„Však bylo načase, pane, zatím jste nám neřekl nic, co bychom nevěděli. Doufám, že to za ten korbel vína, co jsem vám slíbila, bude stát," šenkýřka rázně postavila před starého mága vyžádanou odměnu, až sladký mok vyšplíchl na vydrhnutý stůl. Vypravěč, ponořený do dávných vzpomínek, jen nepřítomně pokýval hlavou a znovu navázal na přerušenou nit příběhu.
„Nevím, na kolikátý rok mi tehdy táhlo. Pamatuji si jen, že Mistr Karmin
mě začínal učit číst a psát, když mé oči poprvé spatřily košaté koruny
ridwaltských dubů. Abyste pochopili, proč jsem se ocitl v tom podivném
kraji..
Mistr Karmin dojížděl na Hrundik kvůli ženě tamního pána. Už delší
čas trpěla únavou a Karmin jako rodinný přítel chtěl mít jistotu, že vílu
neprovází, jak tenkrát řekl, stín smrti... Ale zpět k příběhu; nenadešel
snad den, kdy by nedošlo k nějaké roztržce, rvačce nebo menší bitvě. A
bojovalo se vším. Meči, luky, ohněm, kouzly. Stalo se při jedné z takových
bitev, že se mezi vržená kouzla nešťastnou náhodou dostala dcerka bylinářky
z blízkého okolí. Než si rozlícené strany stihly uvědomit dívčinu přítomnost,
bylo pozdě. A tehdy matka děvčátka oba rody proklela. Propletla jejich
osudy nenávistí tak prudkou, že jen při zaslechnutí jména nepřátel sahali
po dýce. Já nevěřím, že k vytvoření věčného kouzla stačila jen síla obyčejné
kořenářky, třebaže ji to stálo veškerou životní energii. Možná tehdy zasáhl
sám Osud, kdo ví? Matka následovala svou dceru pár chvil po vyřčení kletby.
Když válečníky opět naplnila touha po krvi a chopili se zbraní, nebylo
jim dopřáno svou touhu ukojit. Šípy, meče procházely těly bez škrábnutí,
jako by to byly pouhé stíny. Bylo by jednoduché nechat místo sebe zabíjet
najaté vrahouny, ani ti nedokázali kletbu prolomit. Život si mohli prokletí
vzít jen o své vůli, pokud to za ně neudělala přirozená smrt, či nestranný
cizinec. A kdy by se snad Panští pokoušeli dostat do lesa, bránila jim
v průchodu Hranice - neviditelná stěna.
Jen pokud by se v pozdějších pokoleních našel takový člověk, kterého
by nestravovala dědičná nenávist, pak právě ten mohl Hranici projít, jen
ten se mohl dotknout toho, jenž je pro ostatní nepřítelem na život a na
smrt. A je dílem Osudu, že se tací našli.
Jejich první setkání vůbec neprobíhalo tak, jak vypráví potulní pěvci
ve svých baladách; nezněl chór skřivanů a slunce nezářilo o nic méně, než
v kterýkoliv jiný den. Dokonce ani jeden z nich netušil, co je ten druhý
zač. A já to vím. Nebyl jsem sice u toho, ale bylo mi dopřáno si každičký
pocit, každičkou myšlenku přečíst z jejich mysli v Oáze života. O té jste
už určitě také slyšeli, a když ne, tak... Ale k tomu se dostanu někdy jindy.
Trpělivost. Chápejte, nebyl jsem stvořen k vyprávění..."
Vyčkával. Jen naprostý klid mu mohl poskytnout šanci na úspěch. Pomaloučku
napínal tětivu luku. Cítil, jak mu zpocené ruce kloužou po hladkém dřevě,
tak jako vždy, když lovil pro celou skupinu. Neúspěšného lovce uvítá jen
posměch a pohrdavé úšklebky. Takové uvítání si s radostí nechá ujít.
Vypustil šíp o okamžik dřív, než zamýšlel, neboť srnu cosi znepokojilo
a on se bál, aby nepromarnil příležitost. Rána šla příliš nízko. Zasáhla
srnu do stehna. Než se stačil vymotat z křoví, byla pryč. Pustil se po
stopách drobných kopýtek doprovázených rudou značkou krve. Nemohla se dostat
daleko, dobře viděl, že se šíp zahnízdil hluboko ve svalu.
Doufal, že se raněné zvíře nezaběhlo za Hranici. To by se mohl s úlovkem
rovnou rozloučit. S ševelením večerního větru dolehl k jeho uším tichý,
vemlouvavý hlas. Zaposlouchal se pozorněji a opravdu, o pár kroků dál,
napolo skryta nízkými větvemi, klečela neznámá dívka. Se srnčí hlavou v
klíně zpěvavě pronášela zaklínadla. Poznal ta zaklínadla a vůbec se mu
nelíbila. „Přestaň s tím, nemá to cenu. Za chvilku bude stejně po všem,"
vyňal z toulce další šíp a vsadil ho do luku. Čekal, až dívka odejde, aby
mohl srnu dorazit. Ale zdálo se, že čeká marně. „Můžeš svůj šíp vrátit
do toulce a přidat k němu i tenhle," hodila mu zkrvavený šíp k nohám, „protože
já ti ji nedám."
Pomalu vstávala, srnku v náručí.
Nevěděl, co dělat, cizinka ho doháněla k zuřivosti a on přemáhal chuť
jí vytrhnout svou zaslouženou kořist z rukou a jednoduše zmizet. Ale prát
se s ženou?! To bylo pod jeho důstojnost. I když, na druhé straně, riskovat
výsměch celé osady v případě, že už na nic nenarazí...
Jako by snad četla jeho zoufalé myšlenky, váhavě mu pohlédla do očí.
„Tam za tou mýtinou číhá vlk a jeho kořist bude jistě větší než tahle
ustrašená srna. Vezmi mu ji. A udělej mi prosím ještě něco k vůli."
„Co?" zareagoval zmateně.
„Pokus se líp mířit." Na okamžik mu připadlo, že se usmála, ale než
mohl úsměv oplatit, prošla Hranicí. Chtěl ji následovat, zeptat se na její
jméno a mnohem víc, ale věděl, že nikdo z Ridwalthanů neviditelnou stěnou
projít nemůže. Stejně tak žádný Hrundik. Musila tedy přijít odjinud. Snad
se ještě někdy objeví.
Lesní klid proťalo táhlé zavytí v místech, kde se ve svitu luny vypínala
silueta vlka. Svolával své druhy na noční hon. Smůla bratři, pomyslil si
lovec, sotva spatřil vytím vyplašeného daňka, ale tohle bude moje večeře.
„Slečno Iridaen, co to, prosím vás, nesete?" spráskla stará Marita vrásčité
ruce. „Snad tu zase nechcete zkoušet ty své litanie?"
„Jak si to uhodla?" s úsměvem odpověděla dívka, pokládajíc na věkem
se rozpadající kožešinu před krbem poraněnou srnku.
Brzy poté vyplnil kamenný sál Hrundického hradu hypnotizující šepot,
po celá staletí známý svým mocným účinkem na ty, k nimž promlouvá.
„Hej, Danigene, co je to dnes s tebou?" šťouchl jmenovaného asi sedmiletý
klučina. Měl ho rád snad víc než svého otce, protože o deset let starší
Danigen se nestyděl s ním hrát, po večerech dokázal vyprávět pohádkové
příběhy a nikdy se nesmál chlapcovým obavám ze strašidel. Stejně jako on
byl Ridwalthanem jen napůl a musel snášet ústrky od těch skutečných. Malý
Lundik zase chápal Danigenovu lhostejnost k vášnivým řečím zavedeným na
Panství, k líčení dob, kdy půda Ridwalthu pila krev nepřátel. Nenávist
k Hrundikům nebyla jeho nenávistí, Hrundiky neznal, ale na druhé straně
po setkání s nimi ani netoužil.
„Nic, co by mělo být," odvětil Danigen až podezřele rychle.
„Civíš do ohně a vůbec mě nevnímáš. Co v těch plamenech vidíš?" nedal
se Lundik odbýt.
„Jen plameny, co jiného," zalhal Danigen. Dobře věděl, že před sebou
má neustále jasný obraz té zvláštní dívky, jež potkal u Hranice. Opravdu
zvláštní. Oproti ženám z Ridwalthu měla neobyčejně jemné rysy a pružný
krok. Byla krásná. V její blízkosti ho přepadl neznámý pocit. Nedokázal
rozeznat, jestli příjemný, nebo nepříjemný. Prostě něco dosud nepoznaného.
A jako všeho neznámého se ho trochu obával.
Usmál se Lundikovu pátravému pohledu. Tomu mrňousovi snad nikdy nic
neunikne.
Rosou zmáčená tráva příjemně chladila a spolu s ševelením větviček v
bohatých korunách stromů dodávala pocit klidu a míru. Takového pocitu nemohla
Iridaen v Panství nikdy dosáhnout
. Rozhodně ně tam, kde se den co den rokovalo o tom, jak se pomstít
odvěkým nepřátelům, jak a kolik stád nechat pozabíjet, kolik domů zapálit,
čím konečně prolomit kletbu.
Jen trochu klidu a míru, nechat se pozvolna unášet zpěvem skřivanů,
tlukotem motýlích křídel a vůní modravého vřesu. Vždy se těšila na své
poutě po Ridwalthu, ale tentokrát ji kupředu poháněla i zvědavost. Kdo
byl ten mladík s vlasy barvy medu? Nepochybně jeden z ridwaltských lovců.
Alespoň tetování nad levým obočím tomu napovídalo.
Ale co dál? Co od něj mohla čekat při dalším, i když nepříliš pravděpodobném
setkání? V hlavě jí probíhaly tisíce verzí jejich případného rozhovoru.
Všechny stejně bláznivé.
Povzdychla si. Co ji to vlastně napadá? Ona ho má přeci nenávidět!
Stejně prudce a věčně jako ostatní.
Ale jak? Bez příčin, bez popudu. Marita měla pravdu, otec si měl vzít
ženu z rodu, ne vílu. Není divu, že je Iridaen jiná. V jejích žilách koluje
smíšená krev. Krev, v níž nenávist prohrává s lhostejností, touhou po míru...
a láskou.
Ze snění ji vytrhlo slabé zapraskání, jako když někdo šlápne na suchou
větvičku. A vskutku, jen o malý kousek dál se pod ochranou stínu skrývala
štíhlá postava.
Vystoupil z úkrytu, ruku nedbale položenou na rukojeti dýky.
Vyčkával. Nezvolnila krok, dokud mu nepohlédla do tváře. To, co v ní
zahlédla, ji přinutilo zastavit. Páteří jí probíhalo slabé chvění. Věděla,
co znamená. Nebezpečí, strach z neznámého, vzrušení. Podvědomě zbystřila
sluch v neblahém očekávání skřípotu drhnutého kovu o kov. Temné plameny
na dně lovcových očí nevěstily nic dobrého.
Stála tam a pozorovala tu změnu. Nedokázala si vysvětlit, jakým způsobem
se mrazivá temnota změnila v jas a jazyky plamenů, jež ještě před několika
okamžiky vzbuzovaly hrůzu, ve veselé ohníčky.
„Zase ty?" usmál se, když bezděky o krok ustoupila.
Musel si domyslet, jak na ni jeho pohled zapůsobil. Něco z toho sebevědomého
úsměvu to dávalo jasně najevo.
„Kdo jiný?" nervózně si pohrávala se stéblem trávy omotaným kolem ukazováčku.
Tohle nebyla žádná z verzí setkání, o kterých předtím snila.
„Nepoznal jsem tě. Myslel jsem, že přichází někdo z Panství. Nechtěl
jsem tě vyděsit," snažil se vyplnit slovy nepříjemné ticho.
„Vážně?" věděla, že není moudré to říkat, ale ten všudypřítomný, vzrušující
pocit nebezpečí ji neovladatelně přitahoval. „Ale já pocházím z Panství,"
pozorovala tvrdnoucí rysy lovcovy tváře, temnoucí pohled, ale už se nebála.
„Co teď uděláš?"
„Kdo jsi?" zeptal se náhle cizím hlasem.
„Iridaen. Pro tebe Iridaen z Panství, prvorozená dcera pána Hrundiku.
A kdo jsi ty, čarostřelče?"
„Mé jméno je Danigen, jsem lovcem, který ti dává dobrou radu. Odejdi.
Odejdi odsud a už se nikdy nevracej," lehce povytáhl dýku z pochvy, „protože
naše příští setkání by tě mohlo stát život."
Nevěděla, proč to dělá, ale přistoupila k němu blíž. Tak blízko, že
téměř cítila ostří dýky na své kůži.
„Schovej si své rady pro někoho jiného, lovče. Já odejít nehodlám.
Budu se procházet, kudy se mi zlíbí, a nikdo, posloucháš, nikdo mi v tom
nemůže zabránit. Ani ty. A víš proč, Danigene z Ridwalthu?" přejela jemně
malíčkem po jeho tváři. „Protože se mě nedokážeš ani dotknout. Nedokážeš.
Víš to až příliš dobře. Není ve tvých silách zlomit kletbu."
Měla pravdu. On jí nikdy nebude moci vědomě ublížit, nebo se třeba jen
dotknout. Jaktože ona mohla? Dotýkat nepřátel, procházet Hranicí a vysmívat
se mu do očí. A proč on ne?
„Ve tvých snad ano?"
„Ani v mých ne, ale já se o to ani nesnažím. Jsem v její moci a zároveň
jsem jí chráněna. Má nenávist, pokud nějakou cítím, nepochází z kletby,
ale z mého srdce. Nevím, proč tomu tak je, ale je to právě tak. Můžeš mě
nenávidět, jak chceš, s tímhle nic nenaděláš."
To, co řekla, ho zmátlo. A taky trochu vyděsilo. Nikdy nevěřil, že
v sobě má rodovou nenávist, ale dnes se přesvědčil, že ano. Dala se ovládnout,
ale byla tam. Temnota na dně jeho duše. Temnota, která jeho samotného děsila.
A pak tu zbývala ta další část duše, ta, která patřila jiné krvi, která
se nenávisti odmítala poddat.
Na jedné straně touha zabíjet, na druhé milovat. Obě tak rozdílné.
A to vše kvůli této dívce, Iridaen z Panství.
Potřeboval klid, udělat si jasno v myšlenkách i citech. Naposledy změřil
svůj pohled s jejím a pak se bez jediného slůvka otočil a šel. Kam, to
netušil.
Přestože Ridwalthany znala převážně z vyprávění, vycítila, že Danigen je jiný. Neodlišuje se od svého rodu možná tolik, jako ona, ale je jiný... Zamyšleně si pohrávala s kvítkem medohlávku. Už by se měla vrátit domů. Otec už ji určitě shání. Slíbila, že s ním pojede do města. Poprvé od doby, kdy matka zemřela. Víly nebyly stvořeny k životu v nenávisti, ale k lásce. A té se na Hrundiku poněkud nedostávalo. Zvláštní osud stíhá ty, kdo žijí v tomto kraji. S hlubokým povzdechem prošla Hranicí.
„Co myslíš, Lundiku, šla by kletba nějak zlomit?" obrátil se bojovník
na chlapce s nečekanou otázkou.
„Kdyby šla, tak už by to dávno někdo udělal. Určitě. Babička říkala,
že to není možné. Ale u nás je to jiné. Naše krev, víš, kterou teď myslím,
prokleta nebyla. Kletba se na nás v určitém smyslu nevztahuje. Proč se
ptáš? Nikdy ses o to nezajímal."
„Časy se mění, mrňousku," rozcuchal Danigen zvědavci vlasy. „Nechceš
se jít podívat na vlčata? Berta jich má pět. Včera se narodily."
„No jasně, že chci. Ale nemysli si, že zamluvíš mou otázku."
„Ne, to si určitě nemyslím," odevzdaně zamumlal Danigen.
„Co se děje, otče?" snažila se zjistit Iridaen.
Něco, nebo někdo způsobil, že se kolona vozů projíždějících uličkou
zastavila. Zpředu se ozývaly výkřiky smíšené s třeskotem mečů.
Co se jen mohlo stát? Seskočila z kozlíku a prodírala se davem lidí
k místu, kam se nikdo z nich neodvážil vkročit. Dva muži bezvládně leželi
v tratolišti krve, jejich druh se z posledních sil bránil dotírajícím zbraním
tří útočníků. Nikdo je neznal, nikdo se nenamáhal napadanému Ridwalthanovi
pomoci. Nikdo. Snad jejich osud dokonce přivítali. Kdo by stál o ty, jež
neznají snad nic jiného než nenávist?
„Proklatě," procedil pán z Hrudviku, když spatřil mrtvoly svých nepřátel.
Hledal očima vítěze, ale ti už se dávno ztratili v davu. Zanedlouho poté
mrtvé kdosi odklidil z cesty, vozy se daly konečně do pohybu.
„Jak se to mohlo stát? Kdo a proč to udělal? Co kletba?" Tolik otázek
žádala Iridaen zodpovědět. Nebyla však ani zdaleka jediná, kdo by o bitce
rád věděl víc. Otec si zamyšleně mnul bradu a po chvilce jakoby pro sebe
zabručel: „Zjistím to."
Na hrad přijeli se soumrakem a už v dálce je zachvátil nepříjemný pocit,
že to, co se stalo ve městě, má co dělat i s nimi. S obavami projížděli
branou a ještě s většími procházeli chodbou vedoucí do síně, kde bylo nezvykle
rušno. Jejich tušení je nezklamalo.
Zatímco oni byli ve městě, na území Panství vpadli neznámí válečníci.
Kudy prošli, tam nezbyl nikdo živý. Hrundik se sice dokázal ubránit, ale
až příliš dlouhou dobu nezaznamenal skutečně nebezpečný útok.
„A pak tu nechali ještě něco," rozvázal stařešina od bláta zamazaný
svitek. „Je to ultimátum." Četl temně černá písmena a plnil duše přítomných
obavami. Měli na vybranou - buď podstoupit svou půdu útočníkům, tak, jak
k tomu budou nuceni i ti z Ridwalthu, nebo se nechat zabít v předem prohrané
válce.
Tak proto ti mrtví ve městě i v Panství.
Velitel nových nepřátel, podepsaný jako Wizyrah, si usmyslil získat
rozsáhlé území. Ridwalth kvůli těžbě dřeva, Panství kvůli výhodné pozici
- blízké řece, pevnému hradu a tučným stádům skotu a ovcí. Nechtěl toho
málo.
Jak tohle všechno dopadne? Neklidně kousala stonek trávy.
Nepřátel bylo hodně, ale kdyby se jim postavily oba rody najednou,
mohly by vyhrát.
Alespoň na čas překonat nenávist a přežít.
Ale ani pak by nebylo vyhráno. Nepřátelé vědí, že na vlastním území
rody vyhrát nemůžou.
Nedokážou projít Hranicí, aby se navzájem podpořily. Proto měly náhlé
nájezdy hluboko do území takové následky. Usedla na pařez při kraji mýtiny.
Jen tak posedět, zaposlouchat se do uklidňujícího šumu lesa. Pocit uspokojení
se však nedostavil. Místo něj se přiřítil pocit nebezpečí. Otevřela oči,
roztěkaně přecházela pohledem z jednoho místa na druhé. Kde jen mohou být?
Cítila je, věděla, že ji sledují, že jí chtějí a mohou ublížit. Sevřela
rukojeť meče. Poslední dobou bez něj nevycházela. Nikdo neopouštěl beze
zbraně Hrundik, málokdo odcházel sám. A pak je konečně zahlédla. Byli tři.
Okamžitě vyřkla zaklínadlo, které chvíli na to zmrazilo pohyb toho nejsilnějšího
z nich. Věděla, že působí jen krátce.
Nejlepší obranou je útok, pomyslela si, když se vyřítila proti vetřelcům;
dříve než ji mohli sevřít mezi sebou. Podařilo se jí jednoho sejmout sekem
přes břicho, ale než stačila zareagovat na útok dalšího, švihl ji nepřítelův
meč přes stehno. Bolest to byla nesnesitelná, ale v boji nepřestávala.
Snažila se vykrývat stále pádnější údery a v duchu se modlila, aby se nejsilnější
z útočníků neprobral. Na zlomek okamžiku se štěstí přiklonilo na její stranu
a dopřálo jí vnořit svůj meč do hrudi protivníka. Pak se příliš rychle
vytratilo - ten, kterého se nejvíce obávala, procitl z kouzla.. Ani ji
nepřekvapilo, když jí meč z ruky vyrazila šílená síla a na spánek dopadla
pěst tvrdá jako z kamene. A pak už ji nemohlo překvapit vůbec nic, protože
nastala jen hluboká, neproniknutelná tma.
S vysoko zdviženým mečem se připravoval k smrtícímu úderu. Zabíjel rád. Nikdy by se nenadál toho, že by mohl být zabit on sám. Nikdy by se nenadál toho, že právě v okamžiku svého triumfu ukončí jeho mizerný život bojovník mnohem mladší a nezkušenější než je on sám. Tak, jako se tomu stalo teď.
Děkoval bohům za příznivý vítr, který neodklonil dráhu vystřeleného
šípu. Na takovou vzdálenost střílel jen málokdy a také málokdy trefil.
Zkontroloval svou ránu a v duchu se musel pochválit. Odstrčil nohou
mrtvolu žoldáka, aby viděl, koho chtěl těsně před svou zajisté nečekanou
smrtí dorazit. Překvapením couvl. Před ním ležela Iridaen z Panství. Bez
váhání utrhl kus své haleny a obvázal stehno v místě, kde z něj crčela
krev. Opatrně Iridaen nadzdvihl, aby ji mohl uchopit do náručí. Musila
ztratit dost krve a rudý pramínek stékající po spánku jasně udával příčinu
bezvědomí. Věděl, že pokud nenajde pomoc, dlouho dívka žít nebude. Myšlenku
odnést ji do osady zavrhl okamžitě. To by ji tu rovnou mohl nechat napospas
vlkům.
Sevřel pevněji bezvládné tělo a zamířil k Hranici. Tehdy poprvé neviditelnou
stěnu prošel. Tehdy poprvé v jeho duši převládlo cosi nad nenávistí. Cosi,
co nedokázal pojmenovat, ale co se stalo jeho nedílnou součástí...
„Ano, tušíte správně, nebylo to nic jiného než láska. Danigen si to
sice nepřiznával, ale podvědomě jednal pod vlivem té neovladatelné, mocné
čarodějky. Tak se stalo, že zraněnou Iridaen odnesl až na Hrundik. Kdosi
jednou prohlásil, že Danigen tehdy nemohl být úplně při smyslech, když
se opovážil vkročit do samotného středu nepřátel a až s urážející samozřejmostí
požádat Rokea - pána Hrundiku o rozhovor. Ale, jak se říká, štěstí bláznům
přeje. Výsledkem lovcova troufalého činu se stala jakási dohoda mezi oběma
znepřátelenými stranami. Dohoda, která posléze vedla k vypuzení společného
nepřítele z Prokletého kraje.
Chvilku trvalo, než se Wyzirahova vojska podařilo vylákat mimo území
chráněné Hranicí, a tam je po nedlouhém boji porazit. Během té doby se
Iridaen s Danigenem sblížili, i přes značnou nevoli svých druhů a rodičů.
Hlavně rodičů...
A pak přišel čas, kdy už se rody prostě nepotřebovaly, kdy už nezbylo
nic z toho, čemu se nenávist načas musela podřídit. Milenci se tedy scházeli
dál tajně. Nepomohly hádky, zákazy ani výhružky. Naopak - vždyť zakázané
ovoce láká nejvíc.
Naneštěstí každé tajemství jednou vyplave na povrch. Rokeo se své dcery
zřekl a pak, jako by toho bylo málo, vykázal ji z Panství. Kdo by si snad
myslel, že se nad Iridaen slituje, ten se krutě mýlil. To s Rokeovým lhostejným
přihlížením dopadaly spršky urážek i kamení na neštástnou dívku, dokud
se nerozhodla odejít. Jedno ale vím jistě. Přestože ji vyštvala vlastní
rodina a nikdo z Panství by jí za žádnou cenu nenabídl pomocnou ruku, přes
to všechno odcházela s pocitem, že nezůstane sama. Nikdy...
Nějakou dobu žili milenci v části lesa, kam bojovníci obyčejně lovit
nechodili. Jediným pojítkem s okolním děním zůstal Lundik - ještě malý,
ale věrný až za hrob... S každou návštěvou přinášel zprávy o situaci v
osadě.
Abyste rozuměli, Iridaen s Danigenem do poslední chvíle doufali, že
budou moct žít v klidu, že podle pořekadla „Sejde z očí, sejde z mysli"
na ně bývalí přátelé zapomenou.
Ale opak byl pravdou.
Dvojice byla jedinou příležitostí ublížit nepříteli. Zabít Danigena
znamenalo ublížit Iridaen. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se milenci
rozhodli odejít. S jistou dávkou ostražitosti by se sice dalo přežít, ale
to rozhodně nebyl způsob života, jaký by mohl vést jejich potomek. Nebylo
třeba dlouho přemýšlet, aby jim došlo, že dítě, v jehož žilách bude kolovat
krev obou, bude zranitelné jako obyčejní lidé z okolního světa."
„Danigene, zmírní se někdy jejich nenávist natolik, aby nás nechali
žít v pokoji?"
„Jako by si chtěla, aby oheň nepálil," odvětil zasmušile. Nikdy se
nezmírní. Nikdy už Danigen nebude poslouchat historky svých strýců, dědů
či přátel. Nikdy víc.
Ale kdyby se mu naskytla nová možnost volby, kdyby mohl vrátit běh
událostí tam, kde se rozhodl vložit svůj život do rukou Iridaen, věděl,
že by volil stejně. Pro hloubku jejích očí, pro teplo jejího náručí. Věděl,
že doma bude tam, kde se uloží k spánku ona. A věděl, že ona s ním půjde
kamkoli.
„Už mě unavuje se pořád bát, co se stane za okamžik. Kdy sem vtrhnou,
aby mohli zabíjet. Nechci prožít celý život spoutaná cizí nenávistí, nechat
se pomalu, ale jistě ubíjet strachem... Proč tak marnit čas, když existují
kraje, kde bychom mohli žít svobodně, beze strachu?
Danigene, odejděme odsud. Dokud je čas. Tohle není prostředí, ve kterém
by mohlo vyrůstat naše dítě."
Čekala na odpověď a zároveň se bála. Věděla, že není nic, v čem by
jí kdy nevyhověl, ale tohle bylo jiné. Danigen se v Ridwalthu narodil,
tady vyrůstal a Dubový hvozd byl jeho domovem. Pokud se rozhodne zůstat,
pak je jí určeno zůstat po jeho boku. Tak, jak to stálo ve slibu, který
mu dala jako svému muži. Jeho city budou i nadále to jediné, na co se bude
moci spolehnout...
Konečně promluvil. Klidně a vyrovnaně, jako by o té možnosti už přemýšlel
dříve.
„Už není nic, co by mě tu drželo. Ale kam půjdem? Neznáme život v tak
dalekých krajích. Bude těžké se s lidmi sžít..."
Měl pravdu. Tak jako vždy. Ale za takový život stálo bojovat i trpět.
Ticho, jen sotva slyšitelné oddychování hostů a předení starého kocoura
na šenkýřčině klíně... Všichni upírali zrak na starého muže, který jako
by se zapomněl kdesi uprostřed dávných vzpomínek. Pak, snad pod tlakem
všech těch naléhavých pohledů, smočil své rty ve víně, nechal sladký mok
projít vyschlým hrdlem a pokračoval.
„Život se s nikým nemazlí. A s těmi dvěma teprve ne...
Sžít se s ostatními lidmi bylo opravdu těžké, díky nesmyslným předsudkům
dokonce nemožné. Vždyť to sami znáte, když do města zavítá cizinec. Jakmile
to není kupec, obchodník, nebo někdo jako my, každý raději uhne pohledem,
než by se mu podíval zpříma do očí. Má strach, strach z neznámého...
Jako zatracenci skončili znovu v Ridwalthu. Pár týdnů zůstali, aby načerpali sílu na další cesty, a tehdy je napadla taková bláznivá myšlenka. Přesněji řečeno, přišla s tím jednoho dne Iridaen. Snad někde slyšela, nebo vyčetla, že v poušti je možné vytvořit pomocí dostatečně silného kouzla život. Chytla se toho nápadu, jako se tonoucí chytá stébla, a podařilo se jí s nepřehlédnutelnou pomocí malého Lundika přesvědčit i Danigena..."
„Přestávám věřit, že je na světě taková síla, která by tady mohla stvořit
život," znechuceně poznamenal Lundik, kterého žhavý písek i dotěrné slunce
deptaly jak fyzicky, tak psychicky. Iridaen s Danigenem přešli poznámku
bez řečí. Co dodávat.
„Jak můžeme být daleko?"
„Na cestě jsme třetí den. Můžeme být tak před polovinou. Už jsme dost
daleko."
„Taky bych řek," důležitě Lundik odsouhlasil Danigenův odhad. Neměl
rád ticho a tak nevynechal žádnou příležitost k hovoru. Ale možná právě
on uchovával v srdcích milenců naději. V něm si představovali svého budoucího
syna, důvod, proč hledat místo k životu v samotné poušti.
Slunce se pomalu snášelo na horizont, tma se tiše rozprostírala po rudém
písku a ochlazovala rozpálený vzduch. Blížila se další z mnoha chladných
nocí.
A právě tento okamžik jako by se přímo vybízel ke konání zázraků.
Iridaen sňala s krku váček s hlínou z panských luk smísenou s lesní
půdou Ridwalthu, Danigen vyndal z tlumoku hrst žaludů, klásky obilí a semena
lučního kvítí. Sledoval apaticky Iridaenino počínání. Nevěřil, že by poušť
mohla dovolit komukoliv žít ve své pusté říši, ale tam někde ve skrytém
koutku duše sídlila malá, ale věčná naděje. Pozoroval svou ženu, jak ve
větru rozprašuje hlínu a plody rostlin z rodného kraje, poslouchal podivná
slova, jež se jí snášela z úst. A pak se ta malá naděje rozptýlila po celé
jeho duši. Najednou věřil; věřil v Iridaen, věřil v život, věřil v lásku
a věřil, že je dost silná, aby překonala krutost pouště a dost vytrvalá,
aby život z ní vzešlý vydržel po věky.
Aniž by znal ta zvláštní zaklínadla, přistihl se, že mu plynou z úst
současně s Iridaen. Zavřel oči a vložil do těch náhle důvěrně známých slůvek
všechno. Úplně všechno. Tak jako ona.
„Písně vyprávějí, že manželé v Oáze žili šťastně a mnoho, mnoho let,
než je přizvala na svou pouť smrt. Písně mají končit dobře, protože jejich
cílem je posílit naději. Naději, že všechno může šťastně skončit. V žádné
z těch písní se nezpívá o tom, že po několika opravdu šťastných letech
dostihla dvojici nenávist v podobě bývalých přátel. Že kletba znovu zvítězila.
Tak po nich zbyly jen vzpomínky, písně skládané těmi, které jejich
Oáza spasila, které zachránila před nemilosrdným žárem pouště..."
„Tvé vyprávění je pravdivé, mágu," prolomil ticho v hostinci neznámý
muž, „ale v jednom se mýlíš."
Zraky všech se stočily k cizinci. Nezalekl se jejich nevraživých, podezřívavých
pohledů, jen se pousmál a klidně čekal, až se vzrušený šepot přítomných
utiší, aby mohl pokračovat.
„Kletba prohrála; ano, trvá až dodnes, ale v tomto boji s láskou prohrála..."
Působil zvláštním dojmem. Přesně ten typ člověka, proti kterému nemáš
ani to nejmenší, ale pod svou střechu ho nepozveš. Tmavé, divoké oči, světlé
vlasy slámové barvy splývající podél jemně řezané tváře. Ve štíhlé postavě
se dala tušit nevídaná síla.
Mág povstal a jako jediný pohlédl muži zpříma do očí. „Kdo jsi, že
se opovažuješ něco takového tvrdit?"
Poznal ho dřív, než dostal odpověď.
„Já jsem důkaz jejich vítězství." Zvedl tázaný koutek úst do toho zvláštního,
trošku trpkého úsměvu a loudavě se vydal ke dveřím.
Hrobové ticho narušilo jen vrznutí zrezavělých pantů a vítr jež se
zvedl s cizincovým odchodem.
„Kdo byl ten muž, pane?" ozval se jeden z vesničanů.
Mág se k němu obrátil, ale svůj pohled upíral skrze jeho postavu. Pak
téměř slavnostním hlasem pronesl: „Ten, v jehož žilách koluje krev Iridaen
a Danigena, krev, nad kterou kletba ztratila svou moc. Ten, kterého před
řáděním prokletých zachránil Lundik. Ten, který se stal důkazem toho, že
láska je silnější než cokoli na světě..."
A pak přešel jeho hlas v tichý, téměř dětsky veselý smích...