbouřili
kvůli tomu celé jeskynní město. Ale nebojte, nikomu o vás neřeknu
a ten strážce taky ne, je to můj přítel.“
Robinovi to přišlo podezřele: „Proč to děláte?“
„Je nutné, aby všechna proč měla svá proto? Co když
starý strejda hledá malé vychýlení ze linie svého šedivého
života? Co když mě tenhle život omrzel? Co když ... ,“
zarazil se na chvíli, „ ... bych se rád podíval ven?“
„Vás taky vězní?“ podivila se Kate.
„A nejen mě, celé jeskynní město je jedno veliké vězení.“
„Proč se proti nim nepostavíte?“ nechápal Robin,
„kolik tady žije lidí?“
„To není tak jednoduchý chlapče. Nemáme se komu
postavit, protože je to v nás. Jsme sami sobě vězniteli. Tím
nás učinil strach, stejně tak jako to udělal v Blovenu“
Robin byl více válečnické krve a věděl od svého původního
otce, že není nepřítele, kterému by se nedalo postavit.
Slova otce starému muži zopakoval.
„Tvůj otec je chytrý,“ uznal muž, „prozradím
vám tajemství. Znám cestu z tohoto podivného světa. Musím
se připravit, jelikož zítra vyrážím. Předpokládám, že
chcete jít se mnou.“
Obě děti přikývly.
„V tom případě se musíte připravit stejně jako já.
Do zítra celý dům váš. V kuchyni jsem pro vás nachystal něco
k jídlu. Chovejte se jako doma.“
S těmito slovy odešel do jednoho z pokojů, jenž se
ukrývaly za všemi dveřmi na chodbě.
Kate vstoupila do knihovny. Chvíli pozorovala hořící
kameny. Pak si všimla zásobníku, který stál opodál, naplněný
po okraj černým kamením. Ohromně jí to fascinovalo. Vzala
kámen do ruky a otáčela s ním. Byl zvláštní i na kámen,
protože se lámal po rovných plochách. V některých kamenech
se Kate vyznala, ale znala toho velice málo. Položila ho zpět
a zjistila, že má ruce černé jako od sazí. Tleskáním se
snažila zbavit se prachu na rukou, zbytek si otřela do šatů,
které i tak byly dost špinavé.
Pak ji zaujala obrovská knihovna. Nikdy takovou neviděla,
ale Hexagold říkal, že čarodějové mívají knihovny
veliké. Že by to byl čaroděj? Knihy jí vždycky lákaly od
doby, co ji Hexagold naučil číst. Četla sice mizerně, ale
zato ráda. Vždyť, když už nic jiného, tak se tím mohla
chlubit před prostými lidmi. Vzala jednu knihu z police, kterou
měla ve výšce očí. Přeslabikovala název, přitom jí největší
problémy dělalo první slovo.
„PARADOX VÍRY A MAGIE“, tak to alespoň nakonec
pochopila. To divné slovo „paradox“ neznala. Knihy bývají
plné cizích slov, říkal Hexagold, ale není třeba se jich bát.
Jejich význam musí pochopit právě čtením knih. Moc tomu
nerozuměla, ale věřila svému příteli. Otočila na první
stránku a pokusila se číst. Rukopis opisovače byl vcelku
čitelný. Nedostala se ani na konec řádky, když ji vyrušil
chraptivý hlas.
„Zajímají tě knihy?“
Kate se otočila a spatřila majitele domu.
„Vy jste čaroděj?“
„Změní se něco, když řeknu že ano?“
Kate mu věnovala nevinný pohled.
„Knihy jsou plné vědomostí,“ prohlásila.
„V knihách nacházím útěchu. Ano jsou plné vědomostí,
ale i příběhů a legend.“
I tohle Kate věděla, ale v tuto chvíli jí to nepřišlo
jako důležité.
„Čeho se vlastně jeskynní lidé bojí?“
Strýc se posadil do křesla a zamyslel se. „Kdysi jsme
se báli zaslepené víry. A dnes... dnes se všichni bojí,
protože prostě ztratili své naděje.“
„Vy jste ji neztratil?“
„Ale zajisté, už dávno. Ale přišel k nám muž z
venku a přinesl lidem novinky. Ukazuje se, že svět se za tu
dobu hodně změnil a mnoho z nás by opustilo toto místo,
ale...“
„Proč jednoduše neodejdou?“
„Protože se bojí... je to složité. Žijeme tu už
třicet let, a není jednoduché se prostě sebrat a odejít.
Nikdo z nás nemá takovou odvahu,“ povzdechl stařec.
„Vy jste tu odvahu našel?“
„Ten muž byl hraničář. Obdivoval jsem jeho sílu,
kterou mu dávalo mládí. Vyprávěl nám o svém slibu dívce,
kterou chránil a vyučoval...“
Kate upustila knihu na zem. Strnula.
„Kde je teď? Musím ho najít!“
Stařec se malinko pousmál: „Proč?“
„Ta dívka z toho příběhu jsem já, to jste nevěděl?“
„Trochu jsem to tušil. To ale nic na našem plánu nemění.“
Kate stařec udivoval. Opravdu to nechápal, nebo si jen
tak hrál?
„Musím ho najít, musím mu říct kde je,“
naléhala.
„Je mi to líto, Kate, ale tvůj přítel padl přímo
do pasti. Do třicetileté pasti, které zde uvěznila nás všechny.
Musíš si vybrat. Buď půjdeš zítra se mnou, nebo zůstaneš.“
Nemůže odejít, to mu muselo být jasné. Vždyť ona
potřebuje Hexagoldovu ochranu. Všechno je její chyba, kdyby
Hexagolda poslechla a nechodila daleko od hospody. Kdyby nedala
na líbivá slova Gillian. Po tom co ji rozvázali, mohla by se
zachránit. Na takové situace byla expert. Sliby Gillian zněly
lákavě, skutečnost však byla zcela jiná.
Stařec ji pozoroval. „Ta kniha je vzácná,“
upozornil ji.
„Nemůžu s vámi odejít. Musím ho najít.“
„Co kdybys se ho pokusila přivolat.“
Kate na něj vyvalila oči.
„Jak? To přece nejde.“
„Ty to zvládneš Kate. Jsi přece hraničářka, ne?“
Pohladil ji po vlasech a dodal: „Zvládneš to, já to vím.“
Hexagold se mračil a úkosem sledoval Artona. Mladý
čaroděj mu věnoval úšklebek. Opál se tvářil bezradně,
stejně jako Artonův doprovod.
„Prohledali jsme okolí, ale tu cestu jsme nenašli,“
prohlásil Arton.
„A děti pochopitelně taky ne,“ ušklíbl se
Hexagold.
„Poslední pochodeň,“ konstatoval suše Opál
„Tak to jsme v háji,“ zaklel Arton.
„Snad mi nechceš namluvit, že neznáte cestu zpátky?“
Hexagold to věděl dlouho, chtěl jen Artona trochu popudit.
Čaroděj mu věnoval uražený pohled.
„A co nějaké hledací kouzlo,“ navrhl hraničář.
Arton rezignovaně mávl rukou: „Je tu vysoká
koncentrace magie. V tomhle šumu by nebylo nic slyšet.“
Hexagold si vzdychl. Ocitl se zase na začátku. Bloudil
chodbami, které nikam nevedly, na cestu mu svítila světluška.
Až na to, že za sebou táhl další čtyři hlupáky.
„Jen se soustřeď. Vzpomeň si na něj, na jeho
postavu, jeho zvyky a myšlení. Vše co o něm víš se ti teď
bude hodit,“ radil starý čaroděj Kate. Dívala se na plamen
svíčky a pokoušela se proniknout do nejhlubšího podvědomí.
Sama se o to už mnohokrát pokoušela. Při svých meditacích však
nikdy nedokázala svým vědomím opustit svojí mysl. Hexagold
říkal, že to není tak důležité umění, neboť znal mnoho
hraničářů, kteří ho neovládali. A říkal také, že to
může být nebezpečné.
Musím si věřit, musím si věřit, musím si věřit.
Slova, která jí občas pomohla překonat onu pomyslnou hranici
nemožnosti. Opakovala si tato slova i teď a přitom si snažila
vybavit všechny zážitky z celého tříletého putování po
světe s Hexagoldem.
Starý čaroděj zvedl pravou ruku, prsty přitiskl k
sobě a dlaní se slabě dotkl temene dívčiny hlavy. Pod prsty
prosvítalo žluté světlo. Kate si dotyk ani neuvědomila.
Hranici nepřekonatelnosti náhle nechala za sebou, jako by do
ní někdo strčil. Tam v úzké skulince jejího vědomí
bývala vždycky tma, a Kate se bála do těch míst jen
pohlédnout. A teď tam byla. sama v temnotě. Pomalu, ale zato
znatelně začínala rozeznávat okolní svět. Dalo by se říct,
že se rozkoukala, jenže tohle byl vnitřní zrak, kterým mohla
vidět mysli jiných bytostí.
V okolí cítila mnoho cizích myslí, lidí kteří v
jeskyních žili již nějakou dobou. Aura kolem těchto myslí
byla velice slabá, jakoby tyto lidé postrádali nějakou
duševní energii. Až jejich aura zmizí, lidé upadnou do žalu
a lítosti a ve zbědovaném stavu jejich mysl odumře. Zatřásla
se nad novými zkušenostmi. Mohla by myslím pomoc, ale na to teď
neměla čas. Pátrala dál. Rozmístění těch světlých bodů
v podvědomí zhruba odpovídalo vzdálenostem v reálném světe.
Proto jí dalo velikou práci, než svého přítele našla.
Znovu si připomněla tříleté zážitky a zkušenosti, až
mohla s určitosti říct, čí mysl je Hexagoldova. Potom mu předala
zprávu. Hexagoldova aura zablikala, musel ji tedy slyšet. Kate
se začal vracet, doufala, že zná cestu.
Byla dvě nebezpečí. Jedno pramenilo z možnosti, že
svou mysl nenajde. Vždy byla možnost, že dříve či později
svou mysl najde, ale vědomí, které zůstane uvězněno v
podvědomí nemá příliš času. Její aura by postupně
bledla, až by se úplně ztratila. A Kate také. Druhé nebezpečí
bylo méně pravděpodobné, protože tělo bez vědomí mohlo
zemřít.
„Slyšel mě, slyšel mě,“ vykřikla, když se
probrala z transu. Jak sebou škubla, ruka opřená o její hlavu
sjela dolů na podlahu. S úlekem se ohlédla na čaroděje. Starý
muž seděl opřen o opěradlo křesla, měl zavřené oči a nedýchal.
Kate si uvědomila co se stalo.
Necítila lítost, bylo jí prostě nějak divně.
Najednou měla hlavu plnou divných myšlenek, a zdálo se jí,
že ji tyto myšlenky odstrkávají ven z mysli. Sebrala knihu,
otevřela první stranu a přečetla ji. Žádné slabikování,
žádné zadrhávání, prostě ji přečetla, jako by to
vždycky uměla.
Paradox byl rozpor. Lidé se báli protože ztratili
naději. Naději ztratil protože se báli.
Kate omdlela.
Hexagold odstrčil ubrečeného Robina a přiklekl ke spící
dívce. Dýchala velice slabě a měla slabý puls.
„Zkoušel jsem ji probudit, ale...“ vzlykal Robin.
Hexagold s ní párkrát zatřásl, ale bezvýsledně.
Několikrát se pokusil nahlédnout do její mysli, ale hodně se
přitom mračil.
„Nespí, není tam,“ konstatoval, „buď chlap
Robine a přestaň brečet. Pomůžu jí vrátit se.“ Zadíval
se na Artona.
„Musím ji odnést do města. Kruh jí pomůže. Pokud
možno rychle.“
„Jestli to je jediná možnost.“
„Jeden čaroděj zemřel, druhý nám určitě
nepomůže. Ty sám nevíš co s ní je. Zato druidové dokáží
přivést vědomí zpět. Chceš, aby Gillian ještě slyšela
její smích?“
Poslední věta zabrala. Arton přikývl. Hexagold vzal
Kate do náručí a spolu s Artonem opustili jeskynní sídlo
starého čaroděje. Robin je smutně následoval. Před východem
ze sálu však stála skupina strážců a Altadar.
„Pusťte nás, jde o život,“ zakřičel na ně
Arton.
Starosta zavrtěl hlavou a zopakoval znova zákon
úkrytu.
„To neexistuje výjimka? Ta dívka umírá!“ naléhal
Hex.
„Co kdyby někdo onemocněl ze zdejších lidi?“
zeptal se Arton.
„Výjimka neexistuje, pokud potřebujete léčitele, máme
tu tři.“
„Nám by se hodil druid.“
„Je mi líto pánové.“
Co teď? Hexagold odstoupil a naklonil se k Artonovi.
„Máš nějaký nápad?“
„Leda oklikou přes Bloven...“ navrhl. Hexagold ho
nenápadně upozornil na stejně početnou skupinku strážců,
stojící na opačném konci sálu. Posadil Kate na podlahu, přemýšlel.
Altadar se na ně usmíval, jako by je vyzýval hrát s ním hru,
kdo to déle vydrží. On sám byl ochoten tam stát do skonání
světa. Z ubikací začali vylézat zvědavci. Hraničář je chvíli
pozoroval a pak ho cosi napadlo.
„Hej lidi,“ zakřičel, sázeje na svojí autoritu,
kterou získal prvním projevem,„ máte poslední naději. Já
a mí přátelé se chystáme odejít z tohoto místa. Kdo jde se
mnou?“
Altadar se rozesmál. „Marná snaha. Tonoucí se
stébla chytá.“
Hex se ušklíbl, ale neztrácel svojí jistotu.
Altadarovi umrzl úsměv na rtech. Z domů vyběhli lidé,
i celé rodiny a během krátké chvilky vyrobili za hraničářem
hlučný dav. Dobrá akustika hluk ještě násobila. Každý si
neopomenul vzít louč a tašku přes rameno. Hexagold viděl i
několik jedinců s batohy. To bylo neuvěřitelné, ti lidé
snad byli připraveni, kdykoliv odejít. Proč to už neudělali
dávno před tím?
Hexagold sebral Kate ze země a hlavou ukázal k
východu. Přistoupil k Altadarovi, který spolu se strážci svými
těly blokovali cestu ven.
„Odstupte!“ přikázal jim Hexagold.
„Nikdy“
Dav začal skandovat: „Chceme ven! Chceme ven!“
„Slyšíte je? Co s tím uděláte? Je vás...“
Hexagold si všiml, jak několik strážců přešlo na stranu
lidí,„ ...málo,“ usmál se na Altadara.
Starosta vytasil meč a vyrazil na hraničáře s dívkou
v náručí. Hexagold čekal všechno, zvíře zahnané do rohu většinou
začne zmatkovat. Ač s plnou náručí, několika tanečními
kroky se výpadu vyhnul. Rychle odložil dívku Robinovým nohám
a už sahal pro meč. Avšak strážce Opál, jenž původně stál
za jeho zády už starce odzbrojil a držel ho u zdi.
S dívkou v náručí vešel do chodby, cestu před sebou
si nechal osvětlovat jeho spolehlivou světluškou. Arton ho následoval
a radil mu cestu. Opál zůstal u vstupu a všem podpaloval
louče.
Šli už asi půl hodiny, museli občas počkat, aby se
srazili skupiny lidí do jedné velké. V jednom velkém,
krápnikovém sálu je však překvapila obluda. Hexagold se s ní
už jednou setkal, takže ho to moc nepřekvapilo. Altadar se
nehodlal vzdát, a přestože prohrál, chtěl si pár oveček
nechat. To se mu podařilo, velká většina lidi se obrátilo a
zděšeně vyrazilo zpět. Jen několik odvážlivců zůstalo s
Hexagoldovou skupinou, z velké části to byli muži.
Konečně je oslnilo denní světlo.
Kate otevřela oči a spatřila tvář Hexagolda. Usmála
se, hraničář také. Rozhlédla se. Ležela na improvizovaném
lůžku a kolem stálo devatenáct lidí. Devatenáct nejstarších
hraničářů. Už to nebyly ty přísné pohledy, které znala,
číšila z nich radost a uvolnění.
„Co se stalo? A proč...,“ nedořekla. Hexagold jí
položil prst na pusu.
„Odpočívej, vše se brzo dozvíš.“
Dva dny jí chodili navštěvovat, každý ji však odmítal
říct co se s ní dělo. Po dvou dnech se již cítila silná a
nevydržela v posteli.
„Dobře nedočkavče,“ usmál se Hexagold, „ukecala
jsi mě.“
„Jsem jedno ucho.“
„Ten starý muž ti řekl, že našel cestu ven?“
„Ano,“ odpověděla pravdivě.
„V tom byl ten chyták. Byl už starý a bylo mu zřejmě
líto, že poslední léta strávil v jeskyní. Nabízela se mu
poslední možnost, mohl provést své poslední kouzlo. Ale ty
jsi měla veliké štěstí.“
Kate na něj upínal svůj vykulený pohled.
„No, pak tě přinutil opustit svou mysl, abys mi mohla
předat zprávu,“ pokračoval Hexagold,„ trochu ti pomohl. Dál
je to strašně jednoduchý. Během tvé nepřítomnosti se
pokusil ukrást tvojí mysl a zabrat si tvoje tělo.“
„To opravdu chtěl udělat?“ zamračila se Kate.
„Nevím jak, vím jen, že se mu to nepovedlo tak
dokonale. Možná nám trochu pomohlo to, že patříš k jinému
národu, který se tak liší od lidí. Ale nejen to, protože
Robin mi prozradil, jako moc se lišíš od svého národa.“
„Vidíš, mně to nechtěl říct,“ mávla rezignovaně
rukou, „strašně ráda bych někdy poznala sama sebe.“
„Slibuju ti Kate, že v tom ti rád pomůžu. Budem
chodit po světě a pátrat po tvých rodičích. Najdeme je živé,
či mrtvé a zjistíme něco víc o tvém původu.“
Kate se zatřásla. „Víš, Hexi, byl to děsný pocit,
když jsem se vrátila z podvědomí. Měla jsem ve své hlavě
strašlivý nepořádek. Ani jsem se tam nevešla, ztrácela jsem
se. A pak...“ dívka se zamyslela, „...pak už si nic
nepamatuju. Co se celou tu dobu dělo?“
„Někdy ti to povím, ale ...“
K lůžku přistoupil nejstarší hraničář a usmál se
na dívku. V rukou držel nějaký svitek.
„...ale teď tě čekají povinnosti,“ dokončil
Hexagold.
„Povinnosti?“ podivila se Kate.
„Kate...“ řekl nejstarší hraničář aby upoutal dívčinu
pozornost a pak začal citovat text na svitku, „Velká rada se
po dlouhé rozpravě rozhodla přijmout Kateřinu Seddingsonovou
za právoplatnou členku kruhu hraničářů jako žákyni.
Zároveň jí byl přidělen učitel, zde přítomný chodec
Hexagold. Věřím, že nezklame naši důvěru a po ukončení
výcviku se stane členkou kruhu jako chodkyně. Blahopřeji.“
Kate nezadržela slzy. Objala svého učitele a
rozplakala se radostí.
„No, no, no,“ hladil ji Hexagold po hlavě, „tak si
to tak neber.“
Náhle se Kate zarazila. Podívala se na předsedu s otázkou
na jazyku.
„Jenže, jak může být Hexagold můj učitel, když
byl vyloučen?“
Předseda se podíval na Hexagolda a oba dva se začali
smát. Kate tohle nenáviděla. Čemu se smějí, řekla jsem
snad něco špatně?
„Copak jsme někdy Hexagolda vyloučili?“ odpověděl
ji předseda.
Kate si dala ruce v bok. „Vážně?“
„Hexi,“ mrkl předseda na chodce, „ty o něčem
takovém víš?“
„Já? A co jako?,“ ubezpečil ho Hexagold.
Kate tohle nechápala. Možná že jen neměla smysl pro
takový humor, možná proto, že byla příliš nezkušená, aby
takovou legraci chápala. Doufala, že jednou to pochopí.
Nastal čas k odchodu. Dívka se už cítila velice
zdravá a silná. Oblečená a připravená čekala na svého učitele
v pokoji.
„Někdo na tebe čeká,“ řekl Hexagold, když vešel
do pokoje.
„A kdo?“
„Nech se překvapit.“
Kate ho v duchu proklela. Proč je pořád tak tajemný?
Kdo by ji mohl čekat?
Vešli do přijímacího sálu a dívka neskrývala překvapení.
No jasně, jak mohla zapomenout. Teď po několika týdnech se
jí vybavily všechny pozitivní vzpomínky na onu trojici,
kterou spatřila.
„Zdravím tě můj broučku,“ přivítala ji Gillian
s otevřenou náručí. Ač Gillian měla své chyby, dala Kate
jednu cennou zkušenost. Velice jí chyběla matka.
Gillian objala dívku.
„Teď, když víme jaká je skutečnost, musíš nám
odpustit ten únos,“ omlouvala se ji Gillian, „Věřím, že
hraničář a jeho přátelé tě ochrání lépe než my, a že
ti splní všechna tvá přání.“
„Víme, že máš radši dobrodružství a že nevydržíš
na jednom místě,“ dodal Arton.
„Takže nás nebude mrzet, když zůstaneš se svým přítelem
a na nás zapomeneš,“ řekla Gillian se slzami v očích.
„Počkejte...“ zarazila se dívka. Ze svého vaku
vylovila kapesník a když ho rozbalila, objevil drahokam z
jeskyně. „Abych nikdy nebyla sama,“ zopakovala tu větu,
kterou Gillian pronesla v diamantové jeskyni. „Nikdy nebudu
sama, neboť si vždy vzpomenu na vás. A když...“
nedokončila, protože dostala nápad.
„Vždycky jsem snila poznat své rodiče. Ale to je
úkol velice těžký a svou rodinu chci už teď.“
Všichni ji napjatě sledovali.
„...Hexagold je jako můj táta, Gillian jako má
máma,“ řekla.
Chvíli bylo ticho, a pak se všichni začali smát, včetně
Kate. Arton se naoko zamračil: „Ale já a Gillian jsem už
manželé.“
„A vadí to moc?“ zeptala se Kate.
„No Hexagold by si musel vzít Gillian za ženu a to
už nejde“.
Hexagold na druhou stranu připustil, že zas tak marné
by to nebylo. Ale pak se do přátelského hovoru vložil se svým
nápadem.
„Kate, a nebude vadit, když Gillian bude tvojí tetou?
Gillian má svoje povinnosti a nemůže s námi putovat po říši.
A budeme se jako rodina scházet jednou za měsíc.“
„To by bylo báječné.“
Třetí postavou byl Robin, který doposud nepromluvil.
Zdálo se mu, že teď nastala ta pravá chvíle na sebe
upozornit.
„Kate?“
„Och Robine, zapomněli jsme na tebe,“ usmála se
omluvně Gillian.
Kate objala Robina. „Za všechno ti děkuji. Buď
navždy mým přítelem...“ uvolnila objetí, a zamyslela se,
„... nene, buď můj bratr.“
Robin vzal dívku kolem ramen a prohlásil, „díky má
milá sestro.“
„Mohl bych se účastnit některých vašich výletů,“
otázal se.
Kate se podívala na svého učitele s otázkou na očích.
Hexagold pokrčil rameny: „Proč ne, ale musí být absolutně
poslušný a dělat jen to co já řeknu.“
„Takže,“ ujal se slova Arton, „Měli by jsme to
nějak oslavit.“
Napsal: Ondřej Novák (Bredy)
Narození: 1976.
Právě studuji (stav 1998): Fakultu Elektrotechnickou, ČVUT,
bakalářskou etapu, obor Výpočetní technika.
Můj e-mail: xnovako1@cs.felk.cvut.cz
(nejrychlejší odpověď)
nebo: bredy@post.cz
(pomalejší odpověď)
nebo: xnovako1@feld.cvut.cz
(vybírám jednou měsíčně)
Něco o mně: Píši od druhé střední, nejvíce mě přitahují pohádky a fantasy. Mám radši příběhy s jednou hlavní postavou, než davové. Psaní se věnuji jen jako okrajové zábavě v době, kdy nemám přístup na počítač (píši tužkou na papír) (o počítač se dělím s bratrem), popřípadě si své "sešity" beru na dovolenou nebo na chatu. Poslední dobou mám na psaní stále méně a méně času. S firmou Napoleon Games zabívající se počítačovou zábavou jsem se podílel na vzniku českého dungeonu "Brány Skeldalu" v roli hlavního (a jediného) programátora. Miluji hudbu (Oldfield, Vangelis, Jarre, Roxette, David Newman, Blackmore-Night, Era), filmy (hlavně tedy pohádky, rodiné komedie, animované snímky, dobrodružné příběhy pro děti) a pochopitelně literaturu (Zeměplocha, Kedrirgen, Rytířka Natal, Čaroděj sobě navzdory - všechny díly, Lenka Vyoralová - Čarodějka na zabití a neopomenu ani Zaklínače)
Zatím jsem napsal: SCIFI - Daisy s.r.o, Krysy, FANTASY - Hexagold a vládkyně světa, Hexagold a barva vlasů, Vůně magie, papírové povídky (které jsem se rozhodl zatím nezveřejňovat) Jiná, Anrien a věc z temnoty (můj úplně první literární pokus), SCIFI - Drd rok 2100. a několik mikropovídek o kterých se radši zmiňovat nebudu.
Píši recenze do Světa filmu.
Můj největší problém je čeština (ne, že bych ji neuměl, když já si to čtu 10x a tu chybu prostě nevidím :-( ).
Mé sny: (prosím, berte to s rezervou. Taky mohu zjistit, že je to blbost a přestat na tom pracovat)
Uff, to je tak na dalších pět let :-)