Cikáni, feťáci a veřejný nepřítel
Zdálo by se, že spojit problematiku cikánů a feťáků je
nemožné. Nuže dále se dovíte, jak si představuji, že by v některých směrech,
bylo dobře nahradit první jmenované těmi druhými. Než však začnu s nějakými
úvahami, považuji za nutné uvést na pravou míru dva pojmy, které jsem uvedl
hned v nadpisu.
Především bych měl napsat, kdo je to cikán: Cikán se od
ostatních lidí odlišuje zejména tím, že nepracuje. Opravdový cikán má několik
dětí, z jejichž přídavků žije, chodí po hospodách a se svými kumpány vyvolává
rvačky. Často krade. S romem, což je průměrný občan české společnosti snažící
se nevzbudit přílišnou pozornost, má společný pouze jediný rys: barvu pokožky.
Jelikož je však mnohem jednodušší poznat, že člověk má kůži o odstín tmavší,
než zjistit, jestli je opravdový grázl, většina společnosti generalizuje,
a každého, kdo nesplňuje obecně přijatá měřítka bělocha, nazývá cikánskou
sviní. Že tak kvůli společenské nepřízpusobivosti některých jedinců
trpí i naprosto nevinní a spořádaní občané, je známá věc.
Dále bych vysvětlil, kdo je podle mě feťák: Člověk, který
propadnul jakékoliv droze (i těm státem uznávaným) takovou měrou, že již
není schopen fungovat jako součást společnosti. Aby získal finance na další
dávku drogy (je jedno jestli jde o pervitin, heroin nebo láhev rumu), je
ochoten dopouštět se trestných činů a ohrožovat bezpečnost ostatních. Za
feťáky nepovažuji sváteční uživatele drog, kteří si například na párty
dají pod jazyk trip, nebo tabletku extáze. Tito lidé jsou feťáky stejnou
měrou, jako jsou alkoholiky lidé, kteří se příležitostně opijí na oslavě
narozenin.
Nyní ještě jedno odbočení, ze kterého však vyplyne to,
o čem chci mluvit. Myslím, že nejrozšířenější formou výchovy dítěte (zde
se sice opírám pouze o svá pozorování, ale dovolím si generalizaci), je
kombinace zastrašování, vysvětlování a příkladů. Když dcera příjde domů
s tím, že si nechá na rameno vytetovat srdíčko, ve kterém bude jméno jejího
tělocvikáře, většina rodičů patrně nejprve vybuchne a něco podobného ji
zakáže a svůj zákaz podepře hrozbou výprasku - to je první fáze. Ve druhé
fázi, když vidí, že dcera spíše testuje terén, než že by už byla rozhodnuta
na druhý den navštívit tatoo studio, se rodič uklidní a pomocí rozumných
argumentů (nebo spíše pomocí argumentů, které se jemu zdají být rozumné)
se snaží vysvětlit, že nechat se tetovat není zrovna nejlepší nápad, třeba
už jen proto, že zmíněný tělocvikář je patnáct let spokojeně ženatý a má
tři děti. V poslední fázi, kdy je znova potřeba dítě poněkud vylekat, řekne
rodič něco jako "A tetování stejně chodí jenom kriminálníci a cikáni".
A v tomto okamžiku jsme se dopracovali k něčemu, co považuji
za jeden z kořenů obecné averze ke komukoliv s tmavší pletí v této republice.
Že totiž už od dětství slýcháme, že ten, kdo dělá všechny ty nechutné věci
jako je štárání se v nose, užívání sprostých slov, či drobné krádeže v
samoobsluze, jsou cikáni. A protože, jak jsem už napsal, je mnohem těžší
poznat kriminálníka, než někoho s tmavší pletí, jsou všem, kdo nejsou bílí
jako čistě vypraná prostěradla, přisuzovány ty nejhorší vlastnosti. Když
od dětství slýchávám, že jediný kdo si nečistí zuby jsou cikáni, pak se
nelze divit tomu, že v dospělosti jaksi podvědomě předpokládám, že každému
romovi potáhne z pusy. Proto se domnívám, že protirasistické kampaně, ke
kterým se chystá snad už i naše vláda, by neměly být směřovány jen na děti,
ale zejména na jejich rodiče.
Je mi samozřejmě jasné, že není možné se zbavit toho,
aby rodiče dávali svým dětem odstrašující příklady. Má-li se někdo chovat
slušně, musí tu vždy být někdo, kdo se chová špatně, aby byl vidět ten
rozdíl. Existence veřejného nepřítele je tudíž nutná. Je ovšem otázka,
zda je nejvhodnější, aby se veřejný nepřítel odlišoval nečím takovým, jak
je barva kůže. Je určitě lepší, když jsou za veřejné nepřátele považováni
muži s dlouhými vlasy, než barevní. Vlasy je totiž možné ostříhat a každý
si tedy může vybrat na které straně stojí. Pokud jste ovšem černá huba
nebo žlutý ksicht, je velmi těžké stát bílou tlamou.
A teď se konečně dostávám k tomu, o čem jsem chtěl mluvit.
Domnívám se, že by pro společnost bylo mnohem lepší, kdyby matky svým ratolestím
neříkaly, že "tohle dělají jenom cikáni", ale kdyby spíše používaly výrazů
jako "mluvíš jako špinavý feťák". Kromě toho, že děti pak pravděpodobně
budou mít poněkud méně negativní vztah k lidem s jinou barvou kůže, předpokládám,
že by si takto vybudovaly i jisté zábrany co se týče drog (podobně, jako
si vypěstují odpor k alkoholismu, když jim matka dvakrát týdně ukazuje,
jak obecní opilec zvrací do potoka).
Je možné říct, že je to jen vyhánění čerta ďáblem. Že
tím, že svým dětem budu vštěpovat jako příklad všeho negativního feťáky,
kteří jsou v podstatě nemocnými lidmi, přenesu jejich potřebu nepřítele
jinam a místo rómů se pak budou v řekách topit narkomani. Je tu ovšem jeden
rozdíl - barevní si barvu své kůže nevybrali, kdežto každý feťák byl na
začátku normálním člověkem. To, že dovolil, aby sklouzl do bahna, je především
jeho vlastní zásluha, protože, kromě několika vzácných případů, se člověk
feťákem stává z vlastní vůle (nebo spíše z jejího nedostatku).
Ano, je pravda, že cikáni jsou v podstatě stejní jako
feťáci - dělají to samé, jen z jiných pohnutek. Jenže to, že jsou tmaví,
odsuzuje zároveň celou komunitu lidí, kteří nechtějí nic jiného než pracovat
a své poctivě vydělané peníze utrácet za zbytečnosti, které ukazuje televize.
Proto si myslím, že je stokrát lepší házet kameny do oken lidem, kteří
kvůli tomu, že se jim někdy v minulosti nechtělo řešit nějaký problém,
nebo se chtěli předvést, kradou a občas dělají i mnohem horší věci jen
proto, aby měli na další dávku, než vypalovat byty lidí, kteří se od nás,
bílých liší víceméně jen tím, že mají jinou barvu kůže.
|